Středa 9.8., 8:45
„Z ČR nás vyhnaly ceny. Za pronájem pozemku, všelijaké poplatky, daně... ne, že bychom to nechtěli vůbec platit. Ale když vám pak zbude výdělek 8 tisíc, řeknete si, to nemá cenu. Tak jsme tady. Na Ukrajině“.
Čeští cirkusáci na Ukrajině
Brňáky na jihoukrajinském azovském pobřeží jsme nečekali. Ani oni nečekali nás - jsme první čeští návštěvníci jejich atrakcí za celou dobu, co tu působí. Je sedm večer, rozsvěcují svou horskou dráhu, autíčka a kačery. Za městem Heničesk směrem na jih, uprostřed polopouště.
„Nic moc,“ říká paní od kačerů. „Už jsme tady tři roky, ale žádná sláva“. Ukrajinci neutrácejí. Cizince tady nepotkáš. Až k deváté se počet lidí o něco zvyšuje. „Měli jsme být u Oděsy, tam by to možná bylo lepší. Ale pak nás ukrajinská agentura poslala sem. Na konec světa“.
Pondělí 7.8., 11.00
Jedno z nejzajímavějších evropských mořských pobřeží, vzhledem k tomu, jak je to odevšad daleko a především díky naprosto neuspokojivému stavu místních cest, zůstává Evropany neobjeveno. Výprava z jihoukrajinského Heničevska přes vesničky Komisarovka, Novyj Azov, Ozernoje, Atmanaj... až do vytouženého letoviska Kirilovka je bojem o holý život.
Mezi rozlehlými solisky, bažinami, zálivy Azovského moře a všudepřítomnými rozpadlými budovami někdejších kolchozů a sovchozů vede cosi jako prašná vozovka. Chvílemi ji ztrácíme a končíme v dávno neobdělaných polích. Není se koho zeptat, většina lidí se odsud dávno vystěhovala, ti, kteří zůstali, v 50 stupních celsia zůstávají v polorozbořených chalupách. Sláva. Muž u cesty. A střízlivý!
„Ne, tudy to neprojedete. Není tam most.“
„Ale byl,“ namítám.
„Byl.“
„A kde je teď?“
„Už není.“
„A proč?“
„Shnil. Spadnul. Vloni.“
„Nikdo nepostavil nový?“
„Ne, nepostavil.“ Pokrčí rameny a vůbec si nestěžuje. „Prý na to nejsou groše.“
„Jak jezdíte do města?“
„Moc nejezdíme. Museli bychom to složitě objet, takových 70 kilometrů, dřív to bylo deset, jezdil jsem tam do práce, ale teď? Kdo tady má nazbyt peněz na benzín?“
„A co tady teda děláte? Čím se živíte?“
„Co pole dá...“
Pátek 4.8., 17.00
Jen málokde v Evropě se dá na takhle lukrativím místě a v takovém množství na divoko stanovat. Stovky stanů na azovském pobřeží jsou přehlídkou ukrajinské vynalézavosti, úspornosti, schopnosti improvizovat i recyklovat absolutně všechno a za každých okolností. Sčastlivcevo je jen pár kilometrů na jih od letoviska Geničesk a místní infrastruktura, služby i nabídka atrakcí patří k jakémusi zvláštnímu místnímu koloritu.
Je zde zoufale málo veřejných WC a když už na nějakou budku narazíte, její návštěva nemá s úlevou nic společného. Stany postavené nadivoko lemují mnoho desítek kilometrů pobřeží, patří těm, kteří si nemohou dovolit bydlení ani v nejlevnějších penziónech. Zatím naprostá většina z kempujících nikomu nic neplatí. Tenhle byznys ještě čeká na své odhalení.
Středa 2.8., 18.00
Jsme ve slepé uličce. Do března 2014 bylo možné suchou nohou a třeba i autem, když ho majiteli nebylo líto (cesty tady nejsou nejlepší), projít přes Arabatskou kosu až na Krym. Cestou se koupat a cpát se v místních restauracích skvělým jídlem i napájet dobrým pivem.
Dnes je kosa zhruba ve dvou pětinách rozdělená frontovou linií, na které se sice nestřílí, ale vojáci a tanky tu jsou připraveny na všechno. Větší část mají Rusové, tu menší uhájili Ukrajinci. Jižní část kosy tak Rusko anektovalo spolu s Krymem.
