Nakonec ty vysmívané 3D filmy třeba budou víc než sezonní trend. Přinejmenším němečtí klasici to s ním nějak nebezpečně umějí. Wim Wenders to prokázal v dokumentu Pina o choreografce Bauschové. Jeho vrstevník Werner Herzog 3D velmi účelně použil v dokumentu Jeskyně zapomenutých snů.
Herzog je ze „služebního“ hlediska veterán kinematografie, jeho hraná i dokumentární tvorba také v mnoha ohledech představuje dokonalou antitezi momentálně převládajících představ, jak dělat film „správně“. Herzogovy snímky balancují mezi až teutonskou sveřepostí a lyrikou, ironií a extází. Nejsou v nich úlitby konvenci - ať už té mainstreamové, nebo„artové“.
Naprosto nedostupná jeskyně
Jeskyně ztracených snů je typická „herzogovina“, dílo chvílemi iritující, možná přepjaté, různými prapodivnými oklikami se ale dotýkající čehosi podstatného. Zároveň je to snímek místy až přímočaře naučný, plní jednu úplně obyčejnou funkci - předvést divákům místo, kam se v životě nedostanou.
Jde o Chauvetovu jeskyni na jihu Francie, jež byla objevena v roce 1994 a kde se nacházejí nejstarší známé nástěnné malby. Vědci jejich stáří určili na 32 tisíc let. Přístup do jeskyně má jen omezená skupina vědců, navíc ne permanentně. Francouzská vláda nechala jeskyni zavřít bezprostředně po jejím objevení. Natáčet tam bylo možné jenom při dodržení přísných limitů. Jistě to mělo vliv na kvalitu 3D obrazu, i tak mají Herzogem a jeho štábem pořízené obrazy velkou sílu.
„Prostorový“ film se ukázal jako správná volba při natáčení prostoru, jenž je omezený a ne dobře osvětlený, díky 3D může vyniknout chrámový majestát zachyceného místa. Stejně tak zvolená metoda dává vyniknout i výzdobě Chauvetovy jeskyně. Úchvatné malby koní, lvů a dalších zvířat jejich autoři nanesli na velmi nerovný povrch. Jeho plasticita dál umocňuje dojem z toho dávného díla a díky 3D může plně vyniknout.
Nevídané stopy. Werner Herzog se svým štábem v jeskyni, která byla desítky tisíc let hermeticky uzavřená.
Kamera Petera Zeitlingera na těch prehistorických výtvorech dlouze ulpívá, doprovází to hudba nizozemského cellisty Ernsta Reijsegera, pro některé ucho možná rušivá, balancující na hraně instantní duchovnosti.
Chybějící článek malíčku
Režisér mezi zpovídanými vědci našel postavy velmi „herzogovské“ - bývalého cirkusáka, člověka ochotného se obléct do kožešiny a zahrát na kostěnou flétnu americkou hymnu apod. Do jejich výkladů Herzog vkládá své charakteristické vsuvky a občas jde na věc velkou oklikou. Jeho - charakteristickým způsobem akcentovanou angličtinou pronášené - výklady se ale dotýkají podstatných věcí, třeba když uvažuje, zda rozeklaná krása okolí jeskyně vyvolávala v mysli pravěkých tvůrců stejná romantická hnutí jako v té naší. Epilog filmu, v němž se, bez nadsázky řečeno, spekuluje o útoku zmutovaných aligátorů, je kapitola sama pro sebe.
Herzogův film je ale - právě ve své neurovnanosti - přesvědčivou výpovědí o setkání s Velkým neznámým. Projevilo se v malbách lidí, o kterých můžeme vědět jen pár fantazii dráždících maličkostí. Jednomu z těch, kdo se do podoby jeskyně otiskli, například chyběl článek na malíčku. Jak ale vnímal svět? Impulz, který ty neznámé při jejich tvorbě vedl, ale může být i současnému člověku srozumitelný. Možná jsme přece jen, jak ve filmu zazní, příslušníci spíš druhu homo spiritualis než sapiens.
Jeskyně zapomenutých snůUSA / Francie / Německo 2010 |
