RECENZE: Skoncovat s Eddym B. Peklo pro nás představují ti druzí

Próza vyšla ve Francii před čtyřmi lety a zajistila autorovi (ročník 1992) nesmrtelnost – aspoň dočasnou. Stovky tisíc prodaných výtisků, překlady do více než dvaceti jazyků. A přitom jde o klasický pohádkový model, kde dobro bojuje proti zlu, kde David přesně mířenou ranou skolí Goliáše a kde jinakost musí urputně dokazovat, že má právo na vlastní identitu a svobodný život.

Skoncovat s tím

Jde o lineární, silně dějový příběh na hraně beletrie a reportáže. O sled výpovědí druhých a komentářů vypravěče – hlavního hrdiny. O důkladný portrét široké rodiny, o anamnézu jedné sociální, či spíše asociální jednotky, z jejíhož středu se Eddy B. vyloupl.

Louisova próza je evidentně autobiografická. Tvář autora na obálce, jeho vlastní jméno Eddy Bellegueule, vyprávění v první osobě. A především autentická bolest v textu, ta kvanta otevřeně vypsaného utrpení, kterými si musel dospívající kluk z Pikardie projít. Jedno peklo měl doma: otec cholerik, rváč a opilec, matka věčně přepracovaná, nazlobená na celý svět, na rodinu, na sebe. A k tomu krutá sociální nouze.

RECENZE: Lístky. Psaní je jako smrt – je tvé a nikoho jiného

Druhým peklem byla škola, kam si Eddy chodil především pro bití, verbální ponižování a urážky – byl přece „buzna“. Francouzský venkov je v Louisově podání pudový, nabitý nereflektovanou agresivitou, patriarchálním sadismem, závislý na alkoholu, televizi, fámách. Věčná nespokojenost samozřejmě hledá hromosvod. Cokoli nezapadá, je podezřelé, a pokud se nepřizpůsobí, je třeba s tím skoncovat: s černochy, s Araby, s Eddym.

Hrdinovi brzy dojde, že zklamal, selhal. Roste v něm pocit studu, viny, méněcennosti; prohlubuje se jeho astma. Snaží se napodobovat „drsňáky“ kolem, snaží se zoufale žít jako druzí, jako ti „normální“, ale tělo mu diktuje jinak. Eddy přičinlivě hřaduje s „kámoši“ na zastávce autobusu, symbolickém bodu zlomu, v místě, které dává šanci zmizet z klece venkovských stereotypů, ze života nalinkovaného od prvního do posledního dechu.

Éduard Louis - Skoncovat s Eddym B.

Člověk revoltující

A je to nakonec on, ten „nenormální“, kdo najde sílu odejít a nechá peklo těm druhým. Vymění venkov, kde jsou vlastně všichni jedna velká rodina, za anonymní město; přízemní obzor zoufalých, totálně pasivních „hnojokydů“ vystřídá rozhled, který mu nabízejí studia. Studuje příznačně herectví, ale ve vlastním životě už hrát nemusí: se „starým“ Eddym zvládl skoncovat sám.

Louis dokáže říct minimálními prostředky maximum. Čistý jazyk, žádná symbolika. V jeho zpovědi kraluje děj, syrové scény navěšuje těsně jednu za druhou. Jenže ta syrovost je podána kontrastně: měkce, citlivě, v podkresu s jistou dávkou melancholie – ale i tiché naděje.

Slast vítězí

Dalo by se mluvit o návaznosti na francouzské naturalisty, třeba Zolu v románu Zabiják, nebo jejich české aktualizace, třeba Topolova Citlivého člověka nebo novelu Zuzany Kultánové Augustin Zimmermann – jenže na rozdíl od nich vítězí u Louise slast, ne realita, vítězí vzpoura, boj za vlastní individuaci, za sebepřijetí. Portrétováním členů své rodiny si autor kompenzuje jejich dřívější nezájem, jejich opovržení jeho orientací. Je to revoluční próza. A revoluce tu své dítě nesežere.

Édouard Louis napsal knihu o bolesti duše a těla. Vypsal se z toho, osvobodil se. Bolest zeslábla. A čtenář se může identifikovat. Zřejmě tady je příčina ohromného zájmu o jeho prvotinu. Skoncovat s Eddym B. je terapeutická kniha.