Jeli jsme, až jsme narazili na vojenská stanoviště, odměřené vojáky, pustou krajinu, smutně vyhlížející opuštěné turistické základny, z nichž některé dnes slouží jako základny vojenské. Mladí Ukrajinci se samopaly se nechtěli dát vyfotit, tak je máme jen zdálky. Odmítali nám i sdělit, jak vzdálené jsou ruské pozice a zda se s ruskými vojáky někdy setkají a co si povídají. „Je mezi námi dost kilometrů,“ poprvé se pousmáli.
Středa 2.8., 11.00
Divoké bahenní lázně na Arabatské kose, 112 kilometrů dlouhém písečném pásu, leží skoro na dohled od ukrajinského vojenského stanoviště, které vzniklo po okupaci ukrajinského Krymu Rusy. Do anexe se po Arabatské kose dalo dojet až na Krym. Teď je to slepá ulička, která má z jedné strany mělké Azovské moře a z druhé mělké slané laguny, kterým se říká Syvaš. Horký pramen, ve kterém se ti, kteří se sem doharcují, koupou, mažou se bahnem a nechají masírovat prudkým proudem vody, je prý extrémně léčivý. Od roku 2014, kdy tady bylo jen pár odvážlivců a kolem jezdily ukrajinské tanky, aby zabránily ruským v postupu Arabatskou kosou na sever k městu Heničesk, se zde nic moc nezměnilo. Lidí je krapet víc a na stříšce vedle administrativního vagónu někdo šikovný nainstaloval solární panely.
Horký pramen, ve kterém lidé koupou, mažou se bahnem a nechají masírovat prudkým proudem vody, je prý extrémně léčivý.
Divoké bahenní lázně na Arabatské kose.
Úterý 1.8.,19.00
Dekomunizace dosáhla i do nejzapadlejších koutů Ukrajiny. V létě 2014, nedlouho po okupaci Krymu a v době, kdy se rozhořel válečný konflikt na východní Ukrajině, tady, ve vesničce Strelkovo uprostřed Arabatské kosy, stál Lenin. Tehdy nejjižnější socha vůdce proletariátu v zemi, pokud bychom nebrali v úvahu okupovaný poloostrov, kde žádná dekomunizace podobně jako v celém Rusku neprobíhá.
Letos jsme tady našli jen prázdné místo. Obyvatele obce ale likvidace Lenina rozdělila na přibližně stejné, proti sobě stojící části - jedni slaví, druzí pláčou. A podobně to je i ve stovkách obcí, které na základě zákona z 9. dubna 2015 musely změnit svůj název, pokud se jmenovaly třeba Leninka - teď je to obec Stěpnoje. Zatímco sundat památník se sochou tyrana je hračka, změnit vztah ke zločineckým ideologiím v hlavách lidí je mnohem složitější.
Pondělí 31.7., 16.00
I v Oděse je lepší jezdit Uberem, než běžnými taxiky. Jen jsme vylezli z vlaku na nádraží, vrhly se na nás davy upocených mužů s velkými břichy a volaly: „Pláže, pobřeží, hotel, ubytování, jsme tu pro vás, každý den a levně! Za sedm lidí chtěli za jízdu dlouhou asi 4 kilometry 900 hřiven. Což je zhruba 1000 korun. „Hm,“ řekla jsem a odebrala se na tramvaj za 3 hřivny.
„Uber? To jsou hajzlové“, s odporem mi za několik dnů jeden z taxikářů vyprávěl, jak se tahle americká hnusná firma vtírá do ukrajinského podnikatelského prostředí a dělá běžnému ukrajinskému smrtelníkovi problémy. „Sem se tyhle americký novinky nehoděj. Že nevokrádaj zákazníky? No ale vokrádaj nás! Poctivý taxikáře, co tu celej život vozíme klienty za ustálený ceny!“
Namítám, že ustálená cena 900 hřiven za čtyři kilometry mi připadá krapet nevlídná. Oficiálně taxislužby chtějí za tuto vzdálenost 50 hřiven. „No ale von se přece musí nějak uživit, má děti ne, a třeba někoho nemocnýho v rodině, a taky chce mít dobrý auto ne a žít, jako si žijete vy! Viděl přece, že jste cizinci!“ Díky za upřímnost, oděsský taxikáři.
Neděle 30.7., 10.30
Je zajímavé, že na parkových kolonádách nad slavnými oděskými plážemi, které se teď hemží turisty, se všelijací vykukové snaží vymyslet, jak rozvolněné návštěvníky největšího přístavu na Ukrajině obrat o nějaký ten groš.
A tak narazíte třeba na přiopilou dvojici mladých lidí, která se potácí kolem dvou prázdných lahví od piva a snaží se budit dojem, že je nevypili oni. „Kdo jedním kopem do míče srazí obě flašky, vyhraje láhev vína,“ křičí dívka a mává lahví levného bílého nad hlavou. Mladík si pohrává s míčem a láká kolemjdoucí.
