Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Skutečné Pěsti ve tmě. Boxer Vilda Jakš zemřel v bombardéru

Lidé

  7:00
Vilém Jakš byl prvním československým boxerem, který bojoval o titul mistra světa. Bojoval do posledního dechu, ale nevyhrál. Nedočkal se ani vítězství boje o svobodnou Evropu. Jako zadní střelec 311. československé bombardovací perutě našel svůj hrob v chladných vodách na dně Biskajského zálivu.

Vilém Jakš foto: Archiv Jiřího Rajlicha

Oblohu severozápadně od Brestu prořezávají vrtule čtyřmotorového letadla. Je 21. srpen 1943 a velitel 311. československé bombardovací perutě Jindřich Breitcetl vede svoji osádku na první operační let po přezbrojení jednotky. Úkol: protiponorková hlídka. Místo ponorky však narazí na letku německých stíhaček. Osamocený letoun nemá proti přesile šanci...

Box ho bavil už od malička. Na dvorku v nízkém stavení v Bratčicích u Brna si Vilém Jakš s bratrem Jožkou vždy vytáhli pytle s pískem a na nich trénovali. Otec je neokřikoval, bratři ho vlastně ani téměř nepoznali. Josef Jakš padl kdesi na daleké ruské frontě v červnu 1916.

POHNUTÉ OSUDY: Výsadkář Potůček: Spadli jsme z nebíčka, pomozte

Na chlapce dohlížel pražský strýc a ten také rozhodl, že oba půjdou do učení na čalouníka. Copak o to, šikovný čalouník se mohl slušně uživit, ale Vildu, jak zněla jeho přezdívka, to stále táhlo mezi provazy. V Bratčicích chodil do Sokola a vylepšoval tam své boxerské umění. V polovině 20. let se přestěhoval za strýcem do Prahy, s boxem pokračoval v Nuselském klubu Český lev. V roce 1929 si začínali odborníci všímat tehdy devatenáctiletého mladíka.

A viděli talent, který brzy získal amatérský mistrovský titul ve welterové váze. V květnu 1932 už přestoupil mezi profesionály. Kariéra však na čas musela počkat, Jakš šel na vojnu. 1. října 1932 narukoval do Brna k Leteckému pluku 5. Absolvoval zde pěší výcvik, ale již po půldruhém roce, 29. března 1933, odešel do zálohy v hodností vojín. O jeho službě existují jen základní údaje. „Klidný, pořádný, inteligentní, energický, ukázněný,“ cituje historik Jiří Rajlich z Jakšova kmenového listu ve čtvrté části své knižní série Na nebi hrdého Albionu.

I po návratu z vojny pokračoval Jakš v kariéře, druhým domovem se mu často stávala pražská Lucerna. A protože box tehdy patřil mezi nejsledovanější sporty, stoupala i Jakšova popularita. „Vilda byl veselý chlapík s povahou bonvivána. Ve 30. letech byl v Praze celebrita,“ vzpomínal na svého přítele o šedesát let později bratr herečky Nataši Gollové Ivan Hodáč. Bojovné srdce a rychlé nohy přinášely českému boxerovi vítězství nejen v mladé republice, ale i daleko za jejími hranicemi. V únoru 1935 se v Paříži střetl se Španělem Alvarem Santosem. Jakš šel v prvním kole třikrát k zemi, ale nevzdal se, a nakonec soupeře přemohl. Odměnou mu kromě trofeje byl i pokřik nadšených Francouzů: „Žaks!“

Tohle vítězství mu zaručilo pozvánku do boje o titul mistra světa. Protivníkem byl úřadující šampion Francouz Marcel Thil. K duelu došlo 4. května 1935 v pařížském Paláci Sportu. „Thil zahajuje ofenzivu, chce okamžitě prokázat svoji suverénnost v ringu, zatlačuje Jakše k provazům, ale Čechoslovák má pověst skvělého tanečníka a bleskurychle uniká,“ můžeme se dočíst v dobovém tisku.

Duel ukončil ručník v ringu

V devátém kole šel Jakš poprvé po úderu na tepnu k zemi. Pokračoval ale dál a v následujícím kole sám poslal Thila na podlahu. Co na tom, že Francouz je místní hrdina, Jakšovi aplaudovalo dvacet tisíc diváků. Boji však nebyl konec. Ve 13. kole dostal „Vilda“ úder na srdce, po kterém upadl. Byl počítán, ale ještě se vzchopil. Jenže všem už v tu chvíli bylo jasné, že pánem situace je o šest let starší a zkušenější Thil.

Ve 14. kole se Jakš opět dvakrát ocitl na podlaze, ale pokaždé se vzchopil. Na nohy se snažil dostat i potřetí, ale když při počítání „devět“ vstával, vhodil manažer českého boxera Krassowski ručník do ringu. Francouz se radoval z obhajoby titulu. Nadšené publikum přesto vyneslo poraženého z ringu na ramenou. „Jakš je skvělý šermíř pěstí a má před sebou krásnou budoucnost,“ složil Thil soupeři poklonu. Zklamaný český boxer, kterému Francouz ukončil sérii 28 zápasů bez porážky, toužil po odvetě. Z různých důvodů k ní však už nikdy nedošlo.

