Rozporuplné příběhy: mystifikace Evžena Sokolovského

Probíráme-li se tím, co se o Evženu Sokolovském v posledních letech napsalo, najdeme spíš drobné zmínky, tu a tam na něj někdo vzpomene, a to spíše v dobrém. Jinak nic, dokonce ani v době jeho úmrtí se nenašel nikdo, kdo by se pokusil o portrét této kontroverzní osobnosti.

Seriál LN Osudy osobností české kultury ve 20. století ovlivňovaly dva totalitní režimy. Po válce, kdy konečně větší část Evropy tvořila svobodně, vznikla u nás další totalita a lidé dělali kompromisy, úlitby a křivili si charaktery. Nový letní seriál s názvem Rozporuplné osudy, který bude v LN vycházet v úterý, nechce nikoho soudit, ale spíš připomenout, že skutečnost nikdy není černobílá a život se často skládá z mnoha paradoxů, které nikdo nedokáže předvídat.

Vyšla sice studie Kláry Kovářové, ta se ale zabývá jen Sokolovského brněnským působením, čímž popravdě řečeno "vyzobla" to nejlepší, a dál se už autorka neodvážila.

Je celkem pochopitelné, že se nikomu nechce probírat jeho normalizační tvorbou. Pro pravdivý portrét je to však nezbytné a troufám si říct, že Sokolovský je tragická postava svého druhu, neboť svůj talent zmarňoval službou totalitní ideologii. Komunismus měl ale tu ohavnou schopnost aktivizovat v lidech jejich horší vlastnosti, které by se za normálního stavu věcí vůbec nedostaly na povrch.

Věděl, co dělá
Sokolovský si tenhle malér nadrobil sám, byla to jeho volba, věděl, co dělá a k čemu se propůjčuje. Nechce se na tomto místě jmenovat desítky jeho divadelních kolegů, kteří šli opačnou cestou a jásavě pomáhali budovat socialismus, zatímco jiní seděli v kriminálech. Pak ovšem prohlédli a odvážně se postavili proti.

Sokolovský měl tu "smůlu", že šel opačně a ten "špatný dojem" z druhé půle jeho tvorby jaksi přetrval, zatímco to, co tropili služebníci režimu z 50. let, si dnes málokdo pamatuje.

Cynismus jako obrana
Mnozí o něm říkají, že byl cynický. Cynismus ale také byla jeho maska, za kterou ukrýval výčitky nad rozhodnutím, o němž věděl, že

Chtěl být velkorysý ke všem lidem On prostě nedokázal zaujmout úděl člověka, který odmítá sloužit nemravnému režimu a přijme perzekuci, zvykl si na to, že mohl být velkorysý ke všem lidem ve svém okolí, vždy se staral o své blízké a nesnesl myšlenku, že by se musel omezovat. Ovšem na druhé straně v soukromí se nikdy nepřestal touto svou volbou stravovat.

není dobré. Nikdy nedal najevo, jak ho mrzí, že ho někteří kolegové zatratili a dávali najevo své pohrdání. Věděl, že mají pravdu, a to ho hryzlo.

Stal se tedy cynikem, to bylo jeho řešení situace, ve které se na počátku normalizace ocitl. Není pochyb, že by skončil stejně jako Radok, Krejča, Grossman a další, kteří pili režimu krev v 60. letech – v lepším případě ho čekalo vyhnanství na oblast, odstavení od všeho důležitého, čím žil.

Samozřejmě že o to více je třeba za morální integritu obdivovat zmíněné tvůrce, ale všichni jsme jenom lidé a hezky se to soudí od psacího stolu. Sokolovský by impulzivní osobnost, jak přesně ho charakterizoval Miloš Hynšt, když napsal: "Nikdy kolem něho nebylo ticho, klid a pohoda, vždycky to kolem něj hřímalo, bylo bouřlivo, někdy proměnlivo."

Navíc v postavení, v kterém byl, se snažil těm, kteří stáli na druhé straně, vždycky pomáhat a důkazů je víc než dost. Nedávno na něj vzpomínala například Tereza Boučková, jeho televizní seriály označila drsně a trefně, ale nezapomněla uvést, jak jí i její rodině pomáhal z nesnází.

Krýt kolegům záda
Bylo by nadmíru zajímavé sledovat, jak se Sokolovský bránil spadnout do maléru s Československou televizí. Z Brna odešel v

Byl i režisérem Divadla E. F. Buriana V té době byl i režisérem Divadla E. F. Buriana a i zde nastudoval tituly, které měly přímo návaznost na jeho brněnské působení – Claudelovo Zvěstování Panně Marii, Marlowovův Život Eduarda II. v Brechtově úpravě, Majakovského Oblak v kalhotách. A to ještě po sovětské invazi, do roku 1971, kdy těmto hrám zvonil umíráček.

roce 1967 do pražského Národního divadla, kde v následujících letech uvedl například Babelův Západ slunce či Uhdeho Děvku z města Théby. Ke stálé spolupráci s televizí se Sokolovský uvázal až v roce 1976. Část Sokolovského brněnských souputníků i spolutvůrců jeho osmileté éry v tehdejším Státním divadle Brno (1959–1967) se od něj za normalizace odtáhla a nemohla mu to, co činil, odpustit.

Ne všichni, mnozí na něj stále vzpomínají s láskou i se snaží zjistit, co jej zavedlo do služby normalizátorů. Ludvík Kundera ve svých pamětech píše, že se seznámili už v roce 1945. "Z nesčetných zkoušek jsem poznal Sokolovského jako takzvaného řvoucího, hulákajícího režiséra, oplývajícího však neodolatelným humorem. Navíc jsem nepoznal režiséra, který dokázal s takovým sebesarkasmem hanobit vlastní práci. V půli šedesátých let jsme ho málem pochovali. Po autohavárii, při níž zahynul Miloš Rejnuš, Evžen zázrakem vyvázl, pozbyl jen svého hákovitého nosu. Stačil ještě nastudovat nezapomenutelné Pašije a přitáhla ho Praha."

Kryl mě svým jménem, říká Kundera
Kundera zmiňuje posléze i Sokolovského práci na seriálech, píše, že vysvětlení, proč je točil, bylo nesrozumitelně složité. Co točíš,

Co točíš, ptával se Kundera Co točíš, ptával se prý Kundera – ale, zas nějakou sračku, odpovídal Sokolovský.

ptával se prý – ale, zas nějakou sračku, odpovídal Sokolovský. "V nejtěžších stagnačních letech mi svým jménem kryl dvě a natočil tři televizní hry," uzavírá Kundera, který tehdy vůbec nesměl publikovat.

Pašije čili Kopeckého rekonstrukci české lidové hry Komedie o umučení a zmrtvýchvstání Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista nastudoval Sokolovský v Mahenově činohře v roce 1966 a inscenace se proměnila ve famózní manifestaci léta zašlapávané

Na první brněnské scéně Sokolovský, na první pražské Krejča V Brně režíroval Brechta (Kavkazský křídový kruh, Dobrý člověk ze Sečuánu), u nějž také krátce pobýval, a dramatiku, která měla k takovému typu divadla blízko – původní české hry, klasiku. Uvedl Kunderovo Totální kuropění, Shakespearova Caesara, Hamleta, Artaudův Pravdivý příběh smrti Giacoma a Lukrecie a Beatrice Cenciových, Weisova Marata. Na první brněnské scéně Sokolovský, na první pražské Krejča – to byly divadelní hody, které lze pamětníkům jen závidět.

víry. A také jasně demonstrovala odpor proti režimu.

Pamětníci dodnes vzpomínají, že se hrálo od reprízy k repríze, stále se čekal zákaz. Sokolovský se svým týmem v Brně vytvořil program antiiluzivního divadla a brzo došel k výrazně politickému zaměření. Jeho režijní poetiku charakterizovala košatá fantazie a výbušný temperament, textů se zmocňoval razantně.

Zároveň Sokolovský od roku 1962 šéfoval malému satirickému divadélku Večerní Brno a hned úvodem sem přinesl Štěnici svého oblíbeného Majakovského. Zde našel prostor, kde mohl inscenovat sžíravé texty jako protiváhu velkým plátnům politického divadla v Mahenově činohře. Ať už to byl Cirkus Elsinor či Uhdeho Král Vávra. Sokolovskému robustnímu až dryáčnickému stylu tyto sžíravé satiry plně vyhovovaly.

Byl pedagogem generace, která založila Husu na provázku
Už v Brně Sokolovský učil na JAMU a byl pedagogem generační skupiny, která založila Husu na provázku. Hradil, Scherhaufer, Tálská či Pospíšil byli jeho žáci a nezapomněli na něj. Zdeněk Pospíšil, když se vrátil z emigrace, byl také jediný, kdo někdejšímu učiteli podal pomocnou ruku. Ujal se tehdy ředitelování Hudebního divadla Karlín a Sokolovskému, který musel odejít z DAMU, nabídl místo dramaturga.

Sokolovský v operetě, to je námět na absurdní hru, ale toto Pospíšilovo gesto mu tehdy hodně pomohlo. Na DAMU učil dvacet let od roku 1969 a vychoval tu řadu žáků, za všechny jmenujme například Hanu Burešovou a Petra Kracika, kterého už na škole přivedl ke svým oblíbencům Brechtovi a Majakovskému, Kracikova Ledová sprcha v Disku byla výtečná.

Sokolovský do svých seriálů často obsazoval i své žáky, nejinak tomu bylo i v seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi.

Koho mohl, toho obsadil Sokolovský také koho mohl, toho obsadil, a tentýž ročník jej pak jako pedagoga vylučoval po listopadu 1989. Nedávno se jeden takový student vymlouval, že nemohl Sokolovskému jako ročníkovému vedoucímu roli odmítnout...

Málokdy si stěžoval na nevděk, když, tak komentoval podobné věci se zábavnou sebeironií. "Celý ročník herectví přede mnou klečel, aby byl do této slátaniny obsazen, za odměnu totiž nemuseli na vojnu," říkával.

Trauma na celý život
Jistě že neměl točit Muže na radnici, Okres na severu, Gottwalda a jiné. Velice si zadal. Věděl to a přijímal opovržení stoicky. Možná to bude znít až absurdně, ale i toho Gottwalda nabídl Jiřímu Štěpničkovi, aby mu pomohl vylepšit pošramocený kádrový profil. Způsobil mu stejně jako sobě trauma na celý život.

Dejme na závěr slovo Janu Kačerovi, který se se Sokolovským setkal jako mladý začátečník ve Večerním Brnu. Napsal o něm: "Měl obrovský dar, bez něhož se člověk neobejde – byl mágem, jakýmsi krysařem, který lákal, ohromoval, provokoval a hlavně inspiroval. (…) Někde za mystifikacemi se skrýval citlivý člověk, bytost neobyčejně vnímavá a vědoucí."

Kačer píše, že život je proměnlivý a nevyzpytatelný a rozkmitává cesty a Sokolovský pro něj pak cize a divně zaujal vrcholné pozice.

Evžen Sokolovský by letos v srpnu oslavil osmdesáté páté narozeniny.