8. února 2016 7:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Patřil mezi nejváženější fotbalové kouče. Tlukot Marečkova zlatého srdce zastavila rakovina

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Vlastimil Mareček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vlastimil Mareček | foto: ČTK/KOLÁŽ ŠIMON/LN
PRAHA Fotbalový nadšenec, který žil nejpopulárnější hrou na světě čtyřiadvacet hodin denně. Bojovník, jenž se nevzdával už jako žáček na hřišti v rodných Kunovicích a své zaujetí pak rozdával kolem sebe i coby kouč. Trenérský věhlas Vlastimila Marečka stoupal a zdálo se, že jej nic zastavit nemůže. Životní pouť neúnavného pracanta však ukončila zhoubná nemoc. Bylo mu jedenačtyřicet.

Kolik se tam sešlo lidí? Dva tisíce? Spíš ještě víc. Do kunovického kostela se všichni zdaleka vejít nemohli. Rodina, přátelé a známí z obce i odjinud. Převažovali fotbalisté, trenéři a funkcionáři. Také ze Zlína a Teplic, kde trenér Vlastimil Mareček zanechal stopu největší.

Je závěr léta roku 2007, vzduch voní a lidé mlčí. Všichni se přišli rozloučit s koučem, jehož fotbalová víra byla nekonečná.

Slova se ujal Josef Holcman, dlouholetý činovník zlínského klubu, jenž s Vlastimilem Marečkem spolupracoval celé desetiletí a dodnes se věnuje mládeži.

Chtěl léčit, sám onemocněl

„Samozřejmě že toužil po vítězství, ale po vítězství, které bylo podloženo prací, sportovním uměním a poctivostí. Slovo úspěch, které tak často používáme a po kterém tolik toužíme, pro něj samo o sobě nebylo ničím. Často používal slova pokora a úcta. Vyzýval svoje svěřence k tomu, aby si při vítězství zachovali čest a při prohře měli sílu podat soupeři ruku. Chtěl léčit nemocné prostředí českého fotbalu a sám při tom onemocněl. Jak je napsáno na parte: Byla jeho snaha marná či mylná? Určitě nikoli. Nejen proto, že se vlastní pílí a tvrdou prací stal z kunovického kluka respektovaným evropským trenérem a odborníkem... Věděl, že není až tak důležité, zda jdeme do divadla či na fotbal, že podstatné je vidět a ptát se, zda ten druhý nepotřebuje pomoc. V tomto směru dlužíme příkladu Vlasty Marečka všichni. Vlasto, odpočívej v pokoji. Budiž ti kunovická země lehká...“

Tak pravil Josef Holcman ve své pohřební řeči, kterou pronesl v kostele nad rakví a před oltářem.

A pak nastala na místní poměry nezvyklá věc. Kostelem se nesl potlesk. Tleskali všichni – trenéři Ladislav Skorpil, který spolupracoval s Marečkem u české jedenadvacítky, Petr Uličný, Josef Csaplár, František Komňacký, ředitel teplického klubu František Hrdlička, Pavel Hapal a další, hráči v čele s Pavlem Horváthem, Karlem Radou, Zdeňkem Grygerou či Tomášem Poštulkou.

„V tom žalu takto vzdali Vlastovi poctu, cítili to jako potřebu,“ má i dnes jasno Holcman

„To jsem na pohřbu zažil už jen jednou, když v únoru zemřel ředitel Sparty Lukáš Přibyl. Byli to podobní nadšenci se zlatým srdcem,“ smutní Pavel Hoftych, velký Marečkův kamarád, který mu dělal asistenta ve Zlíně.

Jenom mi neberte fotbal!

Fotbal Mareček miloval odmalička. „Vedl nás k tomu táta, který byl skvělým brankářem a chytal až do čtyřicítky. Vlastíkova postava možná nebyla fotbalová, ale měl to v noze.

Rozděloval balony, zahrával trestňáky, v pravý čas poslal balon útočníkovi do šance,“ vybavuje si Marečkův o dva roky mladší bratr Aleš. „Jednou dostal ve škole nějaké horší známky a táta mu pohrozil, že když se nebude učit, nebude ani fotbal. A Vlastík se málem rozbrečel: všechno prý mu mohou sebrat, jen fotbal ne!“ přibližuje Aleš Mareček okamžiky, kdy se rodilo bratrovo fotbalové zanícení.

V dorostu už se Vlastimil Mareček prosazoval méně, a když na rovinu řekl trenérovi, kterého hráči neměli rádi, co si o něm myslí, v sedmnácti skončil. „Byl jsem u toho. Možná to byl rozhodující okamžik, proč se dal na trenéřinu. Chtěl to dělat jinak a líp,“ přemítá spoluhráč Černý.Ale nejen fotbalové, protože už se rýsoval i lidský rozměr. „Vlasta byl ohromný bojovník,“ líčí spoluhráč z žákovského a dorosteneckého týmu Kunovic Ivo Černý. „Jednou jsme ve Vlčnově prohrávali už 0:11, ale Vlasta se pořád rval jako lev a všechny nás burcoval. V poslední minutě jsme dali čestný gól a nestačili zírat – radoval se, jako bychom vyhráli mistrovství světa! A už jako kluk byl velkým organizátorem. Pouliční fotbálky nebo hokejové zápasy s tenisákem, to všechno se dělo v jeho režii,“ dodává Černý.

Mareček odmaturoval na stavební průmyslovce a v roce 1988, po dvouleté vojně ve slovenské Senici, se hlásil u kouče kunovických žáků Václava Hanáčka.

