Těmito slovy, pronesenými v televizním vysílání 23. prosince 1989, ještě před svým zvolením prezidentem, šokoval Václav Havel československou veřejnost. Navzdory tehdy vrcholící Havlově popularitě se jeho slova setkala s pramalým pochopením.
Symbolem všeobecného nesouhlasu s jeho postojem se záhy stala první protestní hladovka v polistopadových dějinách naší země – za odvolání omluvy sudetským Němcům.
Neporozumění či přímo odpor k Havlovu gestu, stejně jako Havlova potřeba věnovat se v jednom ze svých prvních televizních vystoupení zdánlivě irelevantnímu tématu poválečného vyhnání Němců, mají vysvětlitelné příčiny.
V oficiálních textech od odborných publikací přes učebnice až po novinové články a politické projevy se v časech státního socialismu o poválečném vysídlení Němců buď mlčelo, nebo bylo vykládáno jako spravedlivá odplata za Mnichov 1938 a nacistická zvěrstva, která otevřela cestu k obnovení národního státu i sociální revoluci.
A tak postupně vyrůstaly generace, které o jedné z nejproblematičtějších součástí našich moderních dějin nevěděly buď vůbec nic, nebo znaly jen několik frází o revanšistech, zrádcích a zaslouženém trestu.
Chartista Ján Mlynárik proti principu kolektivní viny
Tento postoj ale nezastávali všichni. Již během šedesátých let se zásluhou lidí, jako byl například historik Jan Křen, začalo o poválečném vyhánění sice opatrně, ale kriticky veřejně diskutovat. S nástupem normalizace téma rychle zmizelo z veřejného prostoru.
O povaze, konkrétních okolnostech, průběhu, ale i o mravní přijatelnosti či nepřijatelnosti „odsunu“ se však během druhé poloviny 70 .let otevřela zásadní a intenzivní debata v disidentských kruzích i mezi intelektuály v emigraci.
Odstartoval ji ostře kritický text slovenského historika Jána Mlynárika. Ten vnímal poválečné vyhnání jako nepřijatelné nejen vzhledem k neblahým důsledkům, jež „odsun“ měl pro českou krajinu a společnost. K radikálním závěrům jej vedlo především odmítnutí principu kolektivní viny.
Z mravního hlediska odsuzovali „odsun“ v průběhu debaty také Petr Pithart nebo mluvčí Charty 77 filosof Ladislav Hejdánek. Většina historiků z chartovních kruhů oproti tomu sice přiznávala neomluvitelnost některých zločinů „divokého odsunu“, zároveň ale zdůrazňovala historickou kauzalitu a varovala před retrospektivním uplatňováním pozdějších měřítek na minulost.
