Ve sklepě se toho dá tolik dělat. Třeba si tam zařídit luxusní soukromý bar pro rodinu a přátele, který se po letech změní v opuštěné, tesklivé muzeum vyvanulého (ne)vkusu a hřbitov vzpomínek. Nebo chovat krajtu a sledovat ji, jak požírá morče. Ve větším sklepě si může nadšený lovec vystavit sbírku trofejí a vycpaných zvířat, která všechna ulovil a většinu z nich ochutnal. V ještě větších podzemních prostorách pak lze například provozovat kurzy střelby a ve volných chvílích se věnovat tajné vášni – opernímu zpěvu. Čímž samozřejmě výčet tajných vášní vhodných pro realizaci ve sklepě zdaleka nekončí. A Ulrich Seidl o tom své diváky rozhodně nenechá na pochybách.
Adepti ostrostřelby z podzemní haly, strýcové okolo padesátky, rokují o žhavém tématu muslimů v Evropě. Vehementně vůči nim vymezují Rakušany coby národ tvořený sebevědomými a civilizovanými ženami a muži, formovaný logickým uvažováním: v tu chvíli je jejich debata tak na pokrčení ramen, teprve s pokračujícím časem vzpomínka na ni nabývá na pikantnosti. Ulrich Seidl totiž koncept racionální a slušné rakouské (tedy i obecně středoevropské) povahy v následujících desítkách minut podrobí mohutnému výsměchu hořkému jako pelyněk. Přitom se snad ani nevysmívá konkrétním protagonistům: ty ukazuje v jejich bizarní svébytnosti s jistým respektem. Spíše má na mušce spořádané Rakušáky, kterým s gustem předvádí, co se děje ve sklepech jejich sousedů. A co se možná děje v jejich vlastním nitru.
Z filmu Ve sklepě.
Rakouské sklepy nechvalně proslavil případ Josefa Fritzla, kterého policie zatkla v dubnu 2008 v dolnorakouském městě Amstetten: od roku 1984 věznil v podzemí rodinného domu svou dceru Elisabeth, kterou pravidelně znásilňoval a zplodil s ní sedm dětí. Postavám dokumentu Ulricha Seidla většinou zatčení nehrozí, a když ano, tak asi s podstatně mírnějšími následky. I tak je ovšem návštěva u nich často náporem na psychiku a někdy i na žaludek. Rozhodně není dobré jít na tento, do osmnácti let nepřístupný, film nepřipraven: a stejně nejspíš někteří diváci spatří víc, než čekali a než by si přáli. V každém případě může divák bezpečně zjistit, zda má sklon k voyeurismu, který samotnému Ulrichu Seidlovi rozhodně nechybí.
Sklep jako skryté zákoutí duše
Třiašedesátiletý filmař proslulý odklápěním pomyslných kamenů a odhalováním podivného života pod nimi si fenomén rakouského sklepa sotva mohl nechat ujít: symbolický význam podzemního prostoru, kam se lidé ukrývají se svými tajnými nápady a touhami, je zřejmý. V symetricky komponovaných, často statických záběrech Ulrich Seidl představuje sklep jako zhmotněné lidské nitro, respektive tu jeho část, kde skladujeme tajné, intimní, někdy i společensky nepřijatelné touhy a fantazie. Někdy je to záležitost zcela nevinná, třeba když si starý muž ve sklepní posilovně snaží udržet mladistvou figuru. Jindy lehce bizarní, jako v případě ženy, která ve svém sklepě vybaluje z krabic děsivě věrohodné figuríny miminek a zachází s nimi jako s živými. Dojde ovšem i na manželský pár dominantní ženy a jejího „otroka“, kteří v podzemí velmi explicitně realizují svou nestandardní lásku. Či na výpověď radikální masochistky středního věku, „oděné“ pouze v provazech. Opravdu se chtějí lidé ve středoevropském prostoru, který zrodil učení Sigmunda Freuda, prezentovat jako věcné, spořádané a racionální bytosti?
Ale jsou ještě jiné touhy a vábení (i když s těmi zmíněnými mohou souviset) – třeba vyzdobit si místnost nacistickými relikviemi. A myslet to s tou ideologií nejspíš dost vážně. I to se děje v něčích sklepích a myslích, jistě ne jenom těch rakouských.
Osoby představené v Seidlově dokumentu patrně nelze brát jako reprezentativní vzorek rakouské společnosti – drtivá většina Rakušanů má ve sklepě jistě mnohem nevinnější věci než mučírnu nebo muniční sklad. Seidlovi protagonisté tu slouží jako nástroj autorova uměleckého nazírání skutečnosti: podobně jako, dejme tomu, postavy ve vizích Hieronyma Bosche. V jeho obrazech by chtěl málokdo žít a svět tak většinou naštěstí nevypadá, ale nahlédnout jej tímto způsobem občas nezaškodí. Jenom tak totiž člověk není zaskočen, když se čas od času Boschova (nebo Ulrichova) skutečnost vynoří zpod učesané idylky.
Provokativní přísun znepokojivých obrazů v Ulrichově podání má ovšem i své limity. Mimo jiné v tom, že je spoluformovaný nezbytným exhibicionismem účastníků. Tedy opakem skrývání. Nejde tak vlastně ani o to, že bychom se vloupali do sklepů svých sousedů a přistihli je při tom, co tam provádějí, ale spíš se účastníme kontrolovaného výprodeje jejich haraburdí. Sklepy těch, kteří své soukromí doopravdy tají a nepovažují je za vhodné ke sdílení se statisíci diváků, nám zůstávají nadále nepřístupné.
Ve sklepěRakousko 2014 Režie: Ulrich Seidl Premiéra 31. 3. |
Panoptikální přehlídka podivností místy zavání samoúčelností a navzdory nepochybným hlubším významům i příliš lacinou snahou šokovat. Asi je obecně lepší své bližní znát než neznat, otázka ale zní, jak moc zblízka a dlouho je k tomu třeba hledět na to, jak dominantní dáma věší svého podsaditého chotě za šourek. Což pořád ještě není to nejbizarnější, co lze ve filmu spatřit.
Některým z nás se ve sklepě jen točí buben od pračky, jiní to mají složitější, upozorňuje nás Ulrich Seidl. Možná až příliš radikálně – alespoň to ale nezapomeneme.
