29. prosince 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Reportáž z ústavu pro mentálně postižené v Srbsku: nejčastější cestou ven je smrt

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ústav ve Velikém Popovci ve východním Srbsku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ústav ve Velikém Popovci ve východním Srbsku. | foto: MAFRA
PETROVAC NA MLAVI Neudělali nic špatného ani nepředstavují sebemenší hrozbu pro společnost. Přesto připomínají spíše vězně. Řeč je o dětech a dospělých v ústavech pro mentálně postižené v Srbsku.

Je něco po osmé ráno a osmatřicetiletý Željko K. pije svoji ranní kávu. Tak jako mnozí ve východosrbském provinčním městě Petrovac na Mlavi u toho nespěchá, čas tu daleko od shonu evropských metropolí běží pomaleji. On se u toho ale zeširoka usmívá. To když právě plánuje, co bude ten den dělat.

„Dneska budeme vařit fazole,“ líčí s nadšením svůj plán na několik dalších hodin. K úsměvu má velmi pádný důvod. Pít kávu ani vařit fazole totiž ještě donedávna nemohl. Stejně jako donedávna nemohl dělat pro většinu lidí tak samozřejmé věci, jako vybrat si, co si ráno vezme na sebe, a ne se oblékat jen do oblečení, které mu někdo přidělí, dát si k snídani, na co má chuť, anebo rozhodnout o tom, jestli po ní bude moci zavolat svému otci.

V ústavech končí epileptici i lidé na scestí

Željko totiž ještě donedávna nesměl prakticky nic. Spletitá životní cesta ho jako srbského válečného uprchlíka z chorvatského Karlovce přivedla z početné rodiny až do absolutní izolace tři sta kilometrů od svých příbuzných za zdmi jednoho z ponurých srbských ústavů pro lidi s mentálním postižením. Jen asi 10 až 15 procent lidí v srbských ústavech pro mentálně postižené žije v blízkosti svých příbuzných, zbytek dělí často - tak jako Željka od jeho rodiny – i celodenní cesta.

Pro Željka si po několika letech strávených v Srbsku přišly domů sociální pracovnice. Najednou se ocitl v situaci, kdy se potupně místo podpisu musel začít prokazovat otiskem prstu. Než přitom s rodinou v koloně srbských válečných uprchlíků v 90. letech opustil domov v Chorvatsku, vychodil osm tříd speciální školy a žil plnohodnotný život jako kdokoliv jiný.

V srbských ústavech se však vedle lidí s různou mírou postižení ocitají i lidé s autismem, s těžšími formami epilepsie nebo za značně kontroverzních okolností i tací, kteří se v minulosti dostali na šikmou plochu a byli částečně nebo zcela zbaveni svéprávnosti.

„Chytla jsem se špatné party, moc mě nezajímala domácnost, ráda jsem se různě toulala. Hledala jsem ale jenom někoho, kdo by mi dělal společnost, cítila jsem se sama,“ vypráví dnes čtyřiačtyřicetiletá Marina M., jak se před více než dvěma dekádami ocitla v těžké životní situace. Vyrůstala jen s matkou v domě prarodičů, otce nikdy nepoznala. Když ho jako dospělá vypátrala, čekalo ji velké zklamání, vůbec o ni nejevil zájem. Různě se pak potulovala, střední školu nedokončila. „Babička s dědou mě dali dvakrát do nemocnice na léčení kvůli tomuhle chování. Tam mi navrhli, abych odešla do ústavu v Novém Bečeju, s čímž jsem souhlasila,“ dodává.

Právě tento souhlas poskytnutý za nevyjasněných okolností jí zpečetil to, že na další dvě desetiletí už systém státních ústavů neopustila a přišla nadobro o možnost o sobě rozhodovat. Rázem se tak z ní stal někdo, kdo ve svém životě nesmí určit ani tu nejelementárnější věc.

Ústav je pro většinu doživotním rozsudkem

Když Željko líčí, co bude dnes vařit, tolik se usmívá, protože v ústavu už nežije. Spolu s pěticí dalších bývalých klientů zařízení ve vísce Veliki Popovac nyní žije v chráněném bydlení. Může se považovat za jednoho z mála, který měl to štěstí z ústavu odejít.

Nejčastější cestou ven je totiž pro většinu klientů až smrt – u dětí ve 40 procentech případů, u dospělých pak dokonce v 71 procentech. Druhým nejčastějším důvodem je jen přesun do jiného ústavu. Vyplývá to z dat srbského úřadu pro sociální ochranu. Pokud se tedy člověk jednou dostane do systému srbské ústavní péče, takřka s jistotou to je na doživotí – v 93 procentech případů ho už nikdy neopustí.

