Sama je artefaktem, ukazujícím nesnadnou syntézu starého s novým, předmoderních tradic s cestou kamsi vpřed. A v tom smyslu je prostředím pro takovéto ceremonie a takovéto případy jako stvořeným.
Oselská radnice, inaugurovaná roku 1950, se totiž pokouší řečí moderního umění zobrazit kontinuitu a smysl norských dějin, od mýtů a legend po boje s nacismem a boje sociální. Ostatně, některé fresky a skulptury, zobrazující hypermuskulární až hyperhumánní dělníky, bývají přirovnávány k socrealismu, který v témže čase vládl na druhé straně železné opony…
Literárněhistoricky je nejzajímavější cyklus dřevořezeb na „čestném dvoře“ radnice, „vlys Yggdrasil“ (autor Dagfin Werenskiold). Jde o šestnáct mohutných řezeb na nejznámější témata ze staroskandinávské Eddy: Bůh Ódin jede na osminohém koni Sleipniru, Baldr zastřelen šípem ze jmelí a tak dále. Jde o pokus vizualizovat to, co je z principu (jak Goethe pravil o severské mytologii), nevizuální, co je mlžné, temné, bezobrysové. Obrysy, které tomu byly dány tady, jsou naivní, směšné, barvotiskové.
Kupříkladu Valkyrije, ty hrozné panny, které odnášejí duše bojovníků do Valhally, jsou zobrazeny jako tři rozkochané děvenky, ladně zdvíhající ručky jako v nějakém norském lidovém tanci. I ten Yggdrasil sám, světový strom ožíraný příšerou, i řezba nazvaná „hrozba Ragnaröku“, jejímž tématem by přece měl být hrozící zánik světa - všechno je to tak nějak idylické: Aby to bylo slučitelné s moderní, optimistickou vizí obrozeného národa, směřujícího k radostné budoucnosti… Drobný oselský podnět k meditaci před koncem roku, a kdoví čeho ještě.
