25. srpna 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Povstalci zajali v Angole 66 Čechoslováků. Někteří přes rok strávili v izolaci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
469 dní strávili v zajetí, ženy a děti povstalci propustili "už" po 111 dnech. Stejně tak učinili v případě nemocných mužů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 469 dní strávili v zajetí, ženy a děti povstalci propustili "už" po 111 dnech. Stejně tak učinili v případě nemocných mužů. | foto: archiv Špagety Boys
Když se večer stmívá a ve vzduchu je cítit kouř, jsem v Angole. Lidé začnou zakládat ohně. Vařit. Máme za sebou další den dlouhého pochodu. Jsme unavení, hladoví,“ vypráví Petr Kocian. Dnes je mu čtyřicet dva let, je šéfem očních klinik v Praze.

Tehdy byl malý kluk. Své desáté narozeniny oslavil ještě v ráji. Daleko od šedi komunistického Československa. V africkém domku se zahradou plnou exotického ovoce. O měsíc později měl narozeniny jeho mladší brácha Tomáš (dnes je mu 38 let). „Vidím tu oslavu jako dnes. K šestým narozeninám dostal umělohmotnou lžičku. V té době už jsme byli zajatci.“

Seběhlo se to 12. března 1983. „Uslyšeli jsme střelbu. Táta vyběhl ven zjistit, co se děje. A už se nevrátil. Koukali jsme s bráchou z okna svého dětského pokoje. Pod oknem běhala hromada černochů, na jednu stranu, pak zas na druhou. Něco gestikulovali. Instinktivně jsme s bráchou zalehli k zemi. Na stěně za námi se objevila čára děr od kulek,“ vypráví Petr Kocian.

Únos Čechoslováků

Dvanáctého března 1983 zajala angolská UNITA 66 Čechoslováků. Šlo o rodiny expertů, kteří v angolském městě Alto Catumbela pracovali v papírně a celulózce, a několik zdravotníků. Čekal je 84denní pochod, 1300 kilometrů Angolou. Po 111 dnech povstalci propustili ženy a děti a vzápětí i nemocné muže. Do Československa se vrátili 1. července 1983.
Zbylých dvacet mužů strávilo v Angole další rok. Vězněni byli v malých chatrčích po dvou, izolováni od spoluvězňů. Na svobodu se dostali až 23. června 1984.

Pak vojáci vyrazili dveře. Petr si nazul spartakiádní cvičky. Ušel v nich osm set kilometrů. „Vojáci odvedli všechny bílé na jakési shromaždiště. Cestou jsem zahlédl našeho strážce, ležel na zemi. Někdo ho zastřelil. Dospělé tam vyslýchali. A tehdy jsem se poprvé a naposledy v životě po… strachy.“

První den pochodovali zajatci do setmění. Večer spali vsedě v chatrči z trávy. Čekaly je desítky nočních přesunů. Tříměsíční pochod Angolou pod samopaly zůstal Petru Kocianovi ve vzpomínkách jako dobrodružný film. „Jednou jsme z buše vstoupili do města duchů. Ulice byly zarostlé trávou, stromy. Domy stály pusté, okna vymlácená. Ve výloze někdejšího obchodu stál jeden vyrabovaný regál. Prošli jsme tím zarůstajícím městem a zase zmizeli ve vysoké trávě,“ vybavuje si Petr Kocian. Nad hlavou zajatců občas přeletěly stíhačky. Následoval zběsilý úprk, schovávání, dokonce přestřelky. „Nejdramatičtější bývalo, když jsme museli překonat železnici nebo silnici. Vybavují se mi ale už jen takové útržky. Koukám se na špičky cviček, jak se rytmicky střídá pravá s levou. V trávě, uprostřed angolské savany, leží zrezivělá plechovka od mlíka Tatra,“ popisuje Petr Kocian.

Petr Kocián ušel ve spartakiádních cvičkách stovky kilometrů.

Petr Kocián ušel ve spartakiádních cvičkách stovky kilometrů.

Tuhle cestu, která trvala tři měsíce, prošlo 21 československých dětí. Ty nejmenší, jako tehdy čtyřletá Gabriela Novotná, ji absolvovaly z velké části na zádech angolských nosiček. „Pamatuju si jen, jak se nade mnou sklání doktor s dlouhou jehlou. Vytahuje mi něco z chodidel. Prý termití vajíčka. A vzpomínám si ještě na jeden moment: brodíme se rozbouřenou řekou. Sedím tátovi na ramenou a brečím, že jsem si namočila nohy,“ vypráví Gabriela Novotná (dnes je jí 36 let a pracuje jako marketingová specialistka).

