7. září 2009 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Spirituál kvintet:
Hudební byznys nepěstujeme

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Spirituál kvintet | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spirituál kvintet | foto: archiv Spirituál kvintetuReprofoto
Spirituál kvintet vstupuje do neuvěřitelné padesáté koncertní sezóny a navzdory půlstoletí trvání nehodlá žít z minulosti. Na důkaz toho v září vychází nové cd s příznačným názvem Zatím dobrý. O něm i o minulosti se rozpovídal především kapelník a zakladatel Jiří Tichota, přizvukovali Jiří Cerha a nejmladší člen skupiny Jiří Holoubek.

Říká se, že jste nejstarší česká folková kapela. Nejste náhodou nejstarší tuzemská kapela vůbec? Když pominu Vlacha a Hybše… Olympic, ten je o tři roky mladší.

Jiří Holoubek: Ono jde i o přítomnost minimálně jednoho zakládajícího člena. Osmdesátka Kučerovců, to je něco jiného…
Jiří Tichota: Taky lze navazovat po dvacetileté pauze, když jsme u těch Kučerovců. To počítání je ovšem jen takový druh zábavy, symbolika. Důležité je, jestli kapela má smysl. Podstatnější je, že Spirituál kvintet hraje obden a živí sedm rodin. Pochopitelně je příjemné vědět, že tady nějaká tradice je. A za těch padesát let se toho odehrálo skutečně hodně.

Spirituál kvintet sahá na tu padesátku bez šrámů, bez ztráty tváře a kvality… přišel za těch pět dekád někdy pocit, že to nemá smysl, byl jste někdy v kapele nešťastný?
JT: To leckdy prožíváme v různých rovinách každý. Já jsem se úplně původně věnoval staré instrumentální hudbě, stál jsem u kolíbky toho oboru u nás, tabulatury, hudba pro strunné drnkací nástroje … ale život všechno zatočí a kvítek patří tomu, co zůstane. Já toho nelituju. Občas se mi zasteskne po učení, po loutně, ale ač jsem Kvintet nikdy nepovažoval za nic světoborného, postupně jsme to vyšlapali do takového příjemného povyražení.
Jiří Cerha: Rána je, když vám někdo uprostřed činnosti umře a co teprve taková osobnost jako Karel Zich… Jinak je to všechno o míře sil, jak se člověk cítí.

Nová deska Zatím dobrý je i s různými antologiemi a živými alby zhruba třiadvacátá?
JT: Tak nějak, přes dvacet určitě. Je to ale jenom číslo. Většina lidí, kteří tvoří současnou sestavu, natočila dvě, tři desky, holky dejme tomu deset, plus jsou v tom zahrnuty různé archívy, reedice... Nejhorší vidina je, že by člověk nevěděl, jestli je to třicátá nebo třicátá sedmá, protože jsou všechny stejné. Já doufám, že se moc neopakujeme. Občas si něco ze starých desek rád poslechnu…

Existuje některá, s níž dnes nejste spokojený?
JT: Je jich několik, ale nebudu jmenovat (smích). Naopak bych uvedl, že některé se mi líbí dodnes, na prvním místě asi Šibeničky, což jsou moravské lidové písničky. Byly nám tehdy vyčítány. My jsme na to nedali a to je dobře.

V kontextu vaší tvorby jde zrovna o netradiční desku – žádné spirituály ani gospely…
JT: To je pravda. Podobně neobvyklá je ale i renesance na prvním LP Písničky z roku raz dva nebo obrození na Saužení lásky – to jsou cílené úkroky stranou. Svým způsobem je samozřejmě unikátní i zmíněná prvotina věnovaná renesanci – řada těch písniček do dneška žije. Bylo to dřevní, ale má to svůj půvab. Vlastně na každém albu je něco, na co docela rád vzpomínám. A v rámci každé jednotlivé desky se najdou i další vybočení.
JC: Ta mnohost stylů nás i živí, protože kdybychom dělali jenom spirituály, bylo by to celé příliš jednostrunné. Já jsem za tu pestrost žánrů velmi rád.

Pestrost je vlastní i novince Zatím dobrý. Skoro ke každé písničce tam lze najít starší sestřičku. Hlas shůry by jistě slušel Karlu Zichovi, Zem, kde stále svítá připomíná starší "nedvědovky", Žány pana Lány by mohly být na Písničkách z roku raz dva… Jakoby deska, i když je nová, rekapitulovala oněch padesát let.
JT: To je samozřejmě záměr, ale ne nějak propagovaný. V úvodním slově píšu, že v době výročí utíkáme ke starým láskám. Což ale neznamená, že bychom odbočovali z cesty. Celý život se snažíme jít dopředu. Aktuální deska je sice propojená s tím, co jsme dělali v minulosti, ale zároveň je jiná. Vždycky když přijde nová sestava, objevujeme nějakou dobu její možnosti. Na Zatím dobrý už je slyšet, že Jirka Holoubek mezi nás dobře zapadl, Jirka Cerha hraje na harmoniku, hvízdá… písničky se aranžují na zkouškách kolektivně.
JH: V této sestavě jde o druhou desku, jsme spolu takto pět let. A to cédečko doufám plnohodnotně odráží co a jak dnes hrajeme.

Z podstaty spirituálu a gospelů se v textech celou vaší hudební kariérou proplétá víra. Co to téma pro vás osobně znamená, není-li to intimní otázka?
JT: Intimní téma to je, posluchači to z nás často mámí, kdo, v co, jak věří… Je to věc každého, na druhou stranu je věc, ke které se vracím. Já můžu říct, že jsem vyrůstal v evangelickém prostředí a v mnoha ohledech mě to poznamenalo. Ne tak, že bych musel každou neděli s rodinou do kostela, ale spíš určitými zásadami, napojením na nějaké myšlenkové prostředí, osobními vztahy k určitým lidem. Spirituál kvintet ovšem není evangelizační soubor, hrajeme pro věřící i nevěřící. Vždycky jsme se snažili, aby spirituály v našem podání měly funkci i z hlediska běžného života, nezávisle na katolictví, evangelictví, mohamedánství; věci, které spirituály v našem podání prezentují jsou věci, na nichž se jako kapela shodneme i když se všichni neshodneme na otázkách víry. Zároveň chápeme spirituály jako cosi exkluzivního, co se nemá degradovat na vánoční cajdáky za výlohami obchodních domů nebo používat k náborové činnosti. To si hlídáme. A kdokoli by se okamžitě ozval, kdyby měl zpívat něco, co mu je proti srsti.

Na konci osmdesátých let se to pojilo s vírou v novou dobu. Písně jako Za svou pravdou stát nebo Až se k nám právo vrátí musely tehdy rezonovat obzvlášť silně…
JT: Já vždycky považuju za svou povinnost říct, že jsme se v tomhle nijak nelišili od našich souputníků. Skoro všichni písničkáři a skupiny prožívali svou tehdejší roli jako možnost prezentovat něco, co může být pro lidi nechci říkat velkohubě posilou, ale pospolitou radostí. Vědomí, že člověk není v té situaci sám, bylo moc důležité. Ty hořící oči v hledištích a ohlasy od mnoha lidí, pro něž to v té době hodně znamenalo, to nás velmi těšilo a těší. Ale nebylo to to jediné, co na Kvintetu tenkrát mělo smysl. Protože kdyby to tak bylo, s listopadem skončil.
JC: A to se neprojevilo ani v nejmenším.
JT: V umění to tak ani nemá být. Umění nejsou agitky, umění není politika.

Na koncertech hrajete průřez celou kariérou Spirituál kvintetu?
JC: To by byly hodně dlouhé koncerty (smích).
JT: My si velmi vážíme toho, že mají lidi rádi naše písničky z minulosti, ale také považujeme za svou povinnost prezentovat se jako současná kapela se současnými členy. A zdálo by se mi nefér, aby takové osobnosti jako je Jirka Cerha nebo Jirka Holoubek, byly odsouzeny k tomu, že budou zpívat písničky po Karlu Zichovi nebo po Nedvědech, které tehdy měly úspěch. Naše publikum tohle naštěstí chápe a chodí na koncerty s vědomím, že tam uslyší náš současný repertoár a na závěr pak dáme jednu, dvě starší, čímž se propojíme s minulostí.
JH: Já jako nejmladší člen jsem paradoxně z těch, kteří by klidně starších písniček hráli víc. I já mám své oblíbené desky Šlapej dál a Spirituály a balady – vyšly v době, kdy jsem vyrůstal, měl jsem je moc rád. Ale ono těch elpíček či cédeček je třiadvacet a na každé je asi třináct písniček. Takže kdybychom chtěli uspokojit všechny, koncerty by trvaly čtrnáct hodin a na nový repertoár by se nedostalo. A bylo by mi líto Jirky Tichoty, který by padesát let musel zpívat písničku nacvičenou v roce 1960.

Ani letos na trutnovském festivalu jste neudělali výjimku?
JT: My jsme k tomu byli pořadatelem velmi přemlouváni, i osobními telefonáty, ale nemohli jsme vyhovět. V tom provozu, který máme, nelze nacvičovat na každý koncert jiný repertoár. Navíc, ne všechno jsme dneska schopni dobře zazpívat. A aby lidi slyšeli špatné ozvěny toho, co pro nás kdysi bylo záležitostí, jíž jsme věřili, pro kterou jsme dýchali a dnes už je to jenom vybledlá vzpomínka, nejsme tomu třeba schopni dát původní náboj, ani hlasově, technikou hry… Přesto to vyšlo, na Trutnově jsme měli ohlas prakticky na všechno. Před koncertem jsme váhali, co publikum stráví a co už ne, samozřejmě po nás volali, ať zahrajeme Za svou pravdou stát, ale nakonec to dopadlo krásně, neskončilo to tím, že bychom litovali, že jsme měli povolit. A pořadatel byl nakonec taky rozumný. Ale tohle platí i u jiných, těžko může někdo chtít po Helence Vondráčkové, aby zpívala písničky, které proslavila Marta Kubišová. Stejně tak my už nechceme hrát hymny, které zpívali Nedvědi nebo Karel Zich.

Jakým způsobem probíhá výběr písniček na novou desku?
JT: My jsme spíš doplňovali do určitého počtu. Nacvičí se nová písnička, strčíme ji do programu, pak další a když jich je tak sedm, řekne se: pomalu máme základ na desku, co kdybychom to doplnili do nějakých třinácti kousků? Nakonec tam ani všechno, co jsme původně uvažovali, nešlo. A kdybyste slyšel ten pravzor, originál, většinou skoro není poznat.

Celý život hrajete a zpíváte spirituály, gospely, folkové písničky… neměl jste někdy nutkání zkusit něco nového, jiný styl, jinou kapelu?
JT: Jinou kapelu ne, ale něco jiného zkoušíme pořád. Hned první elpíčko bylo renesanční a měl jsem kvůli tomu v kapele bouřku, Dušan Vančura mohl vyskočit z kůže, když jsem mu řekl, že na našem debutu nebude žádný spirituál. My ale nejsme žádní specialisti na spirituály, dneska to mnoho kapel dělá autentičtěji. Kvintetu nikdy nešlo o posvátné napodobení.
JH: A když jste mluvil o těch únicích, Jirka Tichota se Zdenkou se věnují staré loutnové muzice, Jirka Cerha má CK Vocal, Irča Budweiserová má druhou kapelu, já též…

Předskakovali jste Pete Seegerovi, hráli v roce 1989 na balkoně Melantrichu před stovkami tisíc lidí, o rok později si s vámi zazpívali Georgie Bush st. a Václav Havel současně, koncertovali jste na Kubě, v Bruselu i v Etiopii, s kapelou budete brzy slavit padesát let… Je vůbec nějaký muzikantský sen, který se vám nesplnil?
JT: My jsme takové sny ani nikdy neměli, to všechno přinesl život. Nikam jsme se nehrnuli, byli jsme vždycky pozvaní. Netoužíme po tom, aby si s námi zazpívala Madonna.
JC: Naopak, já o to vůbec nestojím (smích)
JH: Otázka je, jestli po tom netouží ona (smích). To, že se tady bavíme o půlstoletí kapely, to je myslím splněný sen. Bavíme se o kapele, která hraje sto čtyřicet koncertů ročně, vydává třiadvacátou desku a načíná padesátou sezónu.

Takže jaké jsou ambice Spirituál kvintetu do další padesátky?
JT: Ještě chvilku vydržet. Ovšem určitě ne za každou cenu, v tomhle jsme zajedno. Ve chvíli, kdy bychom měli pocit, že už se to přejídá, že už to děláme jenom pro sebe, s klidem to zabalíme.

Zajímalo by mě, co jako člověk, který se takovou dobu pohybuje na tuzemském hudebním písku, říkáte na současný vývoj "hudebního průmyslu", kdy internet vládne, vydavatelství mají problémy a už ani velká jména nemůžou točit desky bez sponzorů. Je to slepá ulička a důsledek chyb nebo přirozený vývoj? Vy máte věrné publikum, ale tuším, že i Spirituál kvintetu se tohle muselo dotknout.
JT: Netroufnu si posuzovat, jak a čím to vzniklo, ale je to určitě přirozený vývoj, který se řídí přirozeným během, v čemž mohou být zahrnuty i lidské chyby, špatné výpočty… Já hlavně myslím, že to není tak důležité. Asi je to důsledek toho, že je lidstvo v situaci, kdy na tyhle věci už tolik nedbá. Dřív byly životy obecně intimnější, hudba hrála zásadní roli, když se posunu ještě víc do minulosti, tak byla něčím, co si lidé museli buď sami zahrát nebo si to museli jít někam poslechnout – to znamená, že museli být aktivní. A na hudbě to bylo znát. Nedalo se jí vyhnout, patřila k životu. To se změnilo a dnes je muzika záležitostí okrajovou a taky záležitostí byznysu. Což ale není nic, co by mohlo ovlivnit můj osobní, vnitřní vztah k hudbě. Hudba pro nás pořád může být potěšením, které si sami najdeme, pokud nespoléháme na to, že nám ji předestřou v rádiu v podobě stovky největších hitů. Pořád jsou lidi, kteří si umí vybrat a dovedou ocenit drobnosti. Takže já nemám strach. Hudební průmysl může ztroskotat, ale hudba ne. Já si tím hlavu nelámu, není to můj problém, hudební byznys nepěstuji.
JC: Spirituál kvintet je značka, která za sebou celých těch padesát let táhne lidi a potažmo i vkus. A myslím, že nikdy nezklamala.
JT: Významné je to, že pořád tolik lidí chodí na živé koncerty. To je znamení, že hudba není ohrožená. Cédečko byl holt špatný vynález, staré šelakové desky si nikdo sám nevylisoval (smích).

Recenzi nové desky Spirituál Kvintet najdete v pondělním vydání deníku

Ondřej Fencl, Lidové noviny
  • 10Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz