3. května 2008 10:27 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Zkoušky Odcházení jsou pěkná
šichta, říká herec Navrátil

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zemřel herec Bořivoj Navrátil | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zemřel herec Bořivoj Navrátil |
Oholil si hlavu na přání režiséra Macháčka, a zařadil se tak do škatulky zlosynů. Hrál je přesvědčivě - třeba Ernesta Romu v Brechtově Uiovi z roku 1978, jak nedávno připomněla ČT. A přitom je Bořivoj Navrátil zjevně laskavý a jemný člověk.

Bořivoje Navrátila (75) stále těší hrát, i když přiznává, že je s věkem stále víc netrpělivý a zdlouhavý způsob, jakým se divadlo rodí, ho už trochu unavuje.

Je ovšem hercem, který dokázal odejít v „důchodovém věku“ z Národního divadla. Z prostého důvodu - netěšilo ho, co se mu tam nabízelo. I když říká, že žádnými dveřmi neprásknul, byl to v zásadě razantní odchod a přivedl jej ke zcela odlišnému divadlu - k Petru Léblovi, Jakubu Špalkovi a dalším.

„Český Yul Brynner“ opět našel sám sebe, a ne jen v rolích padouchů, jak jsme byli zvyklí jej vídat ve filmu i na divadle, ale také v zajímavě lomených charakterech. V Havlově Odcházení teď zkouší postavu Hanuše v režii Davida Radoka.

* LN V dobách svého angažmá v Národním divadle jste pracoval i s Alfrédem Radokem. Napadlo vás, že budete někdy hrát pod režijním vedením jeho syna?
Vzpomínka na Alfréda je jedním z důvodů, proč jsme si plácli. Shodou okolností poslední Alfrédova inscenace v roce 1968 byla Saundersova Vůně květin, kde jsem hrál pohřebního zřízence Sida. Byla to nádherná inscenace, kterou jsme hráli bohužel asi jen osmkrát a od ostatních Radokových prací se lišila svou jednoduchostí, všechno v ní šlo přes herce. Davidovi bylo tehdy asi třináct, byl to ještě malý kluk, vídal jsem ho na zkouškách. Jeho nabídka ve mně vyvolala mnoho sentimentálních reminiscencí.

* LN Co mají otec a syn společného?
Je toho dost: především absolutní připravenost, schopnost uchvátit lidi a přivést je k maximálnímu zájmu a výkonu. Nic není náhodné nebo přibližné. Je to ale taky pěkná šichta. Role v Odcházení neskrývají psychologické hlubiny, jde hlavně o soukolí, stroj, který musí perfektně fungovat a člověk musí být v akci v přesně určenou vteřinu.

* LN Říkalo se, že Alfréd byl emotivní a na zkouškách se uměl pořádně rozčílit. Zažil jste to?
Šla s ním tato pověst, ale já si vzpomínám jen na báječnou pohodu. S Davidem je to stejné, jen kdyby si občas aspoň odskočil.

* LN Pořád pracuje?
Pořád a intenzivně. Je pravda, že na to má jen šest neděl, což je jako na oblasti. Zkoušíme každý den od deseti do čtyř. Zrovna jsme si říkali s kolegou, že v tomto stavu jsou jiné inscenace těsně před premiérou, a my zkoušíme sotva tři neděle.

* LN Chodí autor na zkoušky?
Zpočátku chodil, teď už ne. Přednesl velmi zajímavý úvod a omluvil se, že má hodně práce a nebude na zkouškách přítomen. V podstatě hraje hlavní roli, protože namluvil všechny mezitexty - komentáře. Mně se Odcházení nesmírně líbilo, četl jsem ho hned, jak vyšlo, a to jsem ani netušil, že v něm budu hrát. Bavilo mě i to, s jakou úžasnou ironií Havel napsal hlavní figury Kancléře a Irenu. Smál jsem se nahlas a snad můžu prozradit, že Dagmar Havlová ji hraje naprosto autenticky a dokonale. Havel umí skvěle napsat ženské postavy, má ženy rád a rozumí jim. Stejně dobře je napsaná Bea, kterou hraje Zuzana Stivínová, a Babička v podání Vlasty Chramostové. Jde jim to taky báječně, chodím se na ně dívat. Národní divadlo se tím, že hru odmítlo, samo připravilo o krásný dárek pro diváky. V Arše už je všechno vyprodané.

