Žádný švindl ani snaha zalíbit se. Art brut jde na dřeň

Autor fotografické části výstavy Mario Del Curto tvrdí, že art brut vlastně neexistuje, že je to jen koncept. Můžete to vysvětlit?
Mario Del Curto přesně říká, že art brut neexistuje, ale existují umělci, respektive tvůrci art brut. Michel Thévoz, což je teoretik a bývalý dlouholetý ředitel Collection de l’art brut v Lausanne založené Jeanem Debuffetem, art brut označil za množinu rozptýlených jednotlivostí. Nelze totiž definovat žádný moment nebo rys, který by všechny autory spojoval. Svědčí o tom i naše výstava. Existuje jen teoretická konstrukce, která nám má pomoci zařadit jevy, které se ze své podstaty jakémukoliv zaškatulkování vymykají. Ta říká, že art brut tvoří lidé, kteří nemají výtvarné školení, nesnaží se zalíbit se okolí, nebo se cíleně připodobnit nějakému výtvarnému stylu nebo směru. Nesnaží se ani napodobovat vnější realitu, ale ztvárňují svoji realitu vnitřní, svoje vize, které jsou někdy způsobené psychickou nemocí, ale ne nevyhnutelně. Tito lidé mají nutkavou potřebu si osvojit svět, pochopit ho, a někdy ho i ovládnout. Tvorba je pro ně neoddělitelná součást života. Zatímco u normálních umělců se dá většinou odstřihnout jejich civilní osobnost, autoři art brut, kdyby neměli možnost tvořit, tak to doslova nepřežijí.

Mario Del Curto: Zdeněk Košek, 2014

Zdeněk Košek: Bez názvu, cca 1990. Fixy a propiska v notovém sešitě

Jak moc souvisí art brut s psychickou nemocí?
Asi osmdesát procent autorů takovou zkušenost má, ale třeba jen krátkodobou. Zdeněk Košek, jeden z českých autorů zastoupených na výstavě, si z ní odnesl určité poznání, které si uchovává dál, ale jinak je to docela normální socializovaný starší pán, který bydlí v paneláku v Ústí.

Kolekce tohoto autora zahrnuje i erotické kresby a na výstavě je opatřena cedulkou „do 18 let nepřístupné“. V čem Koškova tvorba spočívá a jaký je jeho osobní příběh?
Zdeňka Koška objevil náš kolega básník, esejista a performer Jaromír Typlt v jednom severočeském komunitním centru. V období, kdy měl těžké osobní problémy, rozváděl se, jeho psychika to neunesla, přišla psychotická ataka a s ní jakoby mu úplně zmizel filtr, díky kterému třídíme informace, které k nám přicházejí zvenčí. Vy se teď soustředíte na to, co říkám, ale už nevnímáte, že vedle tiká budík nebo venku zatroubí auto. Ale on vnímal úplně všechno a všechno pro něj mělo stejnou důležitost. Takže v jeho hlavě vznikl totální zmatek. Vždycky se zajímal o počasí, znal souvislosti meteorologických jevů, zajímal se o fyziku a chemii. A všechny ty poznatky a to, co se kolem něj dělo, se mu spojilo v jeden obrovský chumel informací a vjemů. Aby přežil, potřeboval si v tom udělat nějaký systém. Začal všechno zapisovat a zakreslovat. V jeho diagramech jsou jak jména ženských, na které zrovna myslel, tak meteorologické jevy, jsou tam zakreslené typy mraků, srážky, zeměpisné kóty, čísla domů, na které koukal z okna... Zaznamenával i slova, která různě skládal a rozkládal na metonymickém principu – vytrhával části slov, nacházel v nich podobnosti s jinými slovy a vytvářel složitou systémovou síť.

