Tou bytostí byla Ludmila Macešková, literárním jménem Jan Kameník, a ty autotexty jsou shrnuty v knize Cesta za Henochem. Mystické deníky, snáře, zápisníky.
Jan Kameník vstoupil do literatury v kontextu takzvané spirituální poezie – což je spíš tabuistické označení pro básníky katolické. Vstoupil – přesněji, Bedřich Fučík, tehdy redaktor u Vilímků, kam Ludmila Macešková se svými verši přišla, ji tam postrčil a ona se nebránila. Sdílela tak literární osud s muži o generaci mladšími – s Ivanem Slavíkem, Zdeňkem Rotreklem, Ladislavem Dvořákem a dalšími.
Debut za války nebo těsně po ní; potom dlouhé umlčení; potom návrat během šedesátých let; potom zase umlčení; a pak – inu, jak se kdo dožil. Paní Macešková už se nedožila, umřela roku 1974.
Vydala jen pár knih veršů, které popisují různými způsoby to hlavní, o co jí v životě šlo, tedy mystický výstup, zážitek přímého sjednocení s božstvím. Deníky Cesta za Henochem dávají nahlédnout do vnitřního světa Maceškové „v syrovém stavu“, bez literární stylizace. Vyjevuje se v nich její systematické pozorování svých „stavů“ i její politická naivita (po válce vstoupila krátce do KSČ!) i její okruh četby.
ČTĚTE TAKÉ |
Na jejím obzoru jasně dominují autoři české i světové tradice okultní, ezoterické, hermetické: Weinfurter, Minařík, Brunton... Katolíci jsou pro ni „ti druzí“. Jak bývá v ezoterickém pohledu na svět obvyklé – křesťanská tradice je nahlížena jako jedna z dílčích, ústící do „toho pravého“, rozumí se mysticko-okultního poznání.
Pro katolické čtenáře může být četba Cesty za Henochem šok. Ale co nadělají, když je básnická tvorba této autorky, této nyní konečně „odhalené“ české okultistky, tak zpropadeně dobrá a silná?