Nejhorší byl hlad

Zatímco děti pochod džunglí pojaly vesměs jako dobrodružství, jejich rodiče a zejména matky prožívali horor. „Chyběly nám informace. Přijeli jsme do Alta Catumbely budovat celulózku. Neměli jsme tušení, co je UNITA. Kdo je její šéf Jonas Savimbi,“ vypráví další z unesených – Lubomír Sazeček, dnes důchodce z Brna.

Šlo o rodjiny expertů, kteří v angolském Alto Catumbela pracovali v papírně a celulózce Vězněni byli v chatrčích po dvou.

Rodiny z komunistického Československa se tehdy dostaly do středu angolské občanské války. Politického konfliktu, který odrážel celosvětové rozložení sil, kde na jedné straně stála právě UNITA s Američany za zády a na straně druhé marxistická MPLA, podporovaná Sovětským svazem, kubánskou armádou a československými civilními experty, kteří přijeli pomáhat spřátelené zemi.

„Hned první den nám vojáci UNITA řekli, že musíme podniknout pochod. Až ho ujdeme, pošlou nás prý domů,“ vzpomíná Lubomír Sazeček, jemuž bylo tehdy 33 let. Původně Angolani mluvili o 600 kilometrech, nakonec Čechoslováci ušli víc než jednou tolik.

Jonas Savimbi - šéf UNITA

Vůdce povstalců Jonas Savimbi chtěl jednáním s československými úřady dosáhnout mezinárodního uznání organizace. Čechoslováci se tak dostali do středu občanské války, v níž Západem podporovaná UNITA bojovala s marxisty MPlA, za nimiž stál socialistický blok (Sovětský svaz, Kuba, Československo). Ke klidu zbraní de facto došlo až roku 2002, poté, co byl šéf UNITA Jonas Savimbi zastřelen. Kombinát celulózky a papírny, kde pracovali Čechoslováci, je v troskách.

„Nejprve začaly konflikty mezi skupinou rodičů a bezdětných. My bez dětí jsme měli zájem na tom, abychom ušli denně co nejvíc. Chtěli jsme být u cíle co nejdříve. Naopak ti s dětmi chtěli pořád přestávky, odpočinky, zkracování etap. Cesta trvala nakonec tak dlouho, protože ji naši zbytečně prodlužovali,“ vypráví Lubomír Sazeček.

UNITA nabídla rodičům, aby se nevyčerpávali, že jim děti ponesou. Jenže představu, že dítě zmizí ve tmě na cizích zádech, matky nesly těžce. Když bylo navíc někomu zle, nesli ho černoši na lehátku z kůry. „Byly ale situace, kdy ze 66 zajatců Afričani nesli 26 lidí! Z toho víc než polovinu na nosítkách. Byla tam celá armáda nosičů, jenže Angolani byli malí, měřili tak 150 centimetrů, měli sotva padesát kilo. Byli to slabí, podvyživení vesničani, takže každých sto dvě stě kroků museli zastavovat,“ říká Lubomír Sazeček.

Rodiny dostávaly navíc dávky pro děti. „A k smutným konfliktům docházelo, když se o tu dětskou dávku začali ostentativně dělit před těmi, kdo děti neměli,“ vypráví Sazeček. „Vybavuju si, jak jsme my děti dostaly extra příděl - půl plechovky kondenzovaného mléka na hlavu. Nějaký chlap tam křičel, proč ty děcka mají dostávat víc jídla, když mají tak tlustý břicha. Ano, měli jsme nafouklá břicha. Byli jsme podvyživení,“ říká Petr Kocian.

Snímky ze zajetí tajně pořizoval jeden z unesených.

Snímky ze zajetí tajně pořizoval jeden z unesených.

Kromě konfliktů rodičů a bezdětných se začaly fatálně hádat i manželské páry. Většina žen do Angoly nepřijela pracovně. Čtrnáct z nich byly manželky expertů, chemiků, které čekaly od života v Angole příjemné exotické bydlení v teple. „Ty ženy snášely pochod velice těžce, napadaly své muže, obviňovaly je. Na druhou stranu docházelo i k tragickým momentům, kdy chlap snědl jídlo vlastnímu dítěti a žena pak musela hlídat, aby dítě vůbec dostávalo najíst,“ popisuje Sazeček. Několik vztahů se po únosu rozpadlo.

„Dnes mám sám děti a nedovedu si představit, jak bych takovou situaci prožíval jako rodič. Během cesty jsem měl třeba ledvinovou koliku. Postavil jsem se – a rovnou zas padl k zemi. Ten strach o děti musel být pro mou matku hrozný. I naši se po návratu rozvedli,“ říká Petr Kocian. Výdeje jídla se měnily ve rvačky. „Vojáci UNITA si z nás už začali dělat legraci.