Vera je jedním z šestice klientů z ústavu ve Velikém Popovci, kteří se na jaře přestěhovali do chráněného bydlení ve východosrbském městě Veliko Gradiště.

Vera je jedním z šestice klientů z ústavu ve Velikém Popovci, kteří se na jaře přestěhovali do chráněného bydlení ve východosrbském městě Veliko Gradiště.

Kolik přesně lidí žije v srbských ústavech, nesdělují spolehlivě žádná státem zveřejněná data. Podle odborníků totiž v tomto případě nelze vycházet ani ze sčítání lidu, neboť mnozí klienti ústavů vůbec do populace započítáni nebyli. Jistý obrázek nicméně nabízí alespoň zpráva neziskové organizace Disability Rights International (DRI), hájící základní lidská práva lidí s mentálním postižením. Vychází z vlastního několikaletého monitorování přímo ve vybraných srbských ústavech, zpráv a doporučení vydaných nezávislými institucemi v čele s ombudsmanem nebo ze státem zveřejněných informací. Z její zprávy vyplývá, že k roku 2012 bylo v opatrovnictví, až už příbuzných či státu, celkem asi 29 tisíc lidí, z toho 11 tisíc tvořili děti a mladí do 26 let. Srbsko má přitom jeden z nejvíce omezujících systémů opatrovnictví ovlivňující všechny oblasti života. Ztráta svéprávnosti znamená ztrátu svobody pohybu i veškerého vlastnictví.

„Naprostá většina klientů je plně zbavena svéprávnosti. To znamená, že formálně nesmí ve svém životě rozhodnout vůbec o ničem sami. Nesmí nakládat s penězi. Nesmí pracovat. Nesmí se ani jet podívat za svojí rodinou. Na všechno potřebují souhlas opatrovníka, tedy zpravidla úřadů,“ vysvětluje realitu srbských ústavů Alžběta Stropnická z české neziskové organizace Člověk v tísni, která má na svědomí to, že Željko a pětice jeho nových spolubydlících žije od jara letošního roku místo v ústavu v chráněném bydlení.

Na několik hodin denně jim chodí pomáhat asistent, jinak jsou však všichni zcela soběstační. Sami se vykoupou, oblečou, vyčistí si zuby, vyperou si. Sami si dovedou uvařit. I ze zeleniny, která jim přes léto roste na zahradě. „Učíme je hlavně nakládat s penězi. Aby věděli, kolik co zhruba stojí, co si mají ušetřit a jak si mají naplánovat svůj měsíční rozpočet,“ vysvětluje Stropnická. Nakládat s penězi je totiž něco, co většina z klientů nikdy nesměla anebo co po dlouhých rocích v ústavech už zkrátka neumí.

„Vy v Česku jste prostě na vyšší úrovni.“

Právě Češi v rámci pilotního projektu, který jim svěřila srbská vláda, ukazují v balkánské zemi, že to jde i jinak. Celkem se pod hlavičkou české organizace podařilo přesunout do chráněného bydlení dvacet lidí z ústavu pro mentálně postižené. Přinejmenším polovina z nich dnes pracuje. Jde sice o prosté manuální práce v zemědělství nebo při údržbě města, všichni jsou ale nadmíru spokojení.

„Vy v Česku jste prostě na vyšší úrovni. Tady je to všechno teprve v počátcích. Nejdřív se musí změnit myšlení lidí a vlády a taky zákony,“ vysvětluje sociální asistent ve Velikém Popovci Bata Radulovič. Říká to poněkud rezignovaným tónem. Současné srbské zákony totiž jednoznačně upřednostňují institucionalizaci sociální péče. Na rodinách, které své příbuzné odloží do ústavů, nespočívá žádné břímě financování. Stát jednoduše platí vše, zatímco když se rodina rozhodne starat se o blízkého s mentálním postižením v domácím prostředí, dosáhne jen na minimálního příspěvku. V kombinaci s neexistencí terénní služby, která by v domácnosti vypomáhala, nebo denních stacionářů, si skutečně jen málokdo může dovolit domácí péči.