* LN Vy jste na první scéně strávil přes třicet let. Odešel jste z ní sám v roce 1992, v době, kdy to ještě nebylo úplně běžné. Co vás k tomu vedlo?
Tři roky jsem dostával takové úkoly, že jsem začal uvažovat o tom, jestli to má vůbec smysl, jestli náhodou neztrácím čas, který se mi krátí. A ani se mně nelíbily výsledky posledních let, dramaturgie mě neoslovovala. Bylo mi devětapadesát a řekl jsem si: a dost.

* LN Měl jste nějakou nabídku?
Ne, chtěl jsem divadla úplně nechat a z téhle otrávenosti mě probudil Petr Lébl. Zavolal mi, abych zaskočil v jeho připravované inscenaci, v dramatizaci novely Fernando Krapp mi napsal dopis. Kývl jsem na to a všechno se otočilo. Od té doby říkám s nadsázkou, že jsem se zavedl jen na mladší režiséry.

* LN To je fakt, další „mladík“, který vás přitáhl, byl Jakub Špalek.
Zavolal mi krátce po Krappovi, takže v Kašparu hraju přes dvanáct let. A Jakub celou dobu divadlo dramaturgicky drží a nedá se svést k žádným lacinostem. Takže pochopitelně nemá peníze a kdo ví, jak to s ním dopadne. Jestli teď kvůli svévoli magistrátu bude muset skončit, bude to velká ostuda. Vždyť s ním léta spolupracují kvalitní herci, kteří dostanou plat jenom občas. Jakub si divadlo vybudoval a dělá v něm všechno od režiséra až po uklízečku. Kolik je dnes takových?

* LN Vy ale také v těchto podmínkách hrajete. A to říkáte, že jste v šedesáti chtěl být bez divadla. To jste chtěl sedět doma?
Ještě jsem učil na konzervatoři, ale pak už mě to nebavilo. Myslel jsem, že se budu věnovat vnoučatům. Pravda, mrzelo mě, že jsem se v Národním divadle totálně minul s Ivanem Rajmontem, protože později jsem viděl některé jeho inscenace. Byl jsem rád, když mě nyní pozval do Dlouhé, kde režíroval Tita Andronika.

* LN Jak to, že jste tak mladý hrál v profesionálním divadle?
To bylo koncem roku 1951, kdy Horácké divadlo založilo tzv. mládežnické studio. Vedl nás profesionální režisér Emil Wolf. Byl to velice talentovaný člověk, který musel z profesionálního divadla odejít z politických důvodů a živil se tím, že pracoval s ochotníky. První titul, který jsme udělali, byla Mladá garda. Hrál jsem Olega Koševého, a to i přesto, že jsem silně ráčkoval. Byla první čtená zkouška a má první věta zněla: Já že jsem barbar? Ty jsi barbar, ty jsi nejhorší ze všech barbarů, protože sloužíš barbarům. Kamarádi měli radost, a tak ještě než Oleg spadl do jámy, zakřičel: Krev za krev, smrt za smrt. Režisér byl dobrý logoped a věděl, jaké hlásky použít, aby nastalo správné postavení mluvidel. Dal si se mnou práci a vybíral správná slova, která jsme na sebe pokřikovali, až to tam kmitlo a o premiéře už to bylo docela slušné.

* LN Měl jste v rodině někoho, kdo se věnoval umělecké dráze?
Ne, nikde nic, rodiče zemřeli velice mladí, ale můj starší bratr byl talentovaný, a na co sáhl, to se mu dařilo. Nakonec vystudoval architekturu, ale krásně zpíval, hrál ochotnické divadlo, maloval odmalinka. A tak motivem mé ctižádosti a snahy něčeho dosáhnout byla žárlivost na něj a pokusy dohnat ho, což se mi pořád nedařilo.

