Poctivec, dříč, bojovník. Fotbalový rychlík s nekonečnou kondicí i technik, který uměl obelstít soupeře a ukázat mu záda. A férový chlap, jenž se nikdy nesnížil k záludnostem. Takový byl Petr Kocman, o kterém spoluhráči a kamarádi i dnes hovoří jako o „Kocim“.
Jeden ze základních kamenů týmu, který v devadesátých letech po čase probudil v Brně zájem o fotbal. Co zájem – byla to fotbalová horečka! Na stadion za Lužánkami, který je dnes v troskách, opět mířily desetitisícové návštěvy. Tak jako kdysi, když slavná Zbrojovka v roce 1978 získala svůj dosud jediný mistrovský titul a město i okolí tleskaly vestoje.
„Koci měl úžasný tah na bránu, pravá strana byla jeho. Fotbalově mu to myslelo a jeho centry byly fantastické. Navíc to byl skvělý kluk, který by se rozdal,“ vzpomíná někdejší Kocmanův spoluhráč Petr Maléř, asistent trenéra Zbrojovky Petra Čuhela.„Proto, když se to stalo, jsme tomu napřed nechtěli uvěřit. A pak jsme všichni brečeli...“
Ples, na kterém fotbalisté netančili
V den, kdy Kocmanův život vyhasl, měla paradoxně jeho milovaná Zbrojovka, která se tehdy jmenovala 1. FC Brno, klubový ples. „Den předtím jsem Kocimu volal, kdo z nás vezme na ples auto,“ vybavuje si podnikatel Petr Hoskovec, akcionář klubu, který žije v Jinačovicích na okraji Brna v sousedství Kocmanovy rodiny.
„Jenže nebral telefon. A ve středu ráno mi volali kamarádi, že na dálnici stojí Petrovo auto. Hned jsem volal na policii a tam mi bohužel řekli, co se stalo...“ Ples i to, co následovalo, se pak změnily v tryznu za Petra Kocmana.
„Ráno jsem slyšel v rádiu, že někdo před pátou hodinou honil kolo po dálnici a srazil ho kamion,“ líčí Maléř, tehdejší asistent u juniorky Brna. „A za hodinu mi volá kolega, že tím z dálnice byl Koci. Říkám mu, co blbne, ale on že to má od policie,“ chmuří se bývalý stoper. A večer byl klubový ples...
POHNUTÉ OSUDY: Závěrečná koupel beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové |
„Tam to bylo úplně strašný. Nikdo z fotbalistů, a byla tam spousta bývalých hráčů, netančil, to prostě nešlo. Vlastně ani nevím, jestli vůbec někdo tančil – všichni, co jsme Kociho znali, jsme seděli stranou a vzpomínali... Ale brzy jsme s manželkou vypadli a šli s kamarády a jejich manželkami do hospody,“ přibližuje Maléř.
Podnikatel Hoskovec a jeho choť se vytratili ještě dřív. „Se slzami v očích jsme se chvíli bavili s bývalými hráči a po půlhodince jeli domů. Ani nevím, jestli to tam ohlásili, moje myšlenky byly jinde. Jak můžete tančit, když vám umře kamarád...? V Jinačovicích jsme pak poseděli s přáteli u vínka a vzpomínali na Kociho.
Byl oblíbený, ve vsi dal pod hlavičkou Sokola dohromady fotbalovou partu, svým nadšením nakazil okolí. Založil i předvánoční turnaj v malém fotbalu, který se od té doby hraje na jeho počest a přijíždějí k nám Luděk Zelenka, Jirka Štajner, Lukáš Vácha a další bývalí i současní hráči. Vybrané peníze od těchhle kluků dáváme na účet jeho dcerám,“ vypráví.
Kvůli fotbalu utíkal ze školy
Fotbalová dráha Petra Kocmana je spjata se Zbrojovkou, ať už se později jmenovala Boby Brno, či 1. FC Brno. Odchovanec klubu se v sezoně 1987/88 podílel na dorosteneckém titulu, posledním brněnském.
„Petr byl bezvadný, férový kluk, v šesti začal ve fotbalové přípravce,“ přibližuje jeho mladší bratr Robert. „Fotbal miloval natolik, že kvůli tréninkům utíkal ze školy z odpoledního vyučování a nosil za to poznámky. Až na gymnáziu to měl snazší – ředitel pan Koláčný byl totiž fotbalový fanda, a tak Péťovy absence toleroval. Pak se bráška dostal i na vysokou, ale po jednom semestru to zabalil. Samozřejmě kvůli fotbalu,“ říká tichým hlasem.
POHNUTÉ OSUDY: Olympijský vítěz Kozák utíkal k pití. Část života strávil jako bezdomovec |
„V klubu jsme spolu vyrůstali od žáků,“ vzpomíná další ze spoluhráčů Petr Křivánek. „Koci byl nejen úžasný kamarád, ale taky strašně poctivý fotbalista, který naběhal spousty kilometrů. Zkrátka jezdec po pravé straně hřiště. Nedával tolik gólů, v lize jich dal snad sedm, ale z jeho centrů těžili ostatní,“ dodává.