Košek měl ale vyšší cíl, než jen zaznamenávat věci kolem a pochody ve své hlavě, že?
Ano. Na základě toho všeho propadl přesvědčení, že řídí počasí na celém světě, a protože počasí je v mnohém zásadní, usoudil, že řídí vlastně všechno – povodně, ale třeba i nástup Václava Havla do prezidentského úřadu. Vytvořil si jakousi osobní mytologii, ve které hrál zásadní roli mužský a ženský princip. Z toho vznikly i ty intervence do pornočasopisů, které jste zmiňovala. Košek byl přesvědčený, že erotické vzrušení uvolňuje energii, která je totožná s energií způsobující bouřky. Důsledkem toho jsou pak srážky a ty pro něj byly totožné s orgasmem.

Říkala jste, že jeho ataka trvala jen určitou dobu. Změnila se potom jeho tvorba?Košek svou art brut tvorbu vůbec nepovažoval za umění. Podobně to vnímá většina autorů, zvláště ti, kteří se snaží prostřednictvím svých děl něco ovlivňovat. Košek před tím dělal konvenční, zručné vangoghovské obrazy, kterých si cenil. V době, kdy začal mít problémy, se jeho „normální“ tvorba začala rozpadat a začaly do ní vstupovat čísla a záznamy. Tím začala být pro nás zajímavá, ale pro něj bezcenná.

A v čem je tedy vlastně hodnota této tvorby?
Neříkám, že to tak musí cítit všichni, ale já i kurátorka Ivana Brádková jsme přesvědčené, že všechna díla ze sbírky Bruno Decharma, která jsme ještě společně s Leošem Válkou vybrali na výstavu, mají silnou emoční výpovědní hodnotu a jsou i esteticky pozoruhodná. Především nás ale fascinuje ta obrovská míra lidské energie napřená do toho, aby autoři něco změnili, přizpůsobili si svět kolem sebe, svoje tělo, ale i vesmírné děje – jak jsme viděli právě Zdeňka Koška Když mentálně postižený Hans Jörg Georgi lepí z krabic od bot letadla, nedělá to proto, že se mu letadla líbí, ale proto, že jsou to pro něj Noemovy Archy, do kterých nás, až se tento svět definitivně zhroutí, všechny nabere a zachrání nás. Ten obsah je tu podstatný. Zároveň nám Georgiho letadla připadají i výtvarně úžasná. Ano, svým způsobem jsou krásná.

Hans-Jörg Georgi: Bez názvu, 2001 – 2014 Lepené kartóny.

Byla by ta ale díla tak zajímavá i bez životního kontextu autorů, bez jejich příběhů?
Určitě o něco méně, jak pro nás, tak pro diváky. Ale o to právě v art brut jde – je to tvorba, která je bytostně spjatá s osudem člověka, je od něj neoddělitelná. Když je oddělíte, ztratíte dost často k jejich tvorbě klíč.K vytvoření uceleného obrazu by měla dopomoci druhá paralelní výstava fotografií Maria Del Curta. Původně fotografoval divadlo, ale v 70. letech objevil art brut a od té doby cestuje po celém světě a fotí jeho tvůrce a prostředí, ve kterém žijí. Del Curto vůbec nemá prizma sběratele, ti lidé ho zajímají jako osobnosti,. Je proto důležité navštívit si obě části výstavy. Když vidíte Melinu Riccio, která má v Decharmově sbírce patchworkové koláže z výstřižků z reklamních tašek, polepené svatými obrázky, je to jen jakýsi bizarní artefakt. A potom si přečtete příběh téhle paní, která se v padesáti vykašlala na svůj světský život, údajně spálila všechny úspory, odešla od rodiny, a od té doby se toulá po Itálii a hlásá svoje poselství o pravdě a lásce... Na fotkách je vidět, že je to kyprá, rozesmátá babka, která píše svoje zprávy na zdi domů a dělá vlastně graffiti jako náctiletí kluci. Najedou získáte úplně jiný kontext, tvorba a život se spojí v celek.

