4. prosince 2014 15:09 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Výlet s Kanaďanem
aneb Hitlerův kámen

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Sám nám přišel do cesty. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sám nám přišel do cesty. | foto: Archiv Jiřího Peňáse
Hned jsme ho našli a ani jsme ho vlastně moc nehledali. Sám nám přišel do cesty. Obyčejný měšťanský dům se žlutou omítkou, která dole trochu vzlínala. Dobře jsem ho znal z fotografií a nic mě nepřekvapilo. Byl prázdný, nebyl na něm žádný nápis, žádná cedule, ale všichni věděli, o co jde.

Mauthausenský kámen před ním s vyrytým prostým nápisem dala na chodník radnice v roce 1989, když měl rodák z domu sté výročí. Dům byl prazdný, i když by se tam jistě dalo dobře bydlet. Ale kdo by do toho šel, do Hitlerova rodného domu v Braunau...

Byl prázdný, nebyl na něm žádný nápis, žádná cedule, ale všichni věděli, o co...

Byl prázdný, nebyl na něm žádný nápis, žádná cedule, ale všichni věděli, o co...

Na začátku cesty do Braunau byl dopis v mailu, ve kterém mně do té doby mi neznámý Petr Perina, tedy Peřina, nabídl cestu do Braunau... Ehm, do Braunau? Hitlerova rodiště?! Proč chce, abych jel s ním do Braunau?! Co to v lidech budím za nápady a sklony? Jenže ten dopis byl pochopitelně delší a obsahoval vysvětlení, které postupně v článku odhalím. Zde hned můžu říct, že Petr je skvělý člověk a já v něm našel přítele nejen na cestu k Hitlerovu rodnému domu.

Petrův plán byl takový, že přijedu do Českého Krumlova.

Petrův plán byl takový, že přijedu do Českého Krumlova.

Petrův plán byl takový, že přijedu do Českého Krumlova, kde on na mě bude čekat, projdeme se po městě, on mi ukáže zámek a barokní zámecké divadlo, pak zajdeme do, jak psal „slavného baru Apotek“, a druhý den pojedeme do Braunau, odkud to je kolem Lipna a přes Šumavu nějakých stoosmdesát kilometrů, takže se stihneme večer vrátit. Z toho dopisu už jsem věděl, že Petr žije v Kanadě, v Nové Scotii, a nedalo mi mnoho práce, abych si vygoogloval, že Petr tam je emeritním profesorem na univerzitě v Halifexu, tedy hlavním městě toho Nového Skotska, dále, že jeho oborem je scénografie a její dějiny, což tedy také vysvětluje ten Český Krumlov a barokní divadlo, jehož je znalcem a v případě toho českokrumlovského přímo patronem a spolutvůrcem nové koncepce, jak jsem si přečetl a pak i viděl.

ČTĚTE TAKÉ

Dále jsem už věděl, že z Československa odešel už jako dvaadvacetiletý mladík, tedy v roce 1966. To jsem se já narodil... Od roku 1990 se do staré vlasti pravidelně vrací, jednak za svou maminkou, která žije v Českých Budějovicích, kde léta hrála v Jihočeském divadle, a pak kvůli své práci v jím založené Nadaci barokního divadla. Jak jsem se pak už od něj osobně dozvěděl, v létě sem vozí své studenty z Kanady, kterým tady ukazuje, to nad čím musí žasnout každý, ať je odkudkoli. Protože to zámecké divadlo, které tam v polovině 18. století nechali postavit a zřídit Schwarzenbergové a které zázrakem přežilo neporušené do dnešních dob, to je čistá nádhera a zázrak a sen, do kterého když vstoupíte, vstoupí vám slzy do očí.

Čistá nádhera a zázrak a sen, do kterého když vstoupíte, vstoupí vám slzy do...

Čistá nádhera a zázrak a sen, do kterého když vstoupíte, vstoupí vám slzy do...

