21. ledna 2016 7:16 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Generál Sedláček. Komunisti hrdinu zavřeli, dočkal se jejich pádu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 26Diskuse
Generál Tomáš Sedláček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Generál Tomáš Sedláček. | foto: Petr Lemberk, MAFRA
Když se uzavřel životní příběh armádního generála Tomáše Sedláčka, jako by se tím pro mnohé definitivně uzavřelo československé 20. století. Dramatické, tragické, pohnuté, ale také hrdinské, obětavé a antiplebejské.

Byl to muž, v němž se ve šťastné konstelaci protínaly různé dobré vlastnosti a inspirace – prvorepubliková kultivovanost, jemnost a dobré vzdělání spolu se sokolskou průpravou; hrdým vlastenectvím a odvahou, již prověřily válečné útrapy i bolševické trapičství. Vše to ještě kořenil smysl pro humor, kterému se přiučil u britských přátel.

Sám o sobě kdysi prohlásil: „Jsem o deset měsíců starší než tato republika a prožil jsem všechny její vzestupy a pády. Ne jenom jako pouhý pozorovatel, ale jako jejich přímý účastník. Mobilizaci, Mnichov, okupaci, léta druhé světové války. Stal jsem se nedobrovolným aktérem padesátých let, což mě stálo devět let svobody a rozpad manželství, prožil jsem rok 1968, listopad 1989...“

Když se po roce 1989 na různých akcích a setkáních objevil Tomáš Sedláček, nebyla nouze o smích a břitké komentáře. Už jen jeho vysoká, vzpřímená postava, upomínající bývalého sportovce, budila respekt.

Sokol, který se málem utopil

Rodným městem Tomáše Sedláčka se stala 8. ledna 1918 Vídeň, kde v té době bydlela jeho matka, zatímco otec jako rakouský důstojník (syn českého učitele) bojoval kdesi v Kosovu na bojištích první světové války. Hned po jejím skončení se rodina přestěhovala do Lázní Toušeň a Sedláčkův otec se jako vlastenec stal příslušníkem československé armády. Přestože za šest let z Toušeně přesídlili do Prahy, domek v lázeňském městečku si podrželi a tento domov se stal Sedláčkovým pevným bodem, ke kterému se v temných dobách upínal a kam se vracel – z války, z kriminálu.

Generál Tomáš Sedláček.

V Toušeni dostal svoji první sokolskou průpravu, maminka byla náčelnicí místní organizace. Sokol pomáhal Tomášovi utužovat nejen tělo (jako dorostenec skočil do výšky 165 cm), ale také jej vychovával ke kázni, zdravému vlastenectví a skromnosti. „Nikoli hurá patriotismus, ale výchova směřovala k tomu, aby každý z nás byl hrdý na to, kde žije a kam patří.“

V Toušeni šestiletý Tomáš také málem přišel o život a s úsměvem dodával: „Nebylo to poprvé ani naposledy.“ Jako prvňák šel v lednu 1924 ze školy a chtěl se sklouznout na rybníce. Jenže zapomněl, že se tam den předtím vyřezal led. Školní brašna ho chvíli nadnášela a naštěstí hned přiběhl starší kamarád Choděra, který prokřehlého chlapce vytáhl za límec.

V té době přestoupila rodina Sedláčkova z katolické církve k čerstvě založeným „husitům“. Když na to někdy přišla řeč, pan generál uvažoval: „Víte, s Bohem nebo tajemstvím světa se cítím víc spřízněn v lese při procházce než ve chrámu. Je však jeden kostel, který je pro nás Čechy veledůležitý – pravoslavný chrám v pražské Resslově ulici, neokázale svědčící o statečnosti českých vojáků a duchovních. Tam by měl přijít každý obyvatel této země.“

Na Západ je cesta dlouhá

V Praze život světlovlasého mladíka rámoval vinohradský Sokol a studium na reálce, v roce 1935 maturoval. Rozhodování, kam dál, bylo snadné – vzor legionářů a příklad otcův jej nasměrovaly do armády.

Nejdříve narukoval k dělostřeleckému pluku a v roce 1937 nastoupil do hranické vojenské akademie. Učiliště nemělo sice tak hlubokou tradici jako třeba West Point, ale od počátku bylo vedeno francouzskými důstojníky a učili tam lidé, kteří prošli bitvami u Zborova, Vouziers či Doss Alta. Mimochodem – generál Sedláček patřil spolu s generálem Vladimírem Nedvědem, bydlícím později v Austrálii, k posledním dvěma žijícím předválečným absolventům této školy.