Vyvíjí se art brut a pohled na něj, třeba z pozice kurátorů jako jste vy a Ivana Brádková, nebo Bruno Decharme, z jehož sbírky vznikla aktuální výstava v DOXu?Art brut samo o sobě žádný vývoj nemá a to většinou ani v kontextu tvorby jednotlivých autorů. Není to styl ani směr, samo o sobě je mimo dějiny umění. Pohled okolí se ale vyvíjí. Subjektivní názor sběratele nebo kurátora je vždy zřetelný. Sbírka Jeana Dubuffeta, který art brut dal jméno, byla postavená převážně na figurativních dílech. Na stejných pozicích začínal taky Bruno Decharme - první dílo, které si koupil do sbírky, byla kresba „klasika“ Adolfa Wölfliho, jehož výstavu jsme s Ivanou Brádkovou v Praze udělaly před třemi lety. Jeho kolekce se ale pod vlivem vývoje současného umění stále rozšiřuje o výtvory, které se snaží postihnout nějaký systém a jsou ve své podstatě blízké konceptuálnímu umění. . S Brunem spolupracujeme už léta a z devadesáti procent se shodneme. Pořád ale zbývá deset procent, ve kterých máme na věc jiný pohled.. Já můžu být z některých autorů nadšená, ale jeho vůbec neosloví. A naopak.

V art brut se objevují podobná témata a techniky, jako u „opravdových“ umělců – například zachycení vibrací mraků, zpěvu ptáků, což zpracovávala třeba Olga Karlíková, nebo koláže a hry se slovy a s písmeny, což může připomínat Johna Cagea, Jiřího Koláře... Co to podle vás znamená?
Podle mě to svědčí o fascinaci těmito jevy, společné určité skupině lidí, kteří mají potřebu je ovládnout nebo zachytit, a je úplně jedno, jeslti jsou to studovaní výtvarníci nebo lidé s těžkým mentálním hendikepem. Existuje obecná lidská potřeba dotknout se jevů, které jsou jinak nezachytitelné a tím, že je zvýtvarníme, si je tak trochu ochočit.

Do jaké míry jsou v Decharmově sbírce a na výstavě zastoupení čeští autoři?
V Decharmově sbírce je poměrně dost českých autorů, hlavně historických, včetně Anny Zemánkové. Ze současných je v DOXu vystaven Zdeněk Košek, básník Ticho a Luboš Plný, který díky Brunovi udělal opravdu světovou kariéru – jeho práce vlastní i pařížské Centre Pompidou, to je velký úspěch. Jeho tvorba má skutečně konceptuální rozměr. Plný je celoživotně fascinován tělem a jeho fungováním, a zároveň i jeho smrtelností. Absolvoval hrobnické kurzy, účastnil se pitev... Zkoumá tělesné procesy téměř vědeckým způsobem, třeba srovnává kolik tekutiny tělo přijme a kolik jí vyloučí a nebo jak se v souvislosti s počasím mění velikost žmolků v jeho pupíku. A všechno si samozřejmě zaznamenává. Popel svých rodičů nasypal do Petriho misky a do spirály kolem ní drobounkým písmem zaznamenal každý den jejich života. Plný ale kreslí především anatomické autoportréty – lidská těla jakoby rozporcovaná tomografem, kde je precizně zaznamenána každá vrstva. Jakoby se snažil tím, že dekóduje systém těla pozastavit jeho zánik.

Dwight Mackintosh: Bez názvu. Konec 90. let. Tuš na papíře

Zmínila jste Annu Zemánkovou, která sice na této výstavě není zastoupena, ale je to jedna z našich nejznámějších autorek art burt. A je to i vaše babička. Vaše vazba na art brut je tedy jak profesní, tak osobní?Ano, vyrůstala jsem s jejími kresbami, znala jsem je důvěrně. A když se pak začala její tvorba dostávat i do světa, chodily nám domů katalogy, kde byli i jiní autoři a díky tomu jsem začala art brut poznávat. Fascinovalo mě to. Byť oba rodiče byli „normální“ výtvarníci, ale ten druhý svět mě fascinoval víc, právě kvůli onomu totálnímu nasazení tvůrců art brut. Není tam žádná hra, švindl, žádná snaha zalíbit se. Jde to na dřeň.