Nové Sin City cenzuruje komiks Franka Millera i tělo Evy Greenové

Komiksových knih o Městě hříchu je dnes sedm (u nás je vydalo nakladatelství Comics Centrum). A film Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil, který právě přichází do českých kin, je už jejich druhou filmovou adaptací, obohacenou o nové motivy.

Stejně jako v roce 2005 v případě filmu Sin City: Město hříchu je i pod novým filmem vedle Franka Millera coby režisér podepsaný Robert Rodriguez. Samozvaný všeuměl se podílel i na kameře, hudbě a střihu. Druhý multipříběh ze Sin City je ovšem dalším Rodriguezovým dílem, které přináší zklamání. Bezhlavě nápaditý souputník Quentina Tarantina (ten u předchozího filmového Sin City fungoval jako "hostující režisér") ve svém novém díle znovu dokazuje, že se smysluplně režírovat nikdy nenaučí. Chybí mu totiž základní cit pro rytmus vyprávění i umění držet se hlavní dějové linie.

Joseph Gordon-Levitt jako gambler Johnny

Nové Sin City už stačilo velkoryse prohučet americkými kiny: projekt s odhadovaným rozpočtem 60 až 70 milionů dolarů během prvního víkendu promítání přinesl do pokladen kin pouhých 6,3 milionu dolarů. Toto katastrofální číslo mimochodem odpovídá jedinému samostatnému režisérskému počinu samotného Millera – filmovému propadáku Spirit (2008).

Stejně jako u této adaptace grafického románu Willa Eisnera se v případě druhého Sin City Miller neujal jen režie, ale i scénáře. Jako komiksový autor je vysoce ceněný sedmapadesátiletý umělec jedinečný – tvůrce lakonických, ostře a razantně rýsovaných obrazů ovšem jako filmař selhává. Vnitřní monology hrdinů, které mají upomínat na film noir, jsou pouze nekonečně užvaněné. Zatímco komentář praví: "V očích se Marvovi objeví vražednej rudej lesk," postavě Marva... se v očích skutečně objeví vražedný rudý lesk.

Kontaktní Ava

Není veselé pozorovat, jak v kombinaci Millera s roztěkaným a infantilním Rodriguezem vzniklo duo režisérských kamikadze. Rodriguez s Millerem na svůj ambiciózní trip – stejně jako v případě prvního filmu – přizvali úctyhodné množství hereckých celebrit. Opět nechybí Mickey Rourke jako přecitlivělý psychopat Marv. A Bruce Willis se vrací coby vzpomínka na šlechetného mstitele Hartigana. V titulcích nového Sin City ovšem nenajdete ani Quentina Tarantina, ani nejatraktivnějšího hlavního představitele z minulého snímku – Clivea Owena v roli romantického cynika Dwighta. Náplastí na jeho nepřítomnost není ani výborný Joseph Gordon-Levitt v roli samolibého mladého gamblera Johnnyho.

Jessica Alba jako striptérka Nancy

Zatímco stále méně zajímavý Rodriguezův objev, Jessica Albová, v roli striptérky Nancy nepřekračuje meze přístupnosti pro záškoláky z 1. A, Eva Greenová jako osudová Ava je jediným zjevným důvodem, proč film získává body navíc u mužských diváků. Představitelka krásné Bond girl z Casina Royale hraje víc nahá než oblečená. K ostatním odtažitě prezentovaným hlavním postavám pravděpodobně příliš nepřilnete, takže hereččiny kontaktně vytrčené bradavky mohou zůstat tím jediným, co si z filmu nakonec budete pamatovat.

Cudně zahalený klín

S ohledem na přístupnost od patnácti let je tak hereččin klín nepřejícně zahalen neprodyšným digitálním stínem. Stejně mrzuté to je – z pohledu ženské části publika – s intimními partiemi Joshe Brolina. V oblasti explicitní sexuality je totiž druhé filmové Sin City přepečlivě cenzurované. Při zobrazování násilí hranice naopak okázale boří. Z těl rozstřílených na cucky tryskají gejzíry krve, usekaných hlav je nepočítaně a nechybí ani jedno pěkně vydloubnuté pravé oko. Zatímco Miller začal k černobílé paletě přidávat barvy teprve později, kompatibilní červená se v druhém Sin City může pěkně uplatnit.

Film ovšem disponuje digitálně silně stylizovaným obrazem, který narušuje hranici mezi hraným a animovaným žánrem. Vzniká tak ryzí "grafické násilí", jehož cizelovaná kontrolovanost film zbavuje veškeré živelné šťavnatosti, příznačné pro komiksovou předlohu. Druhé filmové Sin City se dunivě monotónně žene kupředu, přičemž žalostně postrádá energii i odvahu dokonce i ve vztahu k jedničce, která s pozérským narcismem kopírovala Millerovy kompozice.

Když k tomu všemu přidáte plastičnost ve stylu dětského leporela, kterou celý kousek získává ve formátu 3D, nezbývá než krátce zahořekovat nad zmarněnou příležitostí. Robert Rodriguez a Frank Miller jsou ovšem tvůrci žijící ve světě sérií – a byl by v tom čert, aby sami sobě nedali další šanci.