Nejčastějším a nejoceňovanějším žánrem Balabána byla existenciální povídka. Často byl označován za autora, který píše o ztroskotancích a o zoufalých existencích v mezních životních situacích. Sám to ale odmítal s tím, že smrt a bolest je jedno ze základních paradigmat, jež činí život smysluplným.
Čtěte také: |
Informaci o smrti spisovatele přinesl server aktuálně.cz. Potvrdil ji Balabánův přítel Ivan Motýl.
Balabán se ještě v úterý setkal s ostravskými novináři, když přišel
Knihy Jana BalabánaStředověk (1995) |
"Budu hrozně rád, jestli se podaří ten festival v Ostravě tak, jako v Brně," řekl novinářům Balabán, který přiznal, že při autorských čteních v Brně zažíval velice krásný kontakt s lidmi.
Festival měl jeho uznání, protože podle Balabána by se literatuře měl vrátit hlas. "Nejen poezie, ale i próza má svůj hlas a je to dosvědčeno až čtením. V dnešní době, kdy se můžeme koukat na všelijaké videa a dvd, tak tam máme všechno, ale nemáme člověka, který mluví sám za sebe, který nám řekne to, co napsal a to co nám chce říct," podotkl Balabán.
LN vyhlásily soubor povídek 'Možná, že odcházíme' knihou roku
Prozaik, publicista a překladatel Jan Balabán se narodil 29. ledna 1961 v Šumperku na Olomoucku, většinu života strávil v Ostravě. Na olomoucké univerzitě vystudoval český a anglický jazyk. Po ukončení studia pracoval jako překladatel ve Vítkovických železárnách, později jako překladatel na volné noze. Od roku 2007 pravidelně přispíval do časopisu Respekt.
Jeho kniha povídek Možná že odcházíme získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. O rok dříve byla v anketě Lidových novin prohlášena knihou roku, zároveň byla nominována na Státní cenu za literaturu.
Mezi jeho další povídkové knihy patří Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998) a Jsme tady (2006). Je také autorem románu Kudy šel anděl (2003), vytvořil i komiks Srdce draka (2001).
Rozhovor s Janem Balabánem po vítězství v anketě LN Kniha roku 2004S Janem Balabánem o jeho knihách, hrdinech, samotě a "nulovém stupni naděje" Letos se recenzenti i účastníci ankety Kniha roku vzácně shodli, když vyzdvihli povídkový cyklus Možná že odcházíme. S jeho autorem Janem Balabánem (1961) jsme se sešli v Ostravě, kde žije, pracuje jako technický překladatel a kde se většinou odehrávají jeho povídky a romány. LN: Od roku 1995 jste vydal sedm knih. Letos byla poslední z nich nominována na Státní cenu za literaturu. Vnímal jste to jako satisfakci? LN: Literární ceny tedy nemají cenu? LN: Takže ke knihám. Už od prvotiny Středověk sledujete myslím jednu základní zkušenost jakési ztráty - ztráty nevinného světa, základních lidských vazeb, domova - a hledání cesty k nim. Nepíšete vlastně stále jednu knihu? LN: Tím se dostáváme ke čtenáři: ve svých knihách ho přímo neoslovujete, nehrajete s ním hry, přesto mu zřejmě přikládáte velkou váhu. Nedávno jsem četl v Divišově Teorii spolehlivosti velmi smutnou věc: "Mám na světě jen jediného přítele, totiž sebe sama." Což je strašná, tragická věta, které přesně rozumím, chápu ji se vším Divišovým zoufalstvím, s tou strašlivou alkoholickou a jinou samotou. Když jsem hodně pil, taky jsem měl pocit, že mám na světe jediného přítele, totiž sebe sama, tím se ovšem nechci srovnávat s Divišem, kterého si velice vážím. Ale kdybych měl být sám sobě posledním přítelem, nevím, jestli bych pak byl schopen ještě psát. Vadí mi každá uzavřenost, uzamčenost, zábrana. Když píšu a myslím na svou ženu Petru, většinou na ni, právě tím formuluji věci tak, aby jim rozuměl drahý člověk, a to jim myslím může dát půvab. Pak se i já něco dozvím. LN: A co "ohled na čtenáře"? LN: Mluvíte o samotě jako o něčem nežádoucím. Přitom samota je v knize Možná že odcházíme nosné téma, základní situace. |