To jsem se s Petrem znal sotva deset minut, protože jsme se sešli na nádvoří zámku a šli hned do divadla, které bylo již připravené na zimu, tedy zavřené a zakonzervované, což mělo tu výhodu, že jsme tam stáli sami a Petr - tehdy jsem mu říkal ještě pane Peřino - rozsvěcoval sporé osvělení, které odpovídalo zcela tomu, jak ty prostory viděli lidé 18. století, tedy jako magickou iluzi širého světa, krásných paláců a exotických krajin, kde se za zvuku barokní hudby vycházející z orchestřiště pod scénou, odehrávaly děje plné vášní, osudových ran a fatálních komplikací, do nichž přinášel rozuzlení zásah z nebe, deus ex machina, jenž se pomocí složitého systému lan a vahadel snesl do centra dění.

Jeviště bylo teď samozřejmě prázdné a tiché, barokní opera v dobových kulisách se tu v autentickém provedení provozuje párkrát do roka, interiéry a veškerá vybavení, které je většinou stále původní, je křehké a musí se s ním nakládat s největší opatrností. Petr Peřina mi podával výklad svou výbornou češtinou, ve které byla příjemně cítit angličtina, občas mu vypadlo nějaké méně používané české slovo, ale hlavně jsem měl pocit, že je to taková pěkná znělá čeština, kterou se mluvilo dřív, možná ještě před válkou, a která mi někoho připomínala, až druhý den mi došlo koho.

Petr Peřina mi podával výklad svou výbornou češtinou.

Petr Peřina mi podával výklad svou výbornou češtinou.

Pak jsme si zašli do toho baru a to jsme si začali tykat a já si poslechl Petrův příběh. Narodil se v Českých Budějovicích, vyrůstal v divadelním prostředí, vystudoval průmyslovku, ale dál už ho komunisti nepustili, protože neměl právě nejlepší původ, dědeček sloužil jako hajný u Schwarzenbergů, rodina z otcovy strany byla napůl německá a po pětačtyřicátém odsunutá, takže na studium scénografie, jež ho lákalo, nemohl moc pomýšlet, tak nastoupil nejdřív do cirkusu Kludský, což je vlastně také divadlo, pak dělal kulisáka v Olomouci, Plzni a doma v Budějovicích, no a v roce 1966 se mu podařilo přes slovinské hranice přejít do Rakouska.

A to už směřovalo jeho vyprávění k Braunau, protože právě tam se usadili po vyhnání z Čech jeho strýc a teta, což samozřejmě nijak nesouviselo s Hitlerovým rodištěm, ale proto, že každé město muselo přijmout nějaký počet vyhnanců. Že šli právě do Hitlerova rodiště byla ovšem zcela náhoda, ostatně ještě dlouho po válce se v Braunau o tom nesmělo ani muknout, takové bylo nepsané pravidlo, neboť o tom, že Hitler byl Rakušan, se v Rakousku prostě nemluvilo, natož ještě v tom poklidném městečku, kde to ovšem každý věděl, neboť to věděl celý svět.

A to už směřovalo jeho vyprávění k Braunau.

A to už směřovalo jeho vyprávění k Braunau.

Petr se tedy ocitl na několik měsíců roku 1966 v tom městě, do kterého jsme ráno odjeli. Bylo mu tehdy dvaadvacet a rozhodně ale nechtěl zůstal v Rakousku, vábila ho nejvíc Amerika a Kanada, kam v roce 1967 odjel a kde vystudoval (samozřejmě scénografii) a kde prožil, jak říká, a jak je na něm vidět, pěkný kus života, kde také zakotvil a našel přátele, ženu, práci a vůbec smysl života. A oblíbil si Kanadu, hlavně jeho Nové Skotsko, nejvýchodnější kus té obrovské země, a tam hlavně lidi, kteří, jak říkal, jsou přátelští, féroví a rovní a je na nich vidět, že žijí a vyrostli ve svobodě a v demokracii, což je poznat hlavně z toho, jak se k sobě chovají.