Navíc vychovávat doma dítě s mentálním postižením v někdejší komunistické zemi dodnes představuje obrovské společenské stigma, zvláště pak mimo větší města. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy sami lékaři doporučují rodičům mentálně postiženého novorozence, aby ho nechali v jednom z velkých ústavů s kapacitou stovek lůžek po boku dospělých klientů. „Děti jsou stále umisťovány do velkých institucí s více než 350 klienty, kde víc než polovinu z nich tvoří dospělí,“ popisuje ve své zprávě DRI. Srbských dětí podle organizace končí v ústavní péči mnohem více než by skutečně muselo, některé srbské ústavy mají dokonce i čekací listiny.

Pokud dítě navíc v takovémto prostředí vyrůstá, v 70 procentech případů mu je zcela odepřeno jakékoliv vzdělání, jen 30 procent dětí v ústavech navštěvuje nějakou formu specializované výuky. Vedení ústavů přitom argumentuje tím, že děti mají natolik komplexní nebo závažné intelektuální těžkosti, že jsou nevzdělavatelné.

Vůči takovým soudům je však Stropnická kritická. „Každý člověk má přece nějaký potenciál, aby se v něčem zlepšil. Někdo ho má větší, někdo menší. Je pak ale na pracovnících, aby zjistili, co by se mohlo zlepšit, co si sám klient přeje, aby se zlepšilo, a na tom začít pracovat. Když se postupuje postupně po krocích, je překvapující, čeho všeho lze dosáhnout,“ namítá.

V zemi, na niž ještě před dekádou a půl dopadaly bomby a jež se dodnes potýká s těžkostmi válkou a sankcemi zdevastované ekonomiky, prostupuje systém sociální péče řada přežitků. Chybí povědomí o tom, že věci jde dělat i jinak. Že není třeba být limitován tím, co všechno klient nedokáže, ale naopak co všechno sám dovede, a je možné mu pomoci se rozvíjet. Praxe, která se ostatně ani v českém prostředí nezačala uplatňovat ze dne na den po revoluci, ale vyžádala si dlouhé roky a není pravidlem ani dodnes. A co je podstatné, nechybí jen povědomí mezi odborníky v oboru i u laické veřejnosti, scházejí také peníze.

Personálu je málo a je mizerně placený. Platí navíc vládou vyhlášený stopstav, takže pečovatelek a pečovatelů neustále ubývá, protože náhrada není přijímána ani za matky odcházející na rodičovskou dovolenou nebo zaměstnance mířící do důchodu. Břímě částečného financování také padá kromě státu na samotné obce. Podle dat z 2014 přitom takřka 40 procent srbských obcí v otázce rozvoje spadá do kategorie nedostatečně rozvinutých nebo přímo zdevastovaných, což znamená, že se nacházejí nejméně 60 procent pod celonárodním průměrem.

Otrocká práce postižených v ústavech

Vláda v Bělehradě sice i pod tlakem nastoupeného procesu integrace do Evropské unie podporuje změnu systému. Kromě chybějících peněz však působí potíže i to, že si její představitelé někdy počínají jako příslovečný slon v porcelánu. Třeba když srbské ministerstvo práce a sociálních věcí opakovaně tvrdí, že ústavy pro mentálně postižené by měly být ekonomicky soběstačné třeba co se týče zemědělské produkce a zapojení klientů do provozu ústavů. Letos počátkem dubna tak například v tomto duchu ministr práce a sociálních věcí Aleksandar Vulin s ministryní zemědělství Snežanou Bogosavljevičovou Boškovičovou obdarovali jeden ze srbských ústavů zemědělskými stroji a osivem.

To je podle organizací hájících práva lidí s mentálním postižením přinejmenším mimořádně kontroverzní. „Jejich specifická situace je (klienty) činí snadnými obětmi vykořisťování – je to práce v institucích, za niž by jiní byli normálně placeni, s argumentem o prospěšnosti pro ně samé. Obvykle jsou tak zapojeni do fyzických prací v zemědělství bez nároku na zaměstnanecký status, benefity nebo vůbec plat,“ vysvětluje ve své zprávě organizace Disability Rights International.

Ti, kteří se nebojí jít pro slovo daleko, dokonce mluví o systému stojícím na otrocké práci klientů ústavů, podílejících se více či méně dobrovolně na udržení jejich chodu. Klienti s menší mírou postižení perou oblečení, lůžkoviny, žehlí. Další suplují roli kadeřníků a holičů. Jiní mají na starost instalatérské nebo zámečnické práce. Nebo dokonce v uniformě hlídají na vrátnici ústavu. Ústavu, z něhož nesmí odejít. A to vše bez nároku na jakoukoliv mzdu.