Banální? Nikoliv. Obdivuhodné je, kolik otců od rodin přemluví manželku, aby se cestou z pláže na chvíli zastavili a zkusí to. Marně samozřejmě. Zaplatí 20 hřiven a jdou dál.
Než narazí na orvanou ceduli na podivné konstrukci připomínající šibenici. “Kdo se udrží tři minuty, vyhraje 500 hřiven“. „Mámo, pojď, zkus to, však to dáš...“ Máma jde a zkusí. Po pár vteřinách spadne jako hruška do manželovy náruče. Zaplatí 35 hřiven (asi 30 korun) a jde spokojena dál, že to vlastně nebylo vůbec drahé.
Sobota 29.7., 15:00
„Dřív jsme neměli armádu vůbec žádnou, a teď teda alespoň něco,“ prohlásí moudře Sergej. Obchoduje s počítači. Je rodák z Oděsy, Ukrajinec hovořící od dětství rusky (nyní se usilovně učí ukrajinsky, aby byl in) a miluje vojenské námořnictvo. V minulých dnech si v Oděse užil: konaly se tady ukrajinsko-americké manévry. Cizinci toho předvedli dost: Airbus A400 Atlas, fregata F241 Turgutreis, spousta potápěčů, ponorka F241 Turgutreis, křižník CG66 Hue City...
Ukrajinci se teprve vzpamatovávají z úderu, který jim v březnu 2014 zasadilo Rusko. 22. března nahradily vlajky ruského námořnictva vlajky námořnictva ukrajinského na 54 ze 67 válečných lodí, které patřily Ukrajině. Už nepatří. Ukrajinci přišli i o jedinou ponorku Zaporožje. „Jediné, co velení naší flotily udělalo, byla gesta - a kecy. Volali: ,Držte se, sláva Ukrajině’ a námořníci mezitím přecházeli na ruskou stranu. I s loděmi,“ smutně vzpomíná Sergej. A prstem ukazuje na to, co z ukrajinské flotily zbylo. „Ona se ale zase vzchopí,“ špitne.
Sobota 29.7., 9:00
Velký kšeft s českými vízy prý trvá dál. Před měsícem sice EU začala pouštět Ukrajince na své území na turistický pobyt bez víz, ale kdo chce přijet na delší dobu, nebo dokonce pracovat, musí projít ponižující procedurou shánění všelijakých povolení, dokladů a potvrzení, obrnit se trpělivostí a hlavně zajistit si dostatečnou sumu na rozdávání poplatků, úplatků a nejrůznějších provizí.
Především firmám, které vám zajistí, že se vůbec dostanete do nekonečné fronty na český konzulát. I tady v Oděse jsou všude možně nabídky, jak se přes internet spojit s těmi, kdo umí vybojovat na českých úřadech vízum. Budky, kde vám zprostředkovali vízum turistické, jsou ale už vesměs zavřené a fronty před nimi zmizely. Alespoň nějaká úleva pro Ukrajince, kteří chtějí cestovat na západ.
Pátek 28.7., 9:00
„Takhle to tady vypadá od roku 2014. Dřív sem jezdily čtyři vlaky denně z Ruska. Hromady lidí. Většinou tady na ně čekaly autobusy a vezly je dál do Evropy, pak zase zpátky. No a když tady čekali, tak si dávali věci do úschovny. Teď je všechno pryč.“
„Rusové se sem už nevrátí. Ani kdyby válka skončila,“ konstatuje správce úschovny.
Malý muž se špatně oholenou tváří v oranžové nádražnické uniformě se tváří hodně smutně. Čop byla prý kdysi křižovatka dvou světů. Srážely se tady ruská, ukrajinská, maďarská, slovenská a všelijaká jiná mentalita. Kvetl obchod, cestovní ruch, brebentilo se tady mnoha jazyky. Od začátku rusko-ukrajinského konfliktu je v Čopu ticho. Jedno nádraží je téměř opuštěné, druhé přijímá sem tam nějaký vlak, ale i jeho kapacity jsou silně naddimenzované.
„Rusové se sem už nevrátí. Ani kdyby válka skončila,“ konstatuje správce úschovny, kam jsme si za poslední měsíc dali zavazadla jen my, skupina českých cestovatelek. Nezdá se, že by z něj čišelo nějaké velké ukrajinské vlastenectví. Jsme na jihozápadní Ukrajině a tady to s ukrajinským vlastenectvím, neřkuli nacionalismem, bylo vždycky na pováženou.