* LN Pamatujete si, co vás nasměrovalo k herectví?
Odjakživa jsem na obligátní otázku „čím budeš“ odpovídal, že hercem. Když jsem tak pátral po původu své touhy, přišel jsem na to, že asi ve mně zanechala hluboký dojem Zlatovláska, kterou jsem viděl jako dítě. Ta Zlatovláska se mně moc líbila, i když nebyla zlatovlasá a byla učesaná jako Božena Němcová. Ale frapantně byla podobná mojí mamince, která mi krátce předtím, když mi byly asi tři roky, zemřela. Doma jsem si také pořád stavěl leporela a hrál různé pohádky.

* LN Dva malí kluci a bez rodičů. Jak se to vyřešilo?
Bylo tu nebezpečí, že s bratrem půjdeme do sirotčince, ale ujala se nás otcova sestra s manželem a vychovala nás. Strýc pak byl přeložen do Jihlavy, a tak jsme se z Kroměříže odstěhovali. Teta ale chtěla, abych odmaturoval na odborné škole, abych měl nějaká „zadní vrátka“, a tak jsem šel na obchodní školu a ochotničil. Když jsem pak hrál v mládežnickém studiu, nějak jsem tehdejšímu vedení divadla padl do oka. Jako sedmnáctiletý kluk jsem hostoval v normálním repertoáru. Tehdy tam byl - ve svém prvním angažmá - Evžen Sokolovský a divadlu šéfoval Miloš Hynšt. V Jihlavě tehdy existoval výborný herecký soubor, vždyť tam za války začínal i Otomar Krejča. Všichni jsme byli zamilovaní do Věry Kubánkové, která už jako mladinká hrála těžké dramatické charaktery a byla úchvatná. Do Jihlavy jsem se vrátil obloukem, když jsem odešel z Národního. Nová budova divadla se otevírala hrou Josefa Boučka Smrt v císařském domě o jihlavských kompaktátech a já hrál císaře Zikmunda.

* LNA jak jste to měl po absolvování JAMU?
Nejdřív jsem putoval do Těšína, Opavy a Ostravy. Severní Morava mně přirostla k srdci. Ostrava koncem 50. let byla bohatá, vždyť to bylo průmyslové srdce republiky a diváci byli výborní, do dolů chodili hodně lidé jiných než dělnických profesí. V tehdejším Státním divadle šéfoval Radim Koval, který tam měl výtečnou éru až do počátku 70. let, kdy jej vyhodili.

* LN Hrál jste za mlada milovníky?
A dost dlouho, právě Romeo mi otevřel cestu do ostravského divadla a potažmo i do Prahy. Do Ostravy jezdíval na premiéry tehdejší šéf činohry ND Otomar Krejča a pak si vymyslel, že založí mimický sbor, a vyšlo to jako inzerát v Divadelních novinách. Přihlásil jsem se a z konkurzu jsem si odvezl partituru Fibichovy Smrti Hippodamie s tím, že si můžu vybrat ze tří rolí. Už nikdy se mi pak nestalo, aby mi režisér dával vybrat.

* LN Z milovníků jste ale rovnou přešaltoval na padouchy...
Za to může Miroslav Macháček. Hrál jsem Vynálezce v jeho inscenaci Čapkovy hry Ze života hmyzu. V jedné scéně se hovoří o veliké hlavě, které mají všichni uhnout, a on mi řekl, že na černé scéně mi na hlavu hodí štych a že to bude vypadat, jako kdyby se sama nesla prostorem. Tak jsem si vlasy oholil a zalíbilo se mi to, už jsem si je nenechal narůst. A hned mě začali obsazovat do gaunerů všeho druhu - díky holé lebce. Tvrdili mně, že padouch má být holohlavý, že je to výborné na divadle, ve filmu a - to mě bavilo nejvíc -prý i v rozhlase.

* LN Nebylo vám vlasů líto?
Ne, mně v tom bylo a je dobře.

