LN Co pro vás znamená, že vaše filmy Albín jménem Nói a Outsider běžely v distribuci v tak malé zemi jako Česká republiika?
Znamená to pro mě moc. Na Islandu nemám moc fanoušků, vlastně jich nemám moc nikde. Ale v řadě zemí je aspoň pár lidí, kterým se mé filmy líbí. Proto je pro mě zásadní, aby byly k vidění v co nejvíc zemích.
LN Na své masterclass jste se zmínil, že si průběžně zaznamenáváte nápady a teprve po letech je slepujete dohromady do scénářů...
Nedostávám nápady na příběhy, neumím vyklenout dramatický oblouk. Proto mi trvá celé roky, než napíšu scénář. Příběh je to poslední, co vyplyne z drobných kousků materiálu. Snažím se dostat maximum z každé scény, nahlížet každou jako samostatný film. Jednotlivé scény jsou pro mě důležitější než příbeh.
LN Čím to, že Outsider má v různých jazycích různý titul? V originále Dospělí lidé, v angličtině Černý kůň...
Určitě by bylo lepší, kdyby se všude drželi původního názvu. Je divné, že distributoři můžou jméno filmu měnit. Vždyť to je, jako kdyby z marketingových důvodů přejmenovali album od Rolling Stones a dali mu jiný obal. Mám k tomu spoustu příkladů: Outsider se třeba v Polsku jmenuje Zamilovaní lidé vidí slony. A můj debut Albín jménem Nói šel v Jižní Koreji pod názvem Fatální lavina, takže titul prozradil konec.
LN Outsider běžel v sekci Un Certain Regard v Cannes. Pomohlo to vaší kariéře?
Ano i ne. Cannes je samozřejmě nejrespektovanější festival na světě a váhu má už jen to, že vám tam pustí film. Ale taky je to festival velmi velký a orientovaný na celebrity. Když se tam hraje malý film bez celebrit, snadno se stane, že zapadne.
LN Na Letní filmové škole jste právě uvedl svůj třetí film Dobré srdce. Hrají v něm známí američtí herci Paul Dano a Brian Cox. Tohle vaší dráze pomohlo?
Ani ne. Ve spoustě zemí Dobré srdce přijali velmi dobře, ale jinde ho nesnášejí – a to platí právě o USA. Američtí kritici ten film nenáviděli z celého srdce, úplně ho zařízli. Pro kariéru ve Státech to nebyl nejlepší krok. Navíc pracovat v USA pro mě byla noční můra: nejradši točím s malým semknutým štábem, většinu Dobrého srdce jsme natočili na Islandu s patnácti lidmi, ale pak jsme museli do New Yorku a tam jsem kvůli odborům měl v týmu přes šedesát zaměstnanců. Všechno najednou bylo těžkopádné a takhle já pracuju nerad. Mám rád, když se každý cítí součástí týmu a zodpovědný za výsledek.
LN Většina Dobrého srdce se odehrává v newyorském baru. Scény z něj jste přitom točili v ateliéru na Islandu. Jak se vám podařilo typický newyorský bar tak přesně replikovat?
Hodně jsme se snažili, abychom ten bar trefili přesně. Je skoro jako další postava filmu. Cizelovali jsme každý detail. Když stavíte kulisy v ateliéru, necháte si víc prostoru, než jak by to vypadalo v reálu, a používáte pohyblivé stěny, abyste se tam vůbec vešli s kamerou. My jsme ten bar schválně udělali malý a s pevnými kulisami. Přispělo to k autenticitě. S autorem výpravy jsme prolezli mnoho barů a odpozorovali je.
LN Barman Jacques ve filmu sype z rukávu poučky, barmanskou latinu. Kde jste se je naučil?
Většinou si pro své filmy informace nedohledávám, ale bary jsem studoval opravdu důkladně. Je to pro mě magický svět, svět s vlastními zákony. Ale tu latinu jsem si vymyslel, vlastně jako Jacques, který si prostřednictvím baru vytvořil zase svůj svět.
LN Scény, které točily v New Yorku, svou atmosférou připomínají Scorseseho Taxikáře a další potemnělé americké filmy ze 70. let. Inspiroval jste se jimi?
Přesně takovýhle New York jsem měl na mysli, ten z filmů Nového Hollywoodu, hlavně z Půlnočního kovboje.
LN Máte také kapelu slowblow. Jednou jste zdůraznil, že v ní pracujete výhradně s analogovým vybavením. Platí to i o vaší práci ve filmu?
Určitě. Miluju film jako fotochemický proces. Uvědomuju si, že se digitální technologie stále lepší. Já ale mám rád texturu a zrnitost klasického filmového materiálu, a tu digitální obraz nemá. Mám analog opravdu rád. Když jsem začal točit filmy, všechny vznikaly na filmový materiál, hrály se v kinech a pak se daly sehnat jen na kazetě. Byl to jednoduchý svět. S internetem se svět děsně zkomplikoval. Už si nikdy nemůžete být jistí, v jaké podobě lidé váš film uvidí: na displeji telefonu, stažený v ohavné kvalitě... Stýská se mi po tom starém světě.
LN Poslední desku jste se slowblow vydali v roce 2004. Šušká se, že další už nebude.
Děsí mě, že už uteklo tolik času. Ale můj parťák Orri Jónsson a já máme i jiné kariéry než hudební a je těžké sejít se.
LN Někteří režiséři rádi pracují s pořád stejnými herci, ale vy jste opačný případ. Nicolas Bro vám hrál v Outsiderovi a tady má menší roli, ale jinak se k "svým" hercům nevracíte. Proč?
Tómas Lemarquis se pro mě stal Nóim, nechci ho vidět v jiné roli. Věřím hercům, že se v mých filmech stanou svými postavami, nevidím je jako herce.
LN A co znamená Broova postava? Je to štamgast, který neřekne jediné slovo...
Nicolas je můj dobrý přítel, mám ho rád jako člověka i jako herce, s ním bych určitě chtěl pracovat znovu. Tady jsem ho potřeboval k ruce: všechny štamgasty ztělesňují newyorští herci, které jsem neznal a nevěděl jsem, jak spolu budou fungovat. Uklidňoval jsem se tím, že mám Nicolase, kterého naopak znám velmi dobře a můžu po něm chtít cokoliv, klidně, aby celý film odehrál nahý. Měl posloužit jako určitá protiváha k ostatním. S těmi ostatními herci se mi nakonec pracovalo skvěle, a protože hodně mluvili, tak jeho role se stala němou.
LN V rozhovoru pro Filmové listy LFŠ jste řekl, že považujete za nebezpečné filmy příliš analyzovat. Můžete to rozvést?
Já mám rád, když se diváci šťourají v mých filmech. Točím je tak, aby zůstaly otevřené interpretaci, aby je člověk mohl vidět po svém. Takové analyzování se mi líbí. Ale nerad svou práci analyzuju sám. Někdy se v sobě tvůrci nimrají až moc a začne to stát v cestě kreativnímu procesu: ztrácí se spontaneita, autoři se začnou moc ovládat. To se stalo třeba Tarantinovi: nejdřív z něj spontaneita jen sršela, ale pak si začal trochu moc všímat sám sebe, spolehl se na to a teď už prostě jen "točí jako Tarantino".