Právě v Hranicích prožil Sedláček také okupaci. Fotografie z léta 1939 ukazují opáleného jednadvacetiletého čahouna v šortkách, který chodí tancovat do Blue Café, kde tenkrát hrál Arnošt Kafka swing. Po příchodu Němců ale musel absolvovat rekvalifikační kurz účetnictví pro propuštěné důstojníky a následně byl umístěn na Okresní úřad v Jilemnici, kde s partou mladých „deponovaných“ poručíků chodil do hospody Na Burze a zpíval Na Západ je cesta dlouhá.

Byla. I pro Sedláčka a jeho druhy. Vedla přes Balkán, trvala několik měsíců a jejím cílem bylo francouzské Agde, kde se formovala naše zahraniční jednotka. Sedláček však ve Francii dlouho nezůstal. Za dramatických okolností byl evakuován lodí do Velké Británie. Počáteční zděšení, že pluje na ostrov, ze kterého před Hitlerem už vůbec nebude úniku, vystřídalo nadšení z britského odhodlání bojovat a nevzdat se. A také z prvního šálku čaje, který znamenitě chutnal.

Padáček, hlad, mráz a omrzliny

Sedláček byl přidělen ke „svým“ dělostřelcům a pilně se sžíval s britským světem – učil se nový jazyk, který testoval při seznamování s děvčaty. Ve skotských kopcích absolvoval náročný speciální výcvik a následně parakurz, po němž si mohl na uniformu přišít padáček. Z těch, kteří úspěšně prošli programem, si velení vybíralo parašutisty do akcí v protektorátu. Sedláčkovou osudovou kartou se však stala východní fronta, kde scházeli kvalitní důstojníci.

V Przemyslu byl jmenován náčelníkem štábu dělostřelectva 2. čs. samostatné paradesantní brigády a s jednotkou hned nasazen na frontu. Nikoli však přímo v dukelském směru, ale východně od Sanoku. „Bylo to celé postaveno na hlavu. Paradesantní jednotka nebyla poslána na pomoc právě vypuknuvšímu Slovenskému národnímu povstání, ale nasazena jinde jako pěší. Rusové nedůvěřovali tomu, co sami neměli zcela pod kontrolou. Důkazem je varšavské povstání. Na Slovensku podobně – povstání nevymysleli komunisté, ale bývalí českoslovenští důstojníci ve spolupráci s Londýnem. A Rusové se podle toho zachovali.“

Teprve po devíti dnech bojů na Dukle bylo rozhodnuto o leteckém přesunu Sedláčkovy jednotky na Slovensko. „Organizoval jsem dělostřelecké jednotky. Nápor Němců byl úděsný. Létali jsme z místa na místo a snažili se zabránit nejhoršímu. A pak padlo povstání, Slováci zahodili flinty a šli domů. Jenže my jsme nemohli.“

Úniková cesta ze sevření se nakonec našla přes zasněžený dvoutisícimetrový Chabenec. „Pěšina do prudkého kopce. Přes metr sněhu. Hlad, mráz, omrzliny, průjmy, odřené nohy, nachlazení, nedostatečná výstroj, neustálé výpady německých komand. Byl jsem při přesunu ustanoven jako jeden z velitelů pěší roty. Ráno německá jednotka narazila na naši stráž a nastal šílený zmatek. Moje rota byla pryč a já zůstal jako jeden z posledních. Jedna z nejhorších zkoušek mého života. Přešel jsem.“ Bylo 21. února 1945.

Vydržet!

Po válce Sedláček absolvoval Vysokou školu válečnou, oženil se, působil jako učitel na Vojenské akademii v Praze a odmítl vstoupit do komunistické strany. Pak přišel další 21. únor, tentokrát 1951.

Nadřízený důstojník oznámil, že ho vysílá na služební cestu. Tehdejší major Sedláček ještě zašel domů říct ženě, že bude čtrnáct dní pryč. Jako manželé se už nikdy svobodně nesetkali.

