V roce 1965 se v kinech objevil zvláštní, ale o to zajímavější film The Fool Killer (Zabiják bláznů). Netypický byl už způsobem vyprávění, jímž se blížil o tři roky staršímu snímku Jako zabít ptáčka: děj totiž komentoval malý kluk – skvěle vybraný Edward Albert v roli třináctiletého sirotka George.
Zabiják bláznů poutal i svou hudbou, včetně titulní písně z dílny úspěšného tandemu Burt Bacharach & Hal David (o čtyři roky později zazní ve westernu Butch Cassidy a Sundance Kid jejich nejznámější song Raindrops Keep Fallin’ On My Head).
Příběh o dítěti posedlém temnou pověstí o záhadné bytosti, která chodí krajem a trestá lidi za jejich pošetilost, dostává spád poté, co se George seznámí s tulákem jménem Milo, veteránem z občanské války, který trpí posttraumatickou stresovou poruchou.
V chlapcově zjitřené přestavivosti není těžké muže ztotožnit s obávaným přízrakem, zvlášť když Mila hraje Psychem stigmatizovaný Tony Perkins a v okolí kdosi vraždí sekerou křesťanské kazatele.
Bonapartova satira
Film zapomenutého režiséra Servanda Gonzálese, natočený podle knihy Helen Eustisové, je jedním z mála snímků, které vystihují syndrom válečných navrátilců v období americké „rekonstrukce“ po roce 1865. Historka o zabijákovi bláznů má však hlubší kořeny.
Bacharachově šlágru The Fool Killer (v podání zpěváka Genea Pitneyho) předcházel o dva roky starší singl Fool Killer progresivní britské formace Brian Auger And The Trinity. A ten zase navazoval na stejnojmennou povídku O. Henryho z roku 1908.
Počátek je ale nutné hledat už v 50. letech 19. století, kdy si bájnou postavu vymyslel šéfredaktor novin Milton Chronicle, jistý Charles Napoleon Bonaparte Evans ze Severní Karolíny. Ukazoval na ní dobové nešvary: zabiják bláznů trestal alkoholiky, nevěrníky, kruté plantážníky a tak dál.
Z pouhé satiry se postupem let stal mýtus a dnes už patří „fool-killer“ k stejným (anti)hrdinům jako Jesse James či Billy Kid.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Ozvěna ze Scarborough |