Od roku 1991, když se Kocman vrátil z vojny ve VTJ Tábor, začala patřit pozice pravého záložníka výhradně jemu. Nejlepší období prožíval, podobně jako brněnský fotbal v éře České republiky, v polovině 90. let. To když se v roce 1994 stal na dvě sezony trenérem Petr Uličný. Hned v roce 1995 tým skončil na třetím místě, dodnes nepřekonaném. A brněnský fanoušek prožíval euforii.
Na Spartu (3:1 – první vítězství Brna nad Letenskými po jedenácti letech) přišlo za Lužánky 29 000 diváků, na Slavii (1:2) ještě o pět tisíc víc. Pokladníci ostatních klubů jen tiše záviděli. „Euforii jsme prožívali všichni, atmosféra na stadionu byla pokaždé úžasná,“ vzpomíná Uličný.
Odměna pro svátečního střelce
„Měli jsme nádherné mužstvo a Petr, který tak báječně tahal útoky po lajně, byl jedním z pilířů. Vynikající chlapec, bohužel se smutným koncem. Na pohřbu jsem brečel jako dítě. Každá smrt je smutná, když ale umře krásný a hodný kluk, kterého znáte včetně rodiny, je to smutné dvojnásob,“ přemítá kouč.
Ke zmíněné sezoně se váže také vzpomínka na Kocmanův gól v 15. kole podzimní části, kdy Brno deklasovalo Union Cheb 6:0. „Tehdy byla pro celou ligu vypsána soutěž o nejrychlejší gól, my jsme se o tom ale dozvěděli až po zápase. A Koci, který nebyl žádným kanonýrem, se trefil hned v první minutě! Do konce ligy už ho nikdo nepřekonal, po posledním kole dostal obrovskou lahev naložených hříbků a jen se culil – to je odměna pro svátečního střelce!“ vybavuje si další ze spoluhráčů, útočník Pavel Holomek.
POHNUTÉ OSUDY: Václav Matoušek - Fialový poustevník Oty Pavla |
Závěr Kocmanovy ligové kariéry poznamenala zranění, v roce 2000 se s klubem rozloučil. Jezdil hrát s Maléřem nižší soutěž do Německa, spolu pomáhali týmu Rosic z I. B třídy až do krajského přeboru. Ve druhé polovině 90. letsi pořídil naproti brněnskému výstavišti hospodu, Zbojnickou izbu. S tou to ale o deset roků později začalo pokulhávat, konkurence se rozrůstala.„A jelikož nájem majitelky domu nebyl zrovna nízký, přenechali jsme prostory jednomu z našich sousedů, který tam má pizzerii,“ přibližuje vdova po fotbalistovi Silvie Kocmanová.
V roce 2005 bývalý záložník přivítal nabídku „svého“ klubu a stal se trenérem a manažerem mládeže. „Byl šťastný, pracoval s kluky, pro které byl vzorem. A hodně pomohl při zřizování nového střediska mládeže v brněnských Ivanovicích, neznal únavu,“ líčí bývalý spoluhráč Jan Maroši, ředitel fotbalové základní školy v Janouškově ulici.
Jenže o tři roky později musel Kocman z klubu odejít. Po sporech s některými z tehdejších činovníků. „Byl tichý, když se mu ale něco nelíbilo, tak to řekl,“ má jasno Holomek. „Já se vedle něho vždycky cítil dobře, často jsme spolu hráli korunový mariáš. Karty uměl Koci dokonale,“ dodává.
Osudná rezerva
V lednu 2009 se Kocman ocitl ve výtahářské firmě, kam jej přivedli bývalí spoluhráči. „Pracoval u vrtačky a nemyslím, že by ho to nebavilo. Ale byl nešťastný kvůli vyhazovu z klubu, práce s kluky ho naplňovala,“ dokresluje Radim „Kočka“ Vlasák, někdejší brankář Brna, který ve firmě působí stále. „To díky němu jsem začal ve Zbrojovce trénovat mládežnické brankáře, což dělám pořád,“ nezapomíná na vděčnost.
Ve středu 9. prosince toho roku před pátou ráno Kocman zastavil na dálnici u Domašova ve směru na Brno kvůli defektu. Když vyměňoval kolo u černého Jeepu Cherokee, rezerva mu upadla a kutálela se k prostředku silnice. „Podle svědka se za ní vrhl bez rozhlédnutí a projíždějící kamion jej smetl,“ vzpomíná policejní mluvčí Bohumil Malášek.
Mnozí této verzi odmítali uvěřit. Měl dluhy, říkali jedni. Naopak, někdo dlužil jemu, oponovali druzí. Dohady uvádí na pravou míru Robert Kocman, fotbalistův bratr. „Byl jsem na policii. Jely dva kamiony za sebou, poryv větru od prvního uvedl do pohybu rezervu opřenou o auto. Péťa se pro ni rozeběhl a druhý kamion ho bohužel smetl. Řidič dodávky, která jela za nimi, všechno viděl, kamiony mu to nasvítily,“ hlesne.