Nad Evropu se stahovala válečná mračna a promluvila i do Jakšova osudu. V dobách mnichovské krize byl mobilizován, pozdější rozporcování republiky nesl velmi těžce. A ještě hůře se vyrovnával s německou okupací. Na začátku roku 1940 vymyslel, jak se z protektorátu dostat. Na základě fingovaného potvrzení boxerské unie odjel do Itálie – k vybojování smyšleného zápasu. Odtamtud zamířil do Francie a 30. března 1940 se hlásil u letecké skupiny v Agde. Když Francie padla, odplul s ostatními do Velké Británie. A to i přesto, že mu jeho snoubenka, tehdy známá filmová herečka Käthe von Nagy nabídla, aby s ní zůstal na francouzské Riviéře.

Vilém „Vilda“ Jakš jako první československý boxer bojoval o titul mistra světa.

23. června 1940 vystoupil Jakš v přístavu Falmouth z lodi Arry Scheffer. V Anglii prodělal u RAF (Royal Air Force – Královské letectvo) zbrojířský kurz, zaměřený na ovládnutí kulometů používaných na palubách bombardérů. Už za měsíc byl poslán na základnu Honington, kde se právě formovala 311. československá bombardovací peruť. V noci 10. září 1940 byl mezi prvními, kteří usedli do dvoumotorového bombardéru Vickers Wellington a vyrazili na první operační let.

V osádce letounu Mk.IA P9235 (KX-C), řízeného Václavem Kordou, se zúčastnil náletu na seřaďovací nádraží v Bruselu. Následovaly další mise nad okupovanou Evropou. Obdržel i první vyznamenání – Československou medaili Za chrabrost a Československý válečný kříž. V červenci 1941 Jakš s létáním ale skončil a stal se z něj zbrojní instruktor v pilotní škole v Brize Nortonu. Odtud o rok později odešel do depa v St. Athanu, které bylo jakousi bránou do řad československého letectva. Zastával zde funkci sportovního rotmistra a cvičil letecké elévy v základním vojenském výcviku.

K létání se vrátil kvůli pomluvám

Jenže někteří lidé rotmistru Jakšovi předhazovali, že má teplé místečko na zemi, zatímco jiní na nebi bojují. 22. června 1943 se proto znovu hlásil u „třistajedenáctky“, tehdy už přeřazené k Pobřežnímu velitelství. Ta se zrovna přezbrojovala na moderní americké čtyřmotorové bombardéry B-24 Liberator. 21. srpna se ze základny v Beaulieu poblíž Hampshiru zvedl na první protiponorkovou patrolu jednotky Liberator s označením BZ780 vedenou velitelem perutě Breitcetlem. Na pozici zadního střelce seděl Jakš.

„Mluvil jsem s ním ještě odpoledne, těsně před jeho letem,“ vzpomínal na poslední setkání radiotelegrafista Miroslav Vild ve své knize Osud byl mým přítelem. „Říkal mi, že si udělá několik letů, aby mu nikdo nemohl vyčítat, že nebojoval. Mezi jiným mi prozradil, že má z létání strach. Víte, pane kapitáne, mě kdybyste postavil do ringu přímo proti Carnerovi, tak do toho pudu hlava nehlava, i když budu vědět, že dostanu napráskáno. Ale do tý mašiny, i když vím, že to je moc pěkný, se mi nechce. Já vám to řeknu upřímně, já mám vopravdu strach a nevím z čeho, říkal mi.“ Vild mu doporučil, ať nedá na lidské řeči a s létáním skončí. „No, vydržím tři lety a pak se na to vykašlu,“ souhlasil Jakš.

Jenže Breitcetlův Liberator se hned z první mise nevrátil. Dlouho zůstával osud letu nejasný. Podle německých záznamů, objevených dlouho po válce, byl bombardér sestřelen nad Biskajským zálivem dálkovými stíhačkami Messerschmitt Bf 110G-2 od II./ZG 1, operujícími z Brestu. Tato jednotka se na atlantské pobřeží přesunula dva týdny předtím z Itálie, aby operovala proti britským protiponorkovým letounům, a Breitcetlův bombardér byl jejím vůbec prvním úspěchem na novém působišti. „V záznamech je úspěch uváděn jako Gruppenabschuss, který byl přiznáván, když mezi útočícími piloty nedošlo k dohodě, kdo opravdu letoun sestřelil. Z toho plyne, že osádka musela čelit přesile ,stodesítek‘.

Nelze vyloučit, že konkrétním pilotem, který Liberator sestřelil, byl Obfw. Lothar Uhlig. Na druhou stranu se z téhož boje nevrá- til Bf 110G-2 (W.Nr. 6406, S9+GN) od 5./ZG 1 osádky ve složení Uffz. George Planer a Uffz. Horst Hofmann. Lze tedy oprávněně předpokládat, že se stal obětí Breitcetlových střelců,“ píše historik Rajlich v sedmé části své série Na nebi hrdého Albionu.

Letoun ani těla osmi československých letců se nikdy nenašly. Protože nemají hroby, jsou jejich jména uvedena na památníku v Runnymede, na mramorových panelech. Jakš byl po válce povýšen na podporučíka a v roce 1991 na podplukovníka in memoriam. Jeho předválečnými osudy se před devětadvaceti lety nechal volně inspirovat režisér Jaroslav Soukup ve filmu Pěsti ve tmě. Jméno hlavního hrdiny bylo tehdy mírně pozměněno na Vilda Jakl. Konce války se nedožil ani Jožka Jakš. Člen ilegální odbojové skupiny zahynul v koncentračním táboře Mauthausen v březnu 1942.