Při obědě zazvonil telefon a ohlásil se kdosi z generálního štábu s oznámením, že Sedláčka vyzvedne autem. Za chvíli před domem zaparkoval tatraplán. Později vzpomínal: „Vzadu seděl nějaký podplukovník, podali jsme si ruce a tatraplán se rozjel. Podplukovník se zeptal: Máte nějakou zbraň? Samozřejmě že ne, odpověděl jsem. A pak už to bylo jasné. Jeli jsme na Prašný most a místo doleva na Kulaťák ke generálnímu štábu jsme to vzali doprava na Hradčany, rovnou k Domečku.“

Sedláčka dovezli k Loretě, za vraty Domečku (vyšetřovny) vytáhli dvoumetrového vojáka z auta, nasadili mu pouta a u hlavního vchodu si ho převzal „ředitel“ František Pergl. Generál vypráví: „V prvním patře byla dřevěná tabule, kde visela různá pouta, okovy a další pomůcky. Pergl na ně ukázal, abych prý viděl, co mě čeká.“ Ve vyšetřovně u nedalekého vyššího vojenského soudu pak Sedláčka usadili se zavázanýma očima na židli a ozval se hlas vyšetřovatele Jaroslava Řičici: „Hovořte o své trestné činnosti!“

Sedláček si vybavoval mladého Řičicu a jeho surovosti: „Nic jsem neudělal, nevěděl jsem, o čem mám mluvit, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den zavolali Pergla, dali mě do řetězů, na nohy okovy, Řičica mě mlátil, sedm facek jsem od něho dostal. Pamatuji si to přesně.“ Po prvních výsleších odvedli Sedláčka zpátky na celu. Nesměl si lehnout, nesměl spát. Devět dní byl vyčerpaný a ztýraný přiváděn k výslechům.

Zprvu nechápal, proč ho zatkli, ale nakonec mu došlo, že má být obviněn z připravování převratu a přechovávání zbraní: „Výslechy se nedaly vydržet. Máte halucinace, bolesti, nevíte, co se s vámi děje, máte pocit, že to, co vám říkají, je pravda.“ Protokoly vyšetřovatele Řičici na smrt zničený Sedláček podepsal. Vyspal se a podpis odvolal. Výslechy začaly nanovo.

Soud se konal v létě 1952. Tomáš Sedláček dostal doživotí.

„Soud se konal v létě 1952. Zvládli to za pět hodin. Dvě doživotí, jednou 23 let, jednou 20 a jednou 15. Já dostal doživotí. Musel jsem se smát, tak to bylo absurdní,“ vzpomínal.

Sedláčkova cesta vedla přes Valdice, Mírov, Leopoldov a uranový lágr Bytíz. Dřina, nová přátelství na celý život, ale také krach manželství. Po osmi letech čekání mu manželka oznámila, že se s ním rozvádí. „Vždycky jsem šel na šichtu, a když jsem nic nerozvážel, tak jsem jenom seděl, hlavu mezi koleny, a pokoušel se situaci překousnout. To bylo špatné. Vůbec nevíte, co bude dál. Světýlko na konci tunelu najednou někdo sfoukl. Vydržel jsem i tohle.“

Přišla amnestie a propuštění. Květen 1960, vyhublý, v pletené vestě a triku přijel se spolumukly do Prahy na Wilsoňák. Nevyznal se v nových penězích ani lístcích na tramvaj. Přespal u bratra, koupil si bundu a nedočkavě vyrazil do Toušeně za maminkou. „Šli jsme hned na hřbitov a tam ohlásili tatínkovi, že jsem se vrátil.“ Kamarád mu pomohl najít místo u stavebního podniku. A zaučený skladník se za pár měsíců znovu oženil. Paní Klementina hrála volejbal.

Tenká linka

Devadesátá léta přinesla čilému sedmdesátníkovi řadu zadostiučinění. Byl rehabilitován, povyšován, spoluzakládal Konfederaci politických vězňů, stal se předsedou Československé obce legionářské, obdržel vysoká vyznamenání a historik Jiří Plachý s ním sepsal čtivé vzpomínky. Postupné ztrátě zraku čelil obdivuhodně – vytrvalou vůlí a trpělivostí. Účastnil se stovek pietních slavností, neodmítal besedy. Loučil se na pohřbech s druhy z války a kriminálů – zpaměti, zahleděn kamsi do prostoru, jako by zahlížel jejich jasné tváře a nahlas si je přivolával.

Jednou na jaře v Toušeni na zahradě uvažoval o tenké lince mezi hrdinstvím a zradou: „Člověk neví, jak se v boji zachová. Je však zajímavé, že většinou ti frajeři a suveréni, jako byl třeba Karel Čurda, zklamou. A takoví ti vzadu, nenápadní, do kterých by to člověk nikdy neřekl, zkouškou projdou.“

Tomáš Sedláček, hrdina 20. století, zemřel 27. srpna 2012. Bylo mu 94 let.

Miloš Doležal, Mikuláš Kroupa
  • 26Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.