* LN Tehdy se ovšem mnoho holohlavců na umělecké scéně nepohybovalo, tak maximálně Karel Hála. Nepletli si vás?
A to víte že ano, to bylo na denním pořádku. Pravda je, že tenkrát se za mnou kdekdo ohlídl, zatímco dnes je to na denním pořádku. Mně to ale v podstatě změnilo profesní život, i když jsem o tom vůbec nepřemýšlel a žádnou image jsem si takhle nechtěl budovat. Taky jsem párkrát hrál v paruce, třeba Zajíčka v Lucerně. Toho jsem ztvárnil ve čtyřech různých inscenacích a pořád jsem tvrdil, že jsem už osm let školním mládencem - a to mně už bylo přes padesát. Tak jsem raději s parukou skončil definitivně.

* LN Takže do Národního vás přivedl Otomar Krejča. Byl pro vás přechod do Prahy těžký?
Spíš po privátní stránce. Neměl jsem peníze a zrovna jsem se oženil a skoro celou gáži jsem projezdil. Byl jsem strašně vytížený, a když se mi narodil syn, viděl jsem ho až za tři neděle, což mé paní moc dobře nedělalo. Pak jsem rodinu složitě přesouval do Prahy, manželka byla tanečnice a těžko tady získávala angažmá. Když se to všechno povedlo, rozvedli jsme se. Ale zpátky k divadlu. S panem Krejčou jsme si plácli, a když jsem po prázdninách přišel, už nebyl šéfem činohry. Měl jsem možnost s ním dělat jenom v Romeovi a Julii, kde jsem hrál Parise.

* LN A Tyrus v Tylově Drahomíře?
Tam jsem zaskakoval za Honzu Třísku, který šel na vojnu. To byla podle mě nejkrásnější Krejčova inscenace, z Tyla udělal Shakespeara.

* LN Krejča měl vždy na herce maximální požadavky. Jak se vám s ním pracovalo?
Skvěle. Dlouhá léta se mi pak po něm stýskalo a po dalších takových režisérech, jako byl Pleskot, Macháček, Radok. Ti totiž byli před herci ve velkém náskoku, pak jsem si musel zvyknout, že jsme všichni na stejné startovací čáře a režiséři nás pak vláčejí svým hledáním. Ono je to také k něčemu dobré, ale únavné.

* LN Říkáte, že se vám stýskalo, našel jste ještě podobného režiséra?
Petra Lébla na začátku jeho profesionální dráhy. Do Krappa jsem nastoupil čtrnáct dní před premiérou a on už to měl vyšlapané a já tam jen vklouznul. Pak už to tak nebylo, když zkoušel Služky a Racka, byla to cesta bolestná.

* LN Byl jste mezi herci, kteří Zábradlí opustili v dobách Léblova šéfování, kdy se divadlo hřálo na výsluní. Proč?
Když jsem viděl jeho obžernou fantazii, byl jsem úplně omráčený. Postupně se ta jeho fantazie proměňovala a byla obludná a mně už to nevonělo, bylo to pro mě nestravitelné. Jeho genius tam bezpochyby stále byl, ale přestal jsem tomu rozumět, ani jsem nechtěl. Raději na to nevzpomínat. Nakonec jsem odešel, ale ještě jsem na Zábradlí pracoval s J. A. Pitínským a s Vladimírem Morávkem, hrál jsem v té jeho „zakázané“ Maryše.

* LN O tom, jak Lébl zakázal Morávkovi Maryšu, se dnes už vyprávějí nové pověsti české, a přitom to není tak dlouho. Vy jste přímý účastník, co se tehdy stalo?
To vám vysvětlím - ze svého pohledu. Jestli je objektivní, bůh suď. Lébl a Morávek se vzájemně velmi obdivovali a v době, kdy Petr Vladimíra pozval, sám hostoval v Německu, takže po celou dobu zkoušek tam nebyl. Morávek zkoušel na plné obrátky, byla to tatáž fantazie. Byl si vědom, kde je, a chtěl také vyhovět poetice, která na Zábradlí panovala. Prostě tam zařadil řadu prvků, které Petr využíval sám. Na generálky se Petr vrátil, viděl, co viděl, a pochopil to tak, že si z něj Morávek dělá srandu, a nastaly velké konflikty. Mně se všechny Morávkovy Maryši líbily, ta naše byla asi nejbláznivější a Eva Holubová v titulní roli byla skvělá. Petr navodil situaci, která skončila rozchodem. Oni si byli hodně podobní a ani jeden nechtěl ustoupit. Když jsem teď viděl Višňový sad, říkal jsem si, že to je i vzpomínka na Petra Lébla nebo i akt odpuštění, protože jsem tam viděl prvky a citace tolik podobné Léblově inscenaci Racka. I atmosféra byla stejná. Moc se mně Višňový sad líbil, po dlouhé době jsem šel z divadla nadšený. Mám teď ještě dva takové zážitky - Evžena Oněgina z Divadla Petra Bezruče a Maškarádu ve Švandově divadle.

