Legendy zločinu umně rozplétají historii gangsterského dua

Londýn uprostřed šedesátých let má i jiné vládce, než jsou ti oficiálně zvolení. Světu nočních klubů, heren a příbuzných aktivit vládnou dva muži, kteří mají mnoho společného, a přitom v některých ohledech nemohou být rozdílnější. Jsou to dvojčata Reggie a Ronnie Krayovi, mimořádně schopní gangsteři z East Endu, kteří se skutečně stali svého druhu legendami. Jejich osud inspiroval už v roce 1990 film The Krays režiséra Petera Medaka, tehdy bratry hrála dvojčata Gary a Martin Kempovi ze skupiny Spandau Ballet. A oba skuteční Krayové byli v té době ještě naživu, i když dávno zbaveni svobody.

Dnes je jejich éra o další generaci vzdálenější – což je ale pro nový film spíše plus. Skutečné gangsterské příběhy poskytují filmařům atraktivní materiál, ale mají také tu vlastnost, že jsou si v hrubých rysech často velmi podobné. A k jejich působivému využití se většinou nejlépe hodí podobné romantické a estetizující uchopení. Po Scorseseho Ma fiánech a Casinu, Kmotrovi Francise Forda Coppoly čiTenkrát v Americe Sergia Leoneho je dost těžké vyprávět o gangsterech a neopakovat něco, co už tu bylo.

Snímek Legendy zločinu našel částečný recept na novost pojetí paradoxně v tom, že akcentuje svůj „retro“ rozměr. Londýn z doby před půl stoletím je tu zobrazen nesmírně sugestivně a zároveň se současným nadhledem a s použitím svižného, veskrze aktuálního filmového jazyka.

Samo britské prostředí je zdrojem svébytné roviny příběhu, kde se klasické zákonitosti mafiánské romance potkávají s konvencemi britské společnosti: a tak matka gangsterských dvojčat hodnotí svou snachu podle toho, jak je (ne)schopná uvařit čaj... Oscarový scenárista filmu L. A. – Přísně tajné Brian Helgeland si díky londýnským bratřím mohl dovolit natočit takový film, jaký by v amerických kulisách už mohl zavánět stereotypem, takhle stále budí pozornost.

Tím hlavním, co z Legend zločinu činí plnokrevnou a strhující podívanou, je ovšem výkon Toma Hardyho a v neposlední řadě také technologie, která umožnila, aby obě dvojčata tak přesvědčivě sehrál. Tatam je doba, kdy v podobných případech herec sám se sebou horko těžko vedl dialog: tady se Reggie a Ronnie spolu porvou jako o život – a trik je k nepoznání.

Každému z bratrů dokázal Tom Hardy dát výrazné, přesvědčivé rysy a dokonale odstínit jejich povahy. Ronnie, paranoiou a megalomanstvím stíhaný homosexuál, je často nebezpečný sobě i okolí, ale má také svou láskyplnou a romantickou stránku: zamiloval se do utopické představy, že v Nigérii vybuduje ideální společenství. A díky velmi pragmatickým krokům se mu málem povede získat pro svůj plán politické špičky...

Cílevědomý Reggie je v podstatě opakem svého bratra, je racionální a spořádaný, jeho snad jedinou slabinou je láska ke krásné Frances Sheaové, dívce z předměstí, jejíž bratr pro Reggieho pracoval jako řidič. Jediná Frances dokáže Reggieho vracet na zem, přimět ho chovat se, jako by nebyl gangster. To však nemůže dlouho vydržet a bizarní vztahový trojúhelník spěje k neodvratnému konci, stejně jako celé impérium bratrů Krayových.

Retro ducha celého zážitku výrazně posiluje hudba: Londýn šedesátých let se doprovází vlastně „sám“, což nijak neumenšuje zásluhu skladatele Cartera Burwella, který se instrumentálními singly z oné doby při vytváření filmové hudby inspiroval.