RECENZE: Pohlavní životy siamských dvojčat. Welsh trochu málo šílený

U vést v divadle Pohlavní životy siamských dvojčat Irvina Welshe je dobrý tah, filmové pokračování kultovky Trainspotting už beztak všichni viděli. Jenže nesmíte čekat divadelní dílo oplývající drsnou legrací. V pražské MeetFactory vznikla v podstatě konvenční inscenace vyznačující se především precizním herectvím Zuzany Stivínové a Pavly Beretové, což není málo. Humor, ironii, vulgarismy, zásadní i mírně sladkobolné Welshovo poselství dramatizátor Matěj Samec sice zachoval, ale v inscenaci o (americkém) kultu krásy a štíhlosti, lesbické lásce, svobodě (a o tom, že ne každý si ji zaslouží, protože s ní stejně neumí nakládat) a nějaké té vraždě se dostatečně neprobojovaly na povrch.

Skvělé psychologické herectví

Natália Deáková režírovala v MeetFactory již podruhé, loni to byla adaptace románu současné německé autorky Sudabeh Mohafez Hoří. Tehdy vznikla inscenace silně emotivní a palčivá, i když v mnoha ohledech minimalistická. Vynikala v ní Anita Krausová. I nyní je znát, že režisérka umí interprety dovést ke skvělým výkonům založených především na psychologickém herectví. Zuzana Stivínová jako neúprosná až sadistická trenérka Lucy i Pavla Beretová jako zprvu ukňouraná, obézní umělkyně Lena musí přednést velké množství textu (i monologického charakteru). Naštěstí je příběh plný zvratů a proměn, herečky navíc umí své postavy perfektně tvarovat a dodávat jim stále nové tváře.

Welsh je mistr cynismu, umí propojovat brutální humor s naturalistickými i něžnějšími a snovými pasážemi. Deáková ovšem režíruje tento běh za lepším tělem, které skrývá zraněnou duši, s malou mírou nadsázky (či nezbytné ujetosti a hnusu).

RECENZE: Chvění. Tanec o životě, smrti a holokaustu

Může za to především těžkopádná, příliš popisná scénografie Jany Smetanové. Na scéně je dominantní sedačka a lednice, kde si otylka nashromáždila jídlo, na druhé straně jeviště je království trenérky – běžecký pás. A jako překvapení je ve výklenku umístěna police se sklenicemi naložených zvířátek (což odkazuje k profesi Leny – vytváří z kostí zvířat sochy). S tímto prostorem se ovšem téměř vůbec nepracuje. Herečky jsou oblečeny do sportovního – Stivínová má upnutý fitness dres a přísně stažené vlasy, Beretová zase volné tílko, mikinu a tepláky, což simuluje její tloušťku, pohodlné chlupaté ponožky a rozcuchané vlasy, jako by právě vstala z gauče. Naštěstí se inscenátoři nesnaží Beretovou „vycpat“ a pak ji vycpávky odstranit, a tak vizuálně podpořit její vnějškovou proměnu.

Jediným momentem, který snad drsnost v inscenaci navozuje, je ten, kdy Lena vlastními výkaly popíše okna, aby byla z Lucyina vězení osvobozena. Možná jsem příliš náročná, ale Welshova záliba v popisu jídla a toho, co se z někoho v lidském těle stane, tímto naplněna dostatečně nebyla. Beretová hrábne do kyblíku, vytáhne hnědou hmotu a zrcadla umístěná na černé stěně popíše, poté přijde Stivínová a čistícím prostředkem to odstraní. Vlastně to celé vypadá jako běžná každodenní činnost...

Do inscenace jsou vloženy songy – jakási niterná vyznání. Možná právě ony měly přinést odlehčení v jinak spíše realistickém vyprávění. Herečky dřinu v posilovně nemarkýrují a jejich pot je opravdový, stejně jako smrad studených kuřat z KFC. Odlehčení ale nepřišlo, i když chápu touhu inscenátorů nechat Stivínovou, která se na česká jeviště vrací po osmi letech, divákům naživo zazpívat.

Přesto všechno je inscenace – chápeme-li ji jako konzervativní nevýbojné zpracování – výjimečná díky Stivínové herectví. Beretová je možná zpočátku příliš submisivní, působí zbytečně zpomaleně. O to intenzivněji však vyznívá její postupná emancipace. A Stivínová je jednoduše úchvatná – její tvrdost a ironie jsou po celou dobu zacíleny naprosto přesně.

Lena i Lucy prochází zásadní proměnou – tu fyzickou inscenátoři příliš (a je tomu dobře) nezdůrazňují, i když se Beretová nakonec do přiléhavého oblečení převlékne. Vnitřní ukazuje postupný zrod dvou sebevědomých a citlivých žen. Obě na začátku stály na jiné startovní čáře, obě se musely své podstaty dobrat jinak. Ale stalo se a happy-end nastal, i když, naštěstí, trochu shozený.