„A víš, to já tady po nějaké době postrádám, já občas žasnu, jak jsou tady na sebe lidi hrubí a neurvalí a jak jeden druhému závidí a jak se tedy nedodržují pravidla fér hry, to mě tady vždycky zděsí, i když to tady mám tak rád a je úžasný vidět, jak se to rok od roku zvedá, to já mám tu výhodu, že to vidím, vy to nevidíte, ale je to tak, jen si vem Český Krumlov, to je nesrovnalný, jak to vypadalo před dvaceti lety a jak to vypadá nyní. Nebo ty vesnice v Pošumaví, jak jsou krásný, ty už vypadají jak v Bavorsku nebo v Rakousku...“ K tomu poslednímu už jsem já byl skeptičtější, ale i když jsme jimi právě projížděli, nebylo možné to potvrdit, či vyvrátit, protože vše halila podzimní mlha.

Přejeli jsme tedy most, který spojuje bavorské město Simbach s Braunau

Přejeli jsme tedy most, který spojuje bavorské město Simbach s Braunau

Ta trvala až na výjimky skoro celou cestu, takže i Pasov, když jsme jím projížděli, byl celý do ni ponořený a příliš se to nezměnilo, ani když jsme se z německé strany blížili k Brunovu, jak se tomu město dá říkat česky. Přejeli jsme tedy most, který spojuje bavorské město Simbach s Braunau, mezi nimiž teče řeka Inn, jejíž nazelenalé vody prozrazují, že pramení v Alpách. To už bylo přece jen vidět lépe, takže z oparu se vynořila dlouhá štíhlá věž brunovského kostela, prý třetí nejvyšší kostelní věž v Rakousku – měří 87 metrů.

Braunau je od pohledu docela obyčejné, to znamená pěkné, hornorakouské město.

Braunau je od pohledu docela obyčejné, to znamená pěkné, hornorakouské město.

Přes ten most – tedy přes jeho předchůdce, neboť most byl samozřejmě koncem války zničen – přejel v koloně automobilů ve čtyři hodiny odpoledne v sobotu 12. března roku 1938 onen muž, jemuž zněly vstříc všechny kostelní zvony a jehož cestu vroubily deseti tisíce rozjásaných lidí, kteří přinejmenším za sedm let budou ten den nejspíš tiše proklínat a pak dlouhá léta dělat, že s tím neměli nic společného a že to vlastně byli úplně jiní lidé. Ale teď byli opojeni. Jejich rodák se vrátil jako vítěz a osvoboditel. Spojil, jak říkal, co k sobě patřilo a co mělo býti už navždy spojeno. Hitler se tu však toho dne nezdržel, jenom tak triumfálně projel a pokračoval do Lince, kam přijel se zpožděním, neboť skrz jásající špalíry to rychleji nešlo.

Cesta řidiči jeho terénního otevřeného mercedesu trvala čtyři hodiny, to už byla tma a Rakousko bylo obsazené. Vůdce přespal v Linci, kde vystoupil na balkón radnice, aby oslovil nadšené davy. To bylo jeho skutečné „rodné“ město, tady byl opravdu doma, protože tady, na předměstí Leonding prožil dětství, chodil do školy, měl pěkný vztah ke své matce Kláře, kterou upřímně miloval – a ona milovala jeho, neboť zřejmě to byla hodná a jemná žena; podle svědectví jejího lékaře, Žida a lidumila, doktora Eduarda Blocha byl jejich vztah plný lásky a citu... Sem, do Lince se vůdce chtěl také po vítězné válce vrátit, věnovat se svým zálibám, sběratelství oblíbených žánrových malířů, navrhování pompézní architektury a poslechu Wagnerových oper. Takové gemütlich klidné stáří. Kdo by si takové nepřál.

Dominantou je onen pěkný kostel sv. Štěpána s pozdně gotickou lodí.

Dominantou je onen pěkný kostel sv. Štěpána s pozdně gotickou lodí.