„Chtěl trénovat žáčky, tak jsem mu svěřil béčko a po měsíci jsem jen zíral, jak ho kluci berou a jak to s nimi umí. Tak jsme začali trénovat oba žákovské týmy společně, pak už to dělal sám. Začal si dělat trenérskou licenci a poměrně rychle to zvládl od čtyřky až po dvojku. Seděl jsem v komisi ve Slavkově a u zkoušek toho věděl víc než já,“ usmívá se Hanáček. „Nechtěl kluky drezurovat. Uměl přitlačit, ale chtěl jim být především oporou.“

Budoucí kouč rozvážel obědy

Půl roku pak Mareček působil u mladšího dorostu ve Starém Městě, kde v krátké době předložil koncept sportovní třídy pro talentované fotbalisty. A v roce 1993 vedla jeho cesta do Zlína.

„To byla jeho touha, trénovat ligový dorost, dojíždění mu nevadilo. My jsme si zakládali na výchově mladých hráčů a Vlasta to ze všech sil podporoval. Začátky neměl jednoduché – napřed pracoval na Vršavě jako správce našeho mládežnického areálu, jehož byl hlavním tahounem a který vlastně dal dohromady. Areál teď nese jeho jméno,“ říká zlínský činovník Holcman.

„A jelikož už živil rodinu, jeden čas zajišťoval v Uherském Hradišti rozvoz stravy pacientům,“ doplňuje Marečkův bratr Aleš.

K ligovému dorostu se Mareček dostal v polovině 90. let. „Byl naprosto úžasný. Trénoval, ale zajímalo ho i zázemí hráčů, takže absolvoval i dlouhé hodiny pohovorů s rodiči. Mezitím po večerech seděl u počítače a studoval na nejvyšší trenérskou licenci tak, že o tom nikdo ani nevěděl. Kromě toho jezdil po okolí a vybíral si nové hráče. Byl k nim náročný, ale to byl i sám k sobě, a přesto byl laskavý a klidný,“ přibližuje Holcman.

Koncem 90. let si jej trenér Páník vybral jako asistenta k druholigovému týmu dospělých. „Vlastík začal myslet na postup do první ligy. Mezitím ale neváhal a v roce 2001 se na čas vrátil k ligovému dorostu, aby jej zachránil v nejvyšší soutěži,“ dodává Holcman.

Postup vybojoval Zlín v roce 2002, trenérem byl František Komňacký, asistovali mu Mareček a Pavel Hoftych, pozdější kouč Bohemians 1905, který nyní usiluje s Trnavou o slovenský titul.

„Pamatoval si mě ještě jako hráče Zlína, to když tam dělal správce a dával dohromady středisko mládeže. Já ještě v roce 2000 jezdil do Rakouska hrát třetí ligu a on si mě vytáhl. Bez Vlasty bych u fotbalu nejspíš nezůstal,“ nezapomíná na vděčnost Hoftych, již zmíněný Marečkův kamarád.

V lize už Mareček vedl tým Zlína jako hlavní kouč, asistenty mu byli Hoftych a Jiří Bartl. Výsledkem byla dvě sedmá místa, nejlepší umístění Zlína za předchozích padesát let. „Vlasta, stejně jako Pavel Vrba, chtěl hrát útočný fotbal. A když jsme v lize začali špatně, neváhal a zavolal panu Brücknerovi, který mu připomněl, že kvalitní útok se odráží od dobré obrany. A pomohlo to,“ pokyvuje hlavou Hoftych.

V roce 2002 se poprvé ozvala rakovina kůže, ale Vlastimil Mareček ji přemohl. V roce 2004 tak mohl vyslyšet vábení Teplic, které toužily po evropských pohárech a vybraly si k tomu právě jeho.

„Na Vlastíka vzpomínám jen v dobrém,“ říká teplický šéf František Hrdlička. „Kromě toho, že rozuměl fotbalu, totiž měl dar od pánaboha – uměl skvěle vycházet s lidmi. A hned první rok jsme skončili v lize třetí a hráli Pohár UEFA. Byl i tvrdohlavý, ale ve finále měl většinou pravdu,“ těší jej vzpomínka.

Neměl v sobě brzdu

V závěru roku 2006 se ale nádorové onemocnění ozvalo znovu a úspěšný trenér musel v dalších měsících podstoupit novou léčbu spojenou s operacemi.

S trénováním teplického týmu musel přestat. „Možná se měl víc šetřit, v rodině jsme podobné onemocnění neměli. Jenže jeho fotbal pohltil docela, žil jím od rána do večera,“ myslí si Marečkův bratr Aleš.

DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY:

„Neuměl si odpočinout, neměl v sobě brzdu. Fotbal jej zahlcoval a možná to přesáhlo únosnou mez,“ přemítá zlínský Holcman.

Srdce fotbalového nadšence Vlastimila Marečka dotlouklo v neděli 2. srpna roku 2007.

„Od listopadu mám v Praze na Karlově náměstí pronajatý byt, kousek od nemocnice. Zřejmě mě tam přitáhla Vlastíkova duše,“ pokyvuje hlavou trenérův kamarád Hoftych, podle něhož by byl Mareček v brzké době koučem reprezentace.

Bude mít Vlastimil Mareček v rodině nástupce? Jeho starší syn Martin už má základní trenérskou licenci. „Chci taky začít s mládeží, ale oddaluji to. Asi budu muset být rozhodnější, jako taťka,“ přemítá.

  • 1Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.