Po literátovi Zdeňku Rotreklovi je Jiří Bulis druhou ikonickou osobností města, k níž se vrací volný scénický cyklus Spílání Brnu, jak s ním loni vyrukovala činohra zdejšího Národního divadla. Scénář Drahých v Chomutově nyní připravila dcera zesnulého skladatele Lucie Dlabola Bulisová a použity jsou mimo jiné deníky a dopisy z pozůstalosti, čímž text dostal až velmi intimní charakter. I tak ovšem nejde o žádné spořádané životopisné pásmo a lidé, kteří Bulise neznali, budou asi tápat.
Vrátím-li se tedy k původní otázce, myslím, že to podstatné, co dnes přežívá z díla muže, který měl rád šampaňské a žloutkové věnečky, měl tři děti se třemi ženami a vadu řeči, nosil ošuntělý baloňák a černého kulicha a třískal do „klimpru“, je dnes především muzika. Jsou to zejména geniální písničky – bolavé a melancholické, potměšilé či ironické. A ty v inscenaci Drazí v Chomutově! skřípou co do používání i interpretace. Už před léty – krátce po Bulisově smrti v roce 1993 – vyrukoval jeho souputník Arnošt Goldflam s pozoruhodnou inscenací Proklatec. A přestože chtěl zachytil komplexně Bulisovu bytost, šlo ve finále „pouze“ o kouzelné písňové pásmo, v němž herci z HaDivadla náramně tyto nesmrtelné, nápadité a dodnes se zarývající songy přezpívali.
Režisérka Petrželková nyní podle Bulisové scénáře vytvořila jakýsi naoko drzý, místy až patafyzicky či dadaisticky rozpustilý kabaret. V něm sice zpívá oběšenkyně nebo tři půvabné ženy v podvlékačkách hrají na gumy svých podprsenek, ale právě onen hudební vklad tady i kvůli jeho diskutabilní herecké interpretaci zůstává v pozadí či se v ději přímo ztrácí. A navíc v kontrastu s touto divadelní formou pak působí používaný hudební leitmotiv nostalgického Nekonečného valčíku až jaksi nepatřičně či zbytečně.
RECENZE: Fragmenty milostných obrazů. Divadlo ve službách výtvarna |
Cílem inscenátorů prý bylo představit chomutovského rodáka a brněnského patriota takového, jaký byl a jak měl rád rodinu (odtud její starosvětské oslovení v dopisech, které dalo název celému večeru), hudbu a ženy. Kvůli naznačení nejednoznačnosti portrétovaného skladatele se v hlavní roli Bulise vystřídá septet herců, kteří kromě pamětníka Jána Sedala skutečně s Bulisovými songy, jejich aranžemi i postoupením jejich často něžného a bolestného obsahu publiku zápasí. Sedal se tady stal jakousi nekorunovanou hvězdou večera. V nezpívaných výstupech však celou trupu provází nepřehlédnutelné nasazení a hravost, což logicky představuje přednost večera.
Petrželkové inscenaci nelze upřít emotivní obrazivost, která místy schválně sází až na jakousi dětinskost či fantaskní přízračnost některých výjevů. Emoce plynoucí z Bulisových písní však napřímo k hledišti doléhají poskrovnu.
Scénografka Lucie Labajová vystavila na malém jevišti Reduty jakýsi tunel ze šedivého betonu, na stropě této ošuntělé chodby svítí a bliká šestnáct různých lustříků v socialistickém designu. Na proscéniu tady neustále jezdí malinký vláček v siluetách Brna, čímž výtvarnice tematizuje skladatelovo město.
To se děje také na kostýmech Sylvy Zimula Hanákové, kdy herečky nosí na svých šatech tvář Bulisovu či jeho kamarádů Goldflama a Rychlíka nebo portréty kaváren, v nichž skladatel rád posedával. Zazní i historická nepřesnost, to když se hovoří o novinách jménem Večerní Brno místo legendárního Brněnského večerníku. Ale to už jsme zase u minulosti a vzpomínek. Jestli si k tomuto Bulisově scénickému zpodobnění najdou cestu právě i nepamětníci či zcela mladá generace, zůstává tedy otázkou.
DRAZÍ V CHOMUTOVĚ! Autoři: Jiří Bulis, Lucie Dlabola Bulisová, Iva Klestilová, Arnošt Goldflam Režie: Anna Petrželková Dramaturgie: Lucie Němečková Scéna: Lucie Labajová Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Hudba: Jiří Bulis, Martin Evžen Kyšperský Činohra ND Brno, premiéra 9. června v divadle Reduta |