Braunau je od pohledu docela obyčejné, to znamená pěkné, hornorakouské město. Nebo spíš městečko. Žije zde i s okolím 36 tisíc obyvatel. Leží na rovině, vzdálenější krajina se jen mírně vlní. Dominantou je onen pěkný kostel sv. Štěpána s pozdně gotickou lodí, kousek dál je ještě jeden, špitální, též gotický. Centrem se táhne podlouhlé obdelníkové náměstí s měšťanskými domy a radnicí, kterou si občané postavili, protože ta stará koncem 19. století vyhořela. Když ji v roce 1903 otevírali, byl u toho císař František Josef, který je vyfocený na radničním balkóně, s něhož shlíží na holdující obyvatelstvo, mezi nimiž ovšem mladý, tehdy čtrnáctiletý Hitler zcela určitě není, protože už dávno v Braunau nežil a nejspíš si na Braunau ani nevzpomínal.

Každý, teda skoro každý, ví, že se tady narodil Hitler.

Každý, teda skoro každý, ví, že se tady narodil Hitler.

Víš, mně je toho města trochu líto, říkal mi Petr, když jsme si sedli do jedné cukrárnokavárny velmi rakouského stylu, to znamená těžkopádná solidnost s pomalou obsluhou, ale vynikajícím sortimentem. - Každý, teda skoro každý, ví, že se tady narodil Hitler, ale jako by za to to město mohlo. Já, když jsem tady těch pár měsíců žil, tak to byla sice příšerná nuda, ale ti lidi mi tady pomohli. Hned jsem našel práci, mohl jsem tady klidně zůstat, i známost jsem tady měl, ale mě to přece jenom táhlo dál, říkal jsem si, když už jsi jednou utekl, tak zkus opravdu poznat svět a nezůstavej tam, kde je to skoro stejný jako doma. To jsem určitě udělal dobře, protože mě se v Kanadě hrozně líbí a jinde bych už žít nechtěl. Ale první kontakt se slušným světem jsem získal tedy, v Hitlerově rodišti. To je paradox, co...

Malý Hitler tady však prožil jen tři roky, i když Freud - který o nic déle nežil v rodném Příboru, který si pomalu činí zásluhu o vznik psychoanylýzy - by upozornil, že právě ty jsou pro osobnost klíčové. Každopádně se už v roce 1892 přestěhovala rodina Hitlerova do Pasova, kde jeho otec, zlostný, nabubřelý a padantický Alois Hitler, jehož jedinou lidskou stránkou bylo, že byl zapálený včelař a každou volnou chvíli trávil u úlů, získal lepší místo. Pak se stěhovali ještě několikrát, podle toho, jak se to otci, který kupoval statky a plánoval hospodařit, právě zdálo výhodnější. V onom Leondingu u Lince zakotvili Hitlerovi v listopadu 1898. Braunau zůstalo těžko něčím jiným než kolonkou v křestním listě. Až teprve později se mu to hodilo ideologicky, když mohl hned v prvních větách Mein Kampfu zdůraznit, že sama Prozřetelnost mu dala se narodit na pomezí dvou států, jejichž sjednocení si dal za životní cíl.

Víš, mně je toho města trochu líto, říkal mi Petr.

Víš, mně je toho města trochu líto, říkal mi Petr.

Procházeli jsme se pak s Petrem po tom městečku, občas se zastavili u cedule a četli si o historii města, kde byly různé věci, třeba že Braunau patřilo do roku 1779 k Bavorsku, které se území mezi soutokem Innu s Dunajem (Innviertel) vzdalo po Těšínském míru, kterým se skončila tzv. válka o dědictví bavorské, které se také někdy říká válka bramborová nebo švestsková mela – Zwetschkentummel. Už tam nepsali, že Innská čtvrť byla vyměněná za Kladsko, které připadlo Prusku, čímž utrpělo České království a také to jaksi zasáhlo do osobního života jistého Jiřího Novotného a jeho ženy Magdaleny, která se později stala Babičkou.

