Jan Balabán byl významný prozaik, jehož skutečné místo v české literatuře se pomalu doceňuje. Důkazem může být i fakt, že cena Magnesia Litera, knižní obdoba Českých lvů, byla na jaře roku 2011 poprvé udělena nežijícímu autorovi. Balabánova poslední knížka, román Zeptej se táty, nese pečeť osudového díla. Věnoval ji svému otci, ostravskému lékaři: synovské téma a téma rodiny, jejího rozpadu a snahy udržet pohromadě, to bylo vždy Balabánovým tématem ústředním; psal ji pět let, začal s ní bezprostředně po otcově smrti, a dokončil ji měsíc před smrtí svou.
Jan Balabán zemřel nečekaně, ve spánku, 29. dubna 2010, na den přesně pět let od smrti svého otce... Bylo mu 49 let. „Smrt, jíž se ve svém psaní nevyhýbal a pro niž měl velkou vážnost („Smrt zpozorní naše životy,“ napsal v oné knize), s ním sehrála zvláštní hru.
Nesnadný autor
Jan Balabán
|
Vedle Jana Balabána nebyl snad v současné české próze tak soustředěný a intenzivní psycholog, který by byl schopen tak úsporně a s takovou silou reflektovat stav prázdnoty, ve kterém se dnešní člověk ocitl. Byl to autor nikoli snadný, lehce čitelný, ale nikoli odtažitý a elitářský. Jeho vidění světa a postav bylo tragické ve smyslu náročného a slitovného humanismu, který byl zakotven v jeho protestantském křesťanství –pocházel z tradiční evangelické rodiny, v jeho rodu bylo několik teologů a kazatelů. Jeho psaní však nebylo žádnou ilustrací nějakého světonázoru.
Říkal, že ho zajímal „úplný příběh člověka, který je nebo snad má možnost být i duchovním tvorem“. Právě z té nesamozřejmé možnosti, která byla tak často promarňována, pramenila zvláštní tesknota jeho příběhů. Balabánovy prózy, především povídky, jakkoli pesimistické a „nešťastné“, nejsou nihilistické. Jádro jeho zkoumání člověka bylo maximálně etické a zodpovědné, přitom ve výrazu zdrženlivé, minimalistické. Možná na úkor čtenářské vstřícnosti, neboť zátěž „disciplíny“ a vážnosti mu někdy až příliš svazovala ruce, ale nikdy tak, aby se na čtenáře snesl temný mrak bezútěšnosti.
Účinnost některých povídek, především ve skvělých souborech Možná že odcházíme a Jsme tady má blízko k mistrům Jemné kresby, k A. P. Čechovovi a Raymondu Carverovi. Jejich působivost tkvěla právě v tom, že jsou realistické, obyčejné, ba všední, a zároveň při čtení pronikáme pod povrchem vět do jejich hlubších mnohovýznamových vrstev.
Ostrava v duši
Zpodobují konkrétní místo a čas - současné Ostravsko se všemi jeho sociopatologickými a ekologickými projevy. Město Ostrava, uprostřed něhož žil, pracoval (živil se jako tlumočník z angličtiny ve firmě Mittal Steel) a z něhož čerpal látku, bylo hluboce zapuštěno do jeho duše, přičemž žil s touto otravou krve v polemickém střetu. Byla mu cizí glorifikace „ostravského folkloru“, nesnášel ožralecký a fanouškovský primitivismus, ale až strašidelná neuchopitelnost Ostravy ho poutala těsnou vazbou a bez ní by jistě nebyl v umění ani životě tím, čím se stal.
Balabán byl uměleckým názorem realista, až dokumentarista, ale při vší té všednosti jeho příběhů máme jistotu, že tento realismus je symbolický, hlubší, že se jedná o znak či znamení pro jakési ztracené, ale naléhavě tušené mysterium. Balabán se k tomuto tajemství přiblížil jako v současné české kultuře málokdo. Říká se tomu katharsis, očištění.