* LN Jste jeden z mála českých herců, který pravidelně chodí do divadla i na svoje kolegy. Čím to je, že je vás tak málo?
Vím, že nechodí, a zlobím se. Mnozí obdivovaní kolegové z Národního, jakmile odešli do penze, do divadla ani nepáchli. Říkal jsem si, to tedy pro ně divadlo bylo jen kulisa pro vlastní uspokojení? Vidím to i u svých současníků a mladších, zajímá je jen co oni v divadle a víc nic. Chodím rád i na opery. Nadchla mě i Troškova Rusalka, pohádka, jak má být.

* LN Od svých českých kolegů se ještě lišíte tím, že jste natočil film na Mount Everestu a málem tam zemřel. Jak to tenkrát bylo?
Točil jsem v Bratislavě a o pauze jsem se šel najíst do jídelny. Přehodil jsem nohu přes zábradlí a skočil ke stolu a začal jíst. Přišel ke mně chlapík a povídá: Pán Navrátil, vy ste taký športovný typ. A hned pokračoval, že se bude točit film o horách s mezinárodním obsazením, říkal něco i o Redfordovi. Moc jsem ho neposlouchal, ale odjel jsem se scénářem. Měl jsem hrát krásnou roli a tak trochu jsem pominul, že jde o horolezce. Prošel jsem náročnými konkurzy, pak do toho kecalo příliš lidí a scénář se proměnil. Ovšem to, co jsem prožil při natáčení, bylo dost zásadní.

* LN Kde jste natáčeli?
V základním táboře ve výšce pět tisíc metrů pod Everestem. Z Čechů tam byl ještě Oldřich Kaiser a Mirek Vladyka, sešli jsme se tam tři Češi a sedm Slováků.

* LN Redford tam nebyl?
Místo něj tam hrál tuším Milan Bahul.

* LN Co se vám tam přihodilo?
Dostal jsem vysokohorskou nemoc, při které zhoustne krev a nemůže proudit. Otečou plíce, mozek a je po vás. Nejdřív se to pocítí při dýchání a chce to povlovný návrat do nížiny, zejména při nocování. My jsme všechna pravidla dodržovali a stalo se to jenom mně. Ideální lék je návrat dolů, ovšem ten trval tři dny a noci a helikoptéra by bývala stála tolik co celý film.

* LN Jak jste se odtamtud dostal?
Zachránili mě dva lékaři, dostal jsem injekce a za dva dny jsem se doslova vyčural z podoby. Nemohl jsem se postavit na nohy a v tomto stavu mě tři dny nesl šerpa, pak mě posadili na jaka. Trvalo to čtrnáct dní.

* LN A jak to dopadlo s filmem?
Půlku jsem stačil natočit tam a scéna, v níž jsme dosáhli vrcholku Everestu, se dotočila v Nízkých Tatrách na dvoře meteorologické stanice na kupce hnoje.

* LN Když jste tam ležel zdevastovaný, co vám běželo hlavou? Bál jste se, že přijde konec?
V podstatě ne. A to bylo nejpodivnější, vždycky jsem si představoval konec jako něco velmi dramatického, citově vypjatého. Pak mi šlo hlavou, no tak syn už je dospělej, vystudoval a je zaopatřenej, to nebude tak strašný. A přemýšlel jsem hlavně o tom, co jsem komu řekl a že jsem neměl. A s kolika lidmi jsem se rozešel. A že už to nenapravím. Pak jsem se dostal domů a všechny choroby, které jsem v sobě měl, vypukly, ale nakonec jsem přežil.

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.