Naučili se česky: oběd, jídlo. Zakřičeli a lidi se začali rvát. Nic se ale nerozdávalo. Utvořili jsme proto skupinu, která se dokázala ovládat, a řadili se pak k jídlu podle abecedy. To pořadí jsme spravedlivě prohazovali,“ popisuje Lubomír Sazeček. Patnáct set kilometrů však ušlo jen 65 Čechoslováků. Domů se nevrátil Slovák Jaro Navrátil. „Byl to sportovec, chlap jak hora, byl ale zvyklý strašně jíst. A hlavně nevěřil v dobrý konec, tím se oslaboval. Stál jsem metr od něj, když umíral. Lékařka Marie Hudečková začala křičet, ať okamžitě zavolají vrtulník. A ti vojáci jen pokrčili rameny – že jsme ve válce, že bohužel,“ vzpomíná Lumír Novotný, tehdy 31letý chemik, který cestu absolvoval se ženou a dvěma dětmi.

Lumír Novotný, jeden ze zajatých Čechoslováků, s fotografií Jonase Savimbiho.

Lumír Novotný, jeden ze zajatých Čechoslováků, s fotografií Jonase Savimbiho.

Poté, co pochod skončil, čekala skupinu ještě cesta na těžkých vojenských autech s nákladem konzerv – dalších 1500 kilometrů. Auta se prodírala džunglí, zajatce šlehaly větve. Reflektory svítily do tmy, v níž se objevovaly siluety lvů, slonů. Na korbu skákaly hyeny, vojáci UNITA se je snažili zastrašit výstřely ze samopalů. Auta leckdy uvízla v brodu nebo si zlámala kolo v díře.

Nakonec jim vyčetli adidasky

Na rukou má zlaté prsteny. Jonas Savimbi, šéf organizace, se prochází táborem zajatců. Zastaví se u chemika Lumíra Novotného, který se právě vzpamatovává ze žloutenky. Sklání se k němu a radí: „Cvičte, posilujte! Ať jste fit a můžete jet domů!“ Lumír se sbírá ze země. Hned druhý den se pokouší posilovat na větvi. 

Vzápětí UNITA propouští ženy, děti a osm nemocných mužů. Červený kříž otrhaným zajatcům přiváží balíky se soupravami Adidas. Propuštění svlečou cáry. Oblečou teplákovky a nastoupí do herkulesu. Tehdy desetiletý Petr Kocian vzpomíná, že se cítil jako v ráji. „V letadle stály řady plechovek s pitím. Když je pak prázdné od nás chtěli vybírat, schovávali jsme si je do kapes.“

Prvního července 1983 letadlo přistálo na Ruzyni. Prostřednictvím kamer Československé televize příjezd sledovala celá země. Když se otevřely dveře a po schůdcích začaly sestupovat ženy a děti, ozvalo se u mnohých televizorů závistivé zasyčení: „Podívej se na ně! Oni mají adidasky!“ Ne všichni propuštění si ale užívali happy end. Rodina Lumíra Novotného opouštěla Angolu bez otce. Posiloval. Zůstal tehdy se skupinou dalších devatenácti „zdravých“ mužů v zajetí další rok.

Tepláky z Písku

Další rok v chatrčích. Po dvou. Izolovaní od ostatních. Bavit se mohli jen v neděli. „Tady to vidíte, všichni jsme byli špagety boys. Když jsem palci a ukazováčky obejmul stehno, ještě jsem ty prsty trochu překřížil. Tak jsme byli hubení,“ ukazuje pan Lumír fotografie, které tehdy tajně pořizoval další z unesených – Fero Zlocha. Kromě fotek má důchodce z Počernici další trofeje: sandály vlastnoručně vytesané ze dřeva s pásky z batohu. V rozžhaveném písku se osvědčily. Orwella – čtení, které mu věnoval novinář z BBC, jenž unesené navštívil. A pak primitivní kalendář. „Tak třeba čtvrtek 29. prosince – mám tu poznámku ,Střecha‘. V noci mi slon sežral střechu,“ říká Lumír Novotný a zdá se, že se u vyprávění docela baví. „Jsem rád, že jsem to zažil. Když se dnes sejdou chlapi, taky se baví historkami z vojny. A přitom na vojně se blblo, fasovalo, čekalo a spěchalo, aby se čekalo. My, co jsme byli špagety boys, se zase dnes bavíme historkami z Angoly,“ ukazuje na fotografii ze srazu někdejších zajatců.

"Špagety boys" po letech.

"Špagety boys" po letech.

I dvacet československých mužů nakonec UNITA propustila. I jim dal Červený kříž na cestu domů soupravy Adidas. Tentokrát však soudruzi nenechali nic náhodě. Ještě v letadle, nad Maďarskem, se všichni museli převléct – do tepláků Jitex Písek.

  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.