Také jsme se tam dočetli o truchlivém osudu Johanna Philippa Palma, norimberského knihkupce a německého vlastence, který byl za své pamflety proti Napoleonovi tady, ve Francouzi obsazeném Braunau popraven (prý na přímý rozkaz Napoleona) v srpnu 1806. Jeho bronzová socha stojí v Parku. A přečetli jsme si i o místní populární postavě, radním a obchodníkovi ze 17. století Hansi Staingerovi, předchůdci rastamanů, který byl obdařem dvou a půl metrovým vousem, který se mu však stal osudným, protože když začalo kdesi hořet a on pospíchal hasit, šlápl si na vousy, spadl ze schodů a zlomil si vaz.

A přečetli jsme si o místní populární postavě, radním a obchodníkovi ze 17....

A přečetli jsme si o místní populární postavě, radním a obchodníkovi ze 17....

Ale na těch příkladně vyvedených tabulích jsme se nikde nedočetli o tom nechtěném dědictví – unerwünschtes Erbe. Jenom ten kámen u žlutého domu. Občas se u něho někdo zastaví, chvíli okukuje, vyfotí si dům a kámen, ale nejspíš tam příliš nepózuje, asi by mu to přišlo nevkusné. - V tom šestašedesátém by bylo úplně nemožné, aby se u toho domu někdo fotil. To bylo absolutní tabu, říkal Petr, prostě to jako by to nebylo. Víš, já mám rád historku, která se tady vyprávěla, jak na začátku května 1945 (bylo 2. května), přitáhla k Braunau americká armáda (byla to 13. dělostřelecká divize Pattonovy Třetí armády) a vyzvala město, aby se vzdalo.

Jenomže u moci byli pořád nacisté a ti prohlásili, že ne, že vůdcovo rodné město se bude bránit, že se nikdy nevzdá. Američané tedy dali Braunau ultimátum: do dvanácti hodin mělo kapitulovat, jinak na něj namíří děla a začnou pálit. Bylo za pět minut dvanáct, Američani už připravení, když se objevila bílá vlajka. A víš, co prý rozhodlo? Na poslední chvíli se na náměstí, k davu, který se tam dohadoval, co dělat, přišourala stará babka a ta prý zvolala: Co blázníte, chcete se nechat zabít za toho, kdo vám přinesl jenom neštěstí a bídu? Za toho, který zničil úplně všechno a nic kromě utrpení vám nepřinesl? Nebuďte blázni, ať je konečně mír!“ A oni na tu babku prý skutečně dali – Braunau opravdu nebylo zničeno. A víš, kdo to byl? To byla stará Rosa, kuchařka, která sloužila u Hitlerů a která snad pomáhala Adolfovi na svět... A tato Rosalie Schichtlová, pak provdaná Horlová, které bylo v roce 1945 osmdesát tři let, zachránila Braunau. No, prý to tak bylo. Kdo ví.

Braunau opravdu nebylo zničeno.

Braunau opravdu nebylo zničeno.

Když jsme se pak vraceli do Čech přes Linec, trvalo nám to skoro stejně jako Hitlerovi. Nebylo to ale kvůli davům, ale vinou mé navigační neschopnosti. Prostě jsme zabloudili a k Linci se blížili několikanásobnou oklikou. Petr však trpělivě držel a nedal na sobě nic zdát. Jako správný Kanaďan z Nového Skotska. Byl to ostatně jeho nápad, jet do Braunau. To už mi došlo, koho mi připomínal: Pavla Tigrida... Když jsem mu to řekl, začal se smát: Ach, Pavla... No to byl báječnej člověk, to jsem mohl dopadnout mnohem hůř... Thank you.

Procházeli jsme se pak s Petrem po tom městečku, občas se zastavili u cedule

Procházeli jsme se pak s Petrem po tom městečku, občas se zastavili u cedule

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz