19. března 2016 9:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Málo pravděpodobná smrt.
Mladíka Špačka zabila jeho motorka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Michael Špaček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Špaček. | foto: Lidové noviny
PRAHA Coby juniorský mistr Evropy v motokrosu měl před sebou kariéru, která by mu zajistila stálé místo ve světovém šampionátu. Proto raději závodil v zahraničí, protože zdejší konkurenci už v osmnácti přerostl. Jenže občas se přece jen na domácích tratích ukázal a právě jeden z těch podniků se mu stal osudným: Michael Špaček 26. září 2009 tragicky havaroval na okruhuv Lokti nad Ohří. Přes dva týdny bojoval o život v plzeňské nemocnici, jenže marně. Rozloučit se s ním přišlo přes 400 lidí.

Janek Ledecký, sám motokrosový fanoušek i jezdec, tehdy v obřadní síni seděl s kytarou a zpíval píseň, jejíž název sem jako by tak nějak nepatřil – Nikdy to nevzdám.

Když dozněla jeho poslední slova i akordy, rázem se ze dvora rozeřvalo 20 motorek, téměř jako salva, která „tam někam nahoru“ doprovází hrdiny.

Petr Kovář, třináctinásobný mistr republiky a ostřílený chlap, zase málem svou pohřební řeč utnul v polovině. Zmítaly jím emoce, z očí se valily slzy. I tak přes ně hleděl na první řadu, v níž stáli Michaelovi nejbližší: matka Andrea, otec Stanislav a bratr Dominik.

Později pak Kovář vysvětloval: „Už jsem mluvil na více pohřbech přátel z motokrosu, ale tohle je něco jiného, byl to mladý kluk, hodně mladý. Vždyť já ho i trénoval, znám se s jeho tátou, závodili jsme spolu.“

A z proslovu, který strašnickým krematoriem zněl, pak mnohým utkvěly následující věty: „Byl to bojovník! Bojovník, ale vždy s úsměvem a dobrou náladou. Pro svoji upřímnou povahu měl mezi svými vrstevníky mnoho přátel nejen okolo tratě. Ať přijel na závody kamkoliv po celé Evropě, neměl problém si s každým popovídat. Buďte jako on – bojujte jako bojoval on, buďte tolerantní a dobří k sobě navzájem.“

Michael takový byl. Ač ve věku puberťáka, v hlavě měl profesionální přístup, touhu stát se motokrosovým jezdcem světového formátu a nespokojit se jen s tím, že doma „převálcuje“ všechny.

Však i jeho otec Stanislav bezprostředně po kremaci pro deník Aha! říkal: „Míšu jsem z očí do očí nikdy přehnaně nechválil a byl tvrdý a kritický. Za poslední roky ale udělal obrovský výkonnostní i morální pokrok a mě mrzí, že jsem mu nestihl říct, že před ním smekám klobouk. Vždyť kolik znáte mladých kluků, kteří dodělali v pohodě školu, nikdy nekouřili, nepili alkohol? Moc ne. A o nějakých drogách ani nemluvím. Míša byl velký bojovník a fajn kluk, což poznáte i z diskusí na různých webech, a lidé ho měli rádi.“

Špaček senior, jinak třeba španělský šampion v enduru, sám po jednom karambolu na motorce bojoval o život. Zlámal si vaz i krční obratle, a když se dostal z nejhoršího, lékaři mu upřímně řekli: „Jste jeden z tisíce, co něco takového přežil.“

Pro leckoho by to bylo varování, jenže lidi, kteří mají závodění v DNA, prostě neodradíte. A tak se k motorkám vrátil. Po Evropě jezdil ve svém karavanu, doprovod mu dělala manželka a věrná fanynka Andrea. A nechyběla ani tenkrát v březnu 1991 ve Španělsku.

Jenže když se tehdy vraceli domů, najednou na dálnici přišla obrovská rána. Do karavanu Špačkových vrazil kamion a hrozilo nejhorší.

„Museli jsme rychle rodit ve Francii. V osmém měsíci, v malém městečku u Avignonu. Šílené, zběsilé,“ popisoval Špaček senior.

Tragédie nás neochromí

Syna sice od motorek neodrazoval, naopak jako správný otec podporoval i trénoval, vždyť ho na ni posadil už ve čtyřech letech, jenže při jeho jízdě zároveň trnul. „Při každém jeho odjetém kole jsem se modlil a bál se.“ A sám si těsně po nehodě vyčítal: „Řeknete si – co je to za chlapa? Srazí si vaz a jde do toho znovu. Tahá s sebou těhotnou manželku na závody, až předčasně porodí, a ještě nemá dost? Nepoučil se?“

Věděl dobře, že motokros je rizikový. Že bolí, že hrozí zranění...

„Tento sport je rizikový a říkal jsem to i mé ženě v jiné situaci. Když byl Míša v kritickém stavu v nemocnici, vyrazili jsme ještě s mladším synem na kola a ona na něho najednou křičela, aby ve sjezdu vůbec nepřidával. Museli jsme se zastavit a vyjasnit si, že buď budeme žít normálně s tím, že se budeme snažit nedělat nadbytečné riziko, anebo můžeme řešit otázky, jestli se nám něco stane, když třeba vyjdeme před dům a spadne na nás ze střechy taška nebo se nabouráme v autě. To přece nejde, tragédie nás nesmí ochromit,“ řekl den poté, co jeho syn zemřel. Byla to souhra okolností. Takových těch „drobností“, které samy o sobě neznamenají moc, jenže když se nakupí a přijdou náraz, je z toho tragédie.

Co se přihodilo?

Takový scénář, kterému byste dopředu nevěřili, kroutili nad ním hlavou, s ironií se mu vysmívali. Pakliže věříte v osud, můžete nadávat na něj, že takhle všechno zinscenoval. Věříte-li v Boha, můžete se ptát jeho, proč přichystal jednotlivé nástrahy, aby lidé trpěli...

Však i Špačkův otec po nehodě říkal: „Míša má v osudu napsáno, že jeho cesta nepůjde rovně.“

Do Lokte tenkrát přijel, aby vypomohl na republikovém šampionátu družstev. A mohla to být pomoc, jak se patří, protože ještě v posledním kole závodu třídy MX2 byl Špaček druhý a stíhal vedoucího jezdce.

Smířit se stříbrem se nemohl, vždyť jak už výše popisoval otec i motokrosař Kovář, takovou náturu bojovník Špaček neměl. A tak zkusil zatáhnout ještě víc, přece jen výhra chutná lépe než stříbro, jenže na jednom z posledních skoků, pár desítek metrů před cílem, se mu náhle zastavil motor jeho kawasaki.

To ho při letu vychýlilo z osy, převážil se směrem dolů a následoval nekontrolovatelný pád přes řidítka. Ten by sám o sobě moc neznamenal, možná zlomeninu, pár ran, jenže k zemi si to z výšky „štrádovala“ i jeho motorka, která ho ke vší smůle zasáhla do hlavy.

„Michael měl strašnou smůlu. Při takových situacích končí pádem přes řídítka jen kolem deseti procent jezdců a jen v naprosto ojedinělých případech hrozí kontakt s motorkou,“ říkal už tehdy Petr Kovář.

Všem – i těm, které fyzika nikdy moc nebavila – asi dojde, co stokilová mašina znásobená silou přitažlivosti udělá.

Špačkovi vážně poranila lebku, zlomila ruku a navíc u něj došlo k zástavě srdce. U těžké sekce, o které ještě později bude řeč, však stál lékař, jenž měl dlouholeté zkušenosti s resuscitací. I proto se podařilo jezdce oživit, pak následoval rychlý transport helikoptérou do plzeňské nemocnice, kde byl – jak je v podobných případech zvykem – udržován v umělém spánku.

„Situace je stále vážná a zůstává bez změn,“ psal tři dny po karambolu jeho otec na internetové stránky jejich týmu, když se o případ začala velmi vážně zajímat média.

O život bojoval 17 dní

Lékaři už tehdy mluvili pesimisticky, nechtěli v Michaelových blízkých živit naději, o které nebyli přesvědčení.

Rodina však – tak jak by to udělala každá jiná – přece jen věřila. Hnal je případ jejich známého, jehož třináctileté dceři na závodech kůň prošlápl hlavu. Chyběl jí kus mozku, a byť doktoři říkali, že je to beznadějné, dokázali se osudu postavit a dívka se jen s minimálním tělesným handicapem vrátila zpět do běžného života.

Byl tu i příběh – byť ne tak vážný – fotbalového brankáře Petra Čecha. Anebo švýcarského sjezdaře Albrechta, který po pádu na slavném Hahnenkammu byl dlouho v umělém spánku, lékaři ho téměř odepsali, ale on se stejně na lyže vrátil.

Jenže u Michaela to bylo složitější. Nejdřív léčbu komplikoval nitrolební otok, i proto po necelém týdnu přišla z nemocnice zpráva: „Kritická doba se pro Michaela prodlužuje.“

O dalších pár dní později se objevil záblesk naděje, otok ustupoval, ale přišla další komplikace. V oblasti hrudníku se objevila infekce, navíc kvůli utlumené funkci mozku (vlivem umělého spánku) se výrazně zatížila činnost jater a ledvin. A tak se po dvou týdnech od nehody Špačkův stav zhoršil. „Lékaři říkali, že je to špatné. Nám zbyla jenom naděje a víra v zázrak. Naděje ale každým dnem ubývalo a nebylo jí moc,“ vzpomínal Michaelův otec.

Ještě v pátek se za ním jela do nemocnice podívat Špačkova přítelkyně Irena. Odjížděla v šoku, protože stav její lásky se zrovna ten den výrazně zkomplikoval. O dva dny později pak na Facebook napsala: „Nechci o tebe přijít. Zvedej se z tý blbý postele. Doktor ať si mele kraviny, ty se musíš uzdravit!“ Jenže ten samý den, tu stejnou neděli, mu začalo slábnout srdce a v noci na pondělí zemřel.

Po 17 dnech se i ta nicotná naděje a víra vytratily...

Divoký příběh rodiny

Už takhle bylo ve smutném scénáři těch malých „drobností“ až až.

Jenže je tu ještě jedna – trať, na které se jelo. Loketské serpentiny, jak se areálu říká, jsou nejtěžším tuzemským okruhem, to proto, že se tu až do letoška jezdil světový šampionát, a tak ta nejlepší esa prostě potřebují odpovídající skoky i technické části. A právě pasáž, kde se tragédie přihodila, byla na tuzemské poměry výjimečně těžká.

Ano, Špaček coby světa znalý motokrosař ji měl zvládnout, zvlášť chtěl-li sám zamířit mezi elitu. Ale i tento detail sehrál nejspíš svou roli...

I proto si Špačkovi přáli, aby smrt jejich syna byla poučením.

I příběh Michaelovy rodiny je však poutavý. Otec, úspěšný motokrosový a endurový jezdec, kvůli závodění emigroval. Stal se španělským šampionem, jezdil za Německo, na závodech s ním často jeho někdejší českoslovenští kamarádi museli mluvit potají. „Kdyby nás někdo napráskal, s ježděním do zahraničí by byl konec,“ vzpomínal Kovář.

Z emigrace zpět domů

Po revoluci se však s rodinou vrátil zpět do Česka. Usadili se v Poběžovicích, kde má Špaček dodnes úspěšnou firmu, která mimo jiné vyrábí komponenty na motorky. A když si k tomu přidáte, že jejich dům stojí na dohled holické motokrosové trati, nemohl syn Michael odolat.

Už ve čtyřech letech ho otec poprvé posadil na malou hondu, v osmi vyrazil na své první závody do Bílé Třemošné, a jak to tak u kluků bývá, chtěl se vyrovnat otci. Viděl v něm vzor, toužil být jako on.

Ten pak říkal: „I když se strašně bojím, tak když vidím, jaký má syn talent, tak mu to nemůžu zakazovat.“

Po pravdě, něco zakazovat by ani nemělo smysl – Michael závodil dobře a závodil rád.

Otec ho sám trénoval, často cepoval, někdy byl až příliš kritický. Dobře věděl, jak moc „detailů“ je potřeba, aby z Michaela skutečně jednou byl onen profi jezdec ve světovém šampionátu.

A vyplácelo se – brzy odborníci popisovali Michaelův jezdecký styl jako brilantní a třeba i ve smuteční řeči stálo: „Už nešlo o jezdění jako hru, ale o životní rozhodnutí, kdy se ze hry stává tvrdá práce. Míšovi otec často pokládal v posledních letech vždy stejnou otázku: Chceš být opravdu profesionálem? Málokdy ale dostal přímou odpověď – ano, ale tichý souhlas ve formě nasednutí na kolo či na motocykl a pokračováním v dalším tvrdém tréninku. Nikdy neřekl ne.“

A byť už jako dítě poznal, že motokros bolí, že přináší zranění i modřiny, vzdát se ho nechtěl. Nemohl, protože když něco milujete, bolest berete jako povinné utrpení.

„Motokros byl jeho celý svět. Po všech zraněních a úrazech se nemohl dočkat, až znovu nasedne na motocykl,“ říkal Kovář na pohřbu.

Když se v roce 2007 stal juniorským evropským šampionem, nakoplo ho to k ještě tvrdšímu a cílevědomějšímu tréninku. Dřel na kondici i technice jízdy, k tomu si rodina cenila, že vypomáhal v její firmě, kde se podílel na vývoji a především testování výrobků, které společnost vyráběla.

Jenže pak přišel jeden osudový pád, pár tragických vteřin, které vše změnily. A po kterých zůstává hlavní poselství: Nikdy to nevzdám!

  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.