Zatímco klienti s méně závažným postižením bývají zapřaženi do údržby ústavů, ti s nejvyšší mírou asistence naopak často jen leží v postelích. Jen čekají jako sochy od snídaně do oběda a od oběda k večeři. V ústavech jakoby existovalo několik paralelních světů.

Jedinou legální cestou, jak opustit nadobro ponuré areály o několika stech lůžek, je z rozhodnutí opatrovníka nebo po navrácení svéprávnosti. Druhá z těchto možností se však rovná skoro zázraku. Dostupné údaje ze srbského státního ústavu pro sociální ochranu ukazují, že jen ve velmi malém množství případů je iniciována snaha o navrácení svéprávnosti lidem, kteří jí byli zbaveni, mnohdy ještě před desetiletími komunistickými úřady. Statisticky se tak děje jen asi v 0,2 procentech případů. Svoji roli sehrává i to, že takřka ve dvou pětinách případů není opatrovníkem nikdo z příbuzných, ale právě stát. Počet lidí svěřených do opatrovnictví navíc i nadále roste. V letech 2011 to bylo dokonce o 34 procent víc než rok předtím.

„Není přitom důvod k tomu, aby byl někdo úplně zbaven svéprávnosti. Vždycky lze stanovit limity tak, aby i pokud potřebuje dotyčný velmi vysokou míru podpory, tak aby mohl nakládat třeba se stovkou týdně. To nemůže nijak ohrozit jeho samotného ani společnost. Může si vybrat, jestli si koupí tuhle anebo tamtu čokoládu,“ argumentuje Stropnická.

Přivazování připomínají jizvy

Přestože se situace liší ústav od ústavu, problém v podobě segregace a izolace lidí s mentálním postižením je v Srbsku společným jmenovatelem ve všech případech. A samotné ústavy jsou podhoubím řady negativních jevů. „Instituce jako takové skýtají úrodnou půdu k výskytu nelidského a ponižujícího zacházení, které může vést až k mučení,“ namítá DRI. A otevírá tím řadu tabuizovaných témat.

Jak organizace upozorňuje, jedním z největších neduhů ústavní péče je nadměrné podávání léků, zejména antipsychotik – nejčastěji v kombinaci několika přípravků nebo staršího data předepsání, výjimkou nejsou ani pacienti užívající léky naordinované před několika dekádami bez revize. A to navzdory tomu, že dlouhodobé užívání takových léků má řadu závažných vedlejších účinků na motoriku, metabolismus nebo kognitivní schopnosti.

Za zdmi ústavů podle DRI ovšem přetrvávají i jiné dozvuky minulosti – byť zdaleka to není pravidlem, nejde ani o ojedinělé případy. Organizace hájící práva mentálně postižených zmiňuje i nucené potraty a sterilizace, ačkoliv jsou zákonem zakázány. Neexistuje žádná studie, která by se touto kontroverzní otázkou na odborné bázi zabývala, avšak z individuálních rozhovorů s klientkami ústavů vyplývá, že některé tyto praktiky zažily. Totéž platí i pro přivazování klientů, které je rovněž zakázáno. Mnozí ho ale pamatují, což velmi názorně dokazují jizvy na jejich zápěstích.

Ostře s takovýmito větami pak kontrastují slova Željka nebo Mariny, když líčí, jak si užívají svobody. „Nejvíc se mi líbí, že můžu jen tak chodit po městě,“ říká Željko. Během léta se s novými spolubydlícími chodil koukat, jak trénuje místní fotbalový tým v Petrovci, nebo se koupat k vodě. „Všechno je super,“ odpovídá na dotaz, co se mu na novém bydlení líbí nejvíc. Marina byla zase po dlouhých letech opět v kině. „Byla to strašná blbost, ale bylo to fajn,“ doplňuje ji její spolubydlící, vrstevnice Andja.

Jsou to světlé výjimky v jinak ponurém systému sociální péče. Díky udělení statusu pilotního projektu srbskou vládou ústav ve Velikém Popovci, kde byli dříve umístěni, přestal přijímat další klienty. Jenže je to ojedinělý případ a otázkou je, jak dlouho toto omezení bude platit. „Je skvělé něco nastartovat, ale rozhodně to není tak, že bychom teď mohli odejít a říct, že máme hotovo,“ namítá Stropnická. V chráněném bydlení je momentálně jen dvacítka klientů. Dalších víc než dvě stě padesát jich ovšem dál zůstává v nedalekém ústavu. V celé zemi pak tisíce.

  • 0Diskuse
Ivana Milenkovičová

Autor

Ivana Milenkovičováivana.milenkovicova@mafra.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz