Lidovky.cz

'Odsun' rozděloval i Chartu 77. Chartisté stáli při vzniku česko-německé deklarace

Česko

  7:08
„Myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, že budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat.“

Zločin, nebo legitimní řešení poválečné situace? Jak pojmenovat vyhnání Němců po skončení druhé světové války, na tom se neshodli anihistorici patřící k disentu. I proto Charta 77 nikdy nevydala žádné společné prohlášení. Na snímku z května 1945 čekají němečtí občané se zavazadly na pražském Strossmayerově náměstí na odjezd z Československa. foto: ČTK

Těmito slovy, pronesenými v televizním vysílání 23. prosince 1989, ještě před svým zvolením prezidentem, šokoval Václav Havel československou veřejnost. Navzdory tehdy vrcholící Havlově popularitě se jeho slova setkala s pramalým pochopením.

Symbolem všeobecného nesouhlasu s jeho postojem se záhy stala první protestní hladovka v polistopadových dějinách naší země – za odvolání omluvy sudetským Němcům.

Neporozumění či přímo odpor k Havlovu gestu, stejně jako Havlova potřeba věnovat se v jednom ze svých prvních televizních vystoupení zdánlivě irelevantnímu tématu poválečného vyhnání Němců, mají vysvětlitelné příčiny.

V oficiálních textech od odborných publikací přes učebnice až po novinové články a politické projevy se v časech státního socialismu o poválečném vysídlení Němců buď mlčelo, nebo bylo vykládáno jako spravedlivá odplata za Mnichov 1938 a nacistická zvěrstva, která otevřela cestu k obnovení národního státu i sociální revoluci.

A tak postupně vyrůstaly generace, které o jedné z nejproblematičtějších součástí našich moderních dějin nevěděly buď vůbec nic, nebo znaly jen několik frází o revanšistech, zrádcích a zaslouženém trestu.

Chartista Ján Mlynárik proti principu kolektivní viny

Tento postoj ale nezastávali všichni. Již během šedesátých let se zásluhou lidí, jako byl například historik Jan Křen, začalo o poválečném vyhánění sice opatrně, ale kriticky veřejně diskutovat. S nástupem normalizace téma rychle zmizelo z veřejného prostoru.

O povaze, konkrétních okolnostech, průběhu, ale i o mravní přijatelnosti či nepřijatelnosti „odsunu“ se však během druhé poloviny 70 .let otevřela zásadní a intenzivní debata v disidentských kruzích i mezi intelektuály v emigraci.

Obrázek není k dispozici

Odstartoval ji ostře kritický text slovenského historika Jána Mlynárika. Ten vnímal poválečné vyhnání jako nepřijatelné nejen vzhledem k neblahým důsledkům, jež „odsun“ měl pro českou krajinu a společnost. K radikálním závěrům jej vedlo především odmítnutí principu kolektivní viny.

Z mravního hlediska odsuzovali „odsun“ v průběhu debaty také Petr Pithart nebo mluvčí Charty 77 filosof Ladislav Hejdánek. Většina historiků z chartovních kruhů oproti tomu sice přiznávala neomluvitelnost některých zločinů „divokého odsunu“, zároveň ale zdůrazňovala historickou kauzalitu a varovala před retrospektivním uplatňováním pozdějších měřítek na minulost.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.