Sorrentinovo efektní vanitas. Film Mládí přetéká až příliš kultivovanými obrazy

Lázeňské zařízení ve švýcarských Alpách uprostřed kvetoucích luk hostí světové celebrity ze všech možných oborů: je tu někdejší jihoamerická fotbalová hvězda, mladý americký herec, čerstvá vítězka Miss Universe i dva staří přátelé – hudební skladatel Fred (Michael Caine) a filmový režisér Mick (Harvey Keitel). Oba se mohou hrdě ohlédnout za svou úspěšnou uměleckou kariérou. Fred už k ní nehodlá nic přidávat, je na odpočinku. Ani když do Alp přijede emisar britské královny, nemůže Freda přesvědčit, aby pro Její Veličenstvo dirigoval provedení svých Prostých písní, díla, které se zjevně stalo legendou. Filmař Mick naopak ještě hodlá dát světu svůj vrcholný výtvor, má s sebou v Alpách tým mladých scenáristů, kteří dávají hlavy dohromady a pomáhají mu s přípravami. Oba stárnoucí umělci jsou svázáni i příbuzensky – tedy zatím, protože Mickův syn právě opouští Fredovu dceru Lenu, která tu zůstává se svým žalem otci na krku.

Čas plyne zvolna a mezi lázeňskými procedurami, procházkami úchvatnou přírodou a večerními zábavními produkcemi je čas hovořit o lecčems – třeba o tom, kolik kapek Mickovi a Fredovi ten který den dopřály jejich prostaty. Nebo o ženě, o níž kdysi oba dva snili. Staří muži sledují a komentují pitoreskní vzorek světa, který se v alpském sanatoriu sešel, a sdílejí svůj stesk po tom, co už se nevrátí. Ani jeden z nich ale nemá ještě knihu svého života docela dopsanou – a dramatické závěrečné kapitoly se právě začínají odvíjet. Režiséra Micka čeká účtování s uměleckou kariérou, skladatele Freda zase s osobním životem, který kariéře a bohémskému stylu obětoval.

Z filmu Mládí (Youth) italského režiséra Paola Sorrentina.

Filmová úvaha nad silou a zároveň prchavostí mládí se odvíjí iv mnoha mikroportrétech vedlejších postav, ať jde o mladičkou lázeňskou masérku, jíž právě mládí dodává jedinečný půvab, či sportovního šampiona, jehož předčasné stáří nepřinesl nijak vysoký věk, ale ukončená kariéra a enormní tloušťka. Mladý herec Jimmy, který se připravuje na roli Hitlera, tu dochází zralosti: uvědomí si, že má jako umělec dvě možné a neslučitelné cesty – buď vydávat svědectví o hrůze, nebo o touze. Kterou cestu preferuje rozdychtěný Paolo Sorrentino, je celkem nasnadě.

Až moc velká nádhera

Paolo Sorrentino slavil impozantní úspěch se svým předešlým filmem Velká nádhera, který přivolal vzpomínky na zářnou felliniovskou éru italské kinematografie. Mládí na Velkou nádheru navazuje tématem i snahou dopřát divákům opulentní filmový zážitek, vyvolávající škálu emocí od lehkého pobavení po hluboké dojetí. A stejně jako ve Velké nádheře se ani v Mládí nelze zbavit zřetelného pocitu odvozenosti sdělení a poetiky (intenzivně třeba ve chvíli, kdy se dojatému režisérovi po felliniovsku zjeví všechny ženské hrdinky jeho filmů).

Je to záměrný odkaz, přiznaná inspirace, umělecká návaznost, nebo jen dobře prodané plagiátorství? Zábavný je v této souvislosti rozhovor Freda s Mickem o herecké veteránce, která podle nich celý svůj úspěch postavila na soustavném vykrádání jiných: „Kdo umí krást, nepotřebuje školy...“ Scéna, kdy pak tato herečka v podání Jane Fondové v dialogu ostrém jako břitva zmrazí Mickovy iluze, je ovšem brilantní.

Problém samozřejmě není v tom, že by Paolo Sorrentino ne uměl vytvářet podmanivé a výmluvné obrazy – spíš naopak. Právě proto, že je točit umí, po nich až moc touží. Proto laboratorně oživuje úspěšné postupy z minulosti – a výsledky jsou někdy tak překultivované, až pokusníkovi utíkají z Petriho misky.

Sorrentino není skladatel Prostých písní, které by dojímaly svým průzračným plynutím. Jeho obrazy jsou zřetelně modelované, režisér vehementně mává kouzelnickou hůlkou, kterou do filmu přičarovává potřebné postavy a situace. Vymýšlí absurdity, nad nimiž se s nevěřícným úsměvem pozastavuje: mladý americký herec je masově populární díky roli robota, v níž mu nebyla vidět tvář, a na požádání cituje Novalise, kterého právě dočetl; Miss Universe je vášnivou fanynkou filmů o robotech; u hotelu po léta táboří buddhistický mnich usilující o levitaci; malé děti hovoří s dospělými jako knihy... Některé scény jsou už na hraně snesitelné svévole a do kýženého rozmarného kaleidoskopu se vkrádá těžkopádnost.

Mládí nabízí bohatý divácký zážitek, jehož četné efektní vrstvy však při bližším ohledání odplývají do nicoty a prozrazují svou umělost. Což může vzbudit pochyby, je-li pod nimi vůbec nějaké autentické jádro.