K pochopení podmračeného dneška může pomoci několik příběhů. Zdánlivě spolu nesouvisejí, dohromady ale jejich skládačka utváří jeden pozoruhodný obraz. Udělejte si chvilku a poslouchejte.
Šestadvacátého dubna letošního roku se v Praze sešel francouzský intelektuál Bernard-Henri Lévy s českým premiérem Andrejem Babišem. První se rád míchá do politiky, rád se baví s mocnými, rád se chlubí, že je dokáže ovlivnit. Druhý zase touží po uznání intelektuálních vrstev, rád se prezentuje jako distingovaný weltman a s velkou nelibostí nese nálepku východního oligarchy. Lévy chtěl přimět českého politika, aby změnil přístup k migraci; co mohl chtít Babiš od veřejného intelektuála, se můžeme jen domýšlet.
Těžko říct, kdo z nich plánoval toho druhého více využít. Český premiér nakonec poslal pár společných fotografií na Twitter, francouzský autor zase své dojmy shrnul v článku pro francouzský časopis Le Point a české Hospodářské noviny. Autorský a nepříliš invenční nadpis Rencontre avec Babiš (Setkání s Babišem) nahradila redakce HN svým vlastním, pro nějž použila údernější pointu článku: „Pomoc! Ať se vrátí Václav Havel!“ Snad žádná věta nevystihuje frustraci mých kamarádů lépe.
Zázrak na věčné časy
„Nevím, zda vím, co je to zázrak,“ vítal 21. dubna 1990 papeže Jana Pavla II. nový československý prezident Václav Havel, který rok předtím ještě seděl coby nepřítel státu ve vězeňské cele na pražské Ruzyni. Jeho slova o zázraku jsme si pak připomínali při každém velkém milníku, kterého tato země v prvních porevolučních letech dosáhla. Ta změna byla nejen neuvěřitelná, ale i neuvěřitelně rychlá.
Havel byl hrdina pro všechny, myslí si spisovatelka, jejíž tvář se stala symbolem revoluce |
Když končil annus mirabilis, jak překřtil rok 1989 německo-britský sociolog Ralf Dahrendorf, prezidentem Československa se stal bytostný intelektuál, ráčkující dramatik a politický vězeň.
Vojáci Sovětského svazu se do roku a půl stáhli ze země, do deseti let se z okupovaného vazala Varšavského paktu stal vděčný člen NATO.
O dalších pět let později jsme vstoupili do „klubu světového blahobytu“, spolku privilegovaných západních zemí s názvem Evropská unie.
Až se nám zdálo, že přechod od státního politického a ekonomického monopolu ke konečnému vítězství politického a ekonomického liberalismu je jednou velikou dálnicí dějin.
◾️ Před 8 lety, 18. prosince 2011, zemřel prezident Václav Havel. Právě v těchto dnech si také připomínáme 30 let od událostí, které vedly k jeho prvnímu zvolení prezidentem republiky dne 28. prosince 1989.
— Pražský hrad - Kancelář prezidenta republiky (@HradOfficial) December 18, 2019
Čest jeho památce. pic.twitter.com/JrWov7kX1m
Byl to však veliký omyl, srovnatelný snad jen s tím, jak mnozí naši otcové a dědové vítali nezadržitelný nástup socialismu v první polovině minulého století.
Beatles bojující
K tomuto příběhu se nelze dostat jinak než oklikou. Obrňte se tedy trochou trpělivosti – nepatrně si zajdeme, ale zase cestou potkáme George Harrisona.
„There’s one for you, nineteen for me / ’Cause I’m the taxman, yeah, I’m the taxman.“ „Jedna pro tebe, devatenáct pro mne, protože já jsem berňák, já jsem berňák.“
Tak v roce 1966 otevírali fenomenální Beatles své nové album Revolver. Nevymýšleli si ani nepřeháněli: nový daňový zákon britského premiéra Harolda Wilsona opravdu zaváděl mezní zdanění ve výši 95 procent. Devatenáct šilinků z každé vydělané libry si vzala vláda, jeden šilink zbyl muzikantům. (Ano, teprve po roce 1971 se libra začala dělit decimálně na 100 pencí, v časech vydání Revolveru se dělila na 20 šilinků).
Havel byl z jiného těsta, vzpomíná exprezident Klaus v rozhovoru pro LN |
To byl sice zcela krajní případ, ale 90procentní daň z příjmu pro nejlépe vydělávající byla normou od války. Železná lady Margaret Thatcherová, kterou máme sklony považovat za ultraliberální političku, ji snížila až na přelomu sedmdesátých let. A to z 83 na 60 procent. Šedesát procent!
Pro srovnání: i ti absolutně nejbohatší u nás dnes odvádějí na daních kolem 22 procent svého hrubého příjmu. Nizoučké berně střední a východní Evropy (kde v drtivé většině převažují sazby v rozmezí od deseti do dvaceti procent) sice nejsou světovým standardem, ale i ve Spojeném království už od vzpomínaných časů dramaticky klesly. Nízkopříjmoví zaměstnanci tam tak dnes nedaní nic, základní sazba je dvacet procent, a pokud váš příjem převýší 150 tisíc liber (cca 4,5 milionu korun), zaplatíte zhruba polovinu toho, co v časech baronky Thatcherové.
Podobně vypadala celá Evropa. Známý je příklad Švédska, odkud takřka všichni slavní a majetní utíkali do Monaka. Tenistou Björnem Borgem počínaje a kapelou ABBA konče se bohatí snažili vyhnout tomu, aby jim stát sebral devět z každých deseti vydělaných švédských korun. Traduje se, že milovaná spisovatelka dětských knih Astrid Lindgrenová v jednu chvíli dokonce platila na daních víc, než kolik činil její příjem – tak absurdně vysoké a komplikované daně tehdy byly.
Ptáte se, proč vlastně listujeme v dějinách evropských daní z příjmu? Abychom si ukázali, jak krátká a nesamozřejmá je současná dominance ekonomického liberalismu. Ještě nedávno po něm nebylo vidu ani slechu – a nikde není psáno, že tu s námi i zůstane.
V řiti ďáblově
Frustraci, kterou tento vývoj působí v mé sociální skupině, samozřejmě z hloubi duše rozumím. Všechno totiž vypadá mrzutě. Když se vrátíme zpět domů, vidíme, že na Pražském hradě nesedí Václav Havel, ale kdosi, kdo mluví a jedná jako jeho doslovný antipod. Ze Strakovy akademie sice nevládne člověk s nadšením pro putinovské Rusko a totalitní Čínu, ale je to muž, jehož životní příběh je takřka doslovným protikladem osudu slavného disidenta.
Navíc to vypadá, že devadesátá léta byla zcela unikátní nejen v českých, ale i globálních dějinách. Zkrátka že dobře už bylo.
„Svět se řítí do ďáblovy řiti“, řečeno s Josefem Váchalem.
Co se to stalo? Proč se to stalo? A jak se to stalo?
Teď něco zcela jiného. Pro následující příběh si zaletíme přes Atlantik.
Láska vítězí
V roce 1992 potkal učitel němčiny Jim Obergefell v baru nedaleko University of Cincinnati Johna Arthura. Oba byli gayové. Časem se sblížili a stala se z nich nerozlučná dvojice v soukromí i v práci. Po několika letech se však u Johna projevila amyotrofická laterální skleróza (fatální onemocnění mozku a míchy, na něž zemřeli Stanislav Gross či Stephen Hawking) a z Jima se stal jeho ošetřovatel. Když v roce 2013 nemoc Johna definitivně připoutala na lůžko, pánové se rozhodli svůj svazek legalizovat. Protože v Ohiu, kde žili, nebyl sňatek osob stejného pohlaví možný, s lékařskou asistencí a nemocniční postelí odletěli do Baltimoru, kde byli sezdáni na ranveji. V říjnu téhož roku John po 22 společných letech zemřel.
‚Tady Havel, slyšíte mě?‘ Dokument nabídne nový pohled na život tehdejší hlavy státu |
Úřady však Jima Obergefella odmítly zapsat na Johnův úmrtní list jako „přeživšího manžela“, čímž odstartovaly dlouhou právní bitvu. Na jedné straně Jim Obergefell, podpořen mužskými i ženskými petenty s podobným příběhem, na druhé stát Ohio, reprezentovaný ministrem zdravotnictví Richardem Hodgesem. Pře skončila před Nejvyšším soudem USA.
V neděli šestadvacátého června 2015 jeho členové poměrem hlasů 5 : 4 rozhodli: „Žádný svazek není tak hluboký jako manželství, ztělesňující nejvyšší ideály lásky, věrnosti, odevzdání se, oběti a rodiny. Při uzavření manželského svazku se dva lidé stanou něčím více, než byli v minulosti. Jak stěžovatelé v těchto případech demonstrují, manželství ztělesňuje lásku, která přetrvává i po smrti. Bylo by nepochopením tvrdit, že tito muži a tyto ženy znevažují ideu manželství. Jejich stížnost dokládá, že manželství respektují; respektují jej tak hluboce, že se pro sebe snaží nalézt jeho naplnění. Žádají pro sebe rovnost a důstojnost v očích práva. Ústava jim toto právo dává.“
Radoval se Jim Obergefell a všichni aktivisté, radovala se celá liberální Amerika, radoval se i prezident Barack Obama. Jeho tweet „Love wins“ (láska vítězí) se stal heslem oslavujícím vítězství LGBTQA+ hnutí. Tímto okamžikem musely všechny státy unie umožnit manželství osob stejného pohlaví.
A tento okamžik se stal jedním z klíčových pro zvolení Donalda Trumpa o rok později.
Žít a nechat žít
Velká část Spojených států je velmi konzervativní. Tak konzervativní, že by ji české antiklerikální prostředí nazvalo bigotní. Pro ni je prostě manželství, tak jako donedávna pro stát Ohio, prokreativním vztahem jednoho muže a jedné ženy. Ale i pro mnohé méně radikální Američany je nepřijatelné, aby federální politici (a soudci) z Washingtonu diktovali, podle jakých pravidel mají ostatní ve svých komunitách a státech žít. Ať si liberálové na východním pobřeží nazývají manželstvím třeba vztah kočky s myší, my v Kentucky to máme jinak. Ať si žijí podle svého, ale nás nechají žít podle našich hodnot.
Velká část Američanů, kteří na podzim 2016 s velikými výhradami volili Donalda Trumpa, to udělala právě proto, aby ten, až bude jmenovat nové soudce Nejvyššího soudu, vybral konzervativnější osobnosti. Jeho zvolení – výjimečně můžeme souhlasit s krajně levicovým aktivistou a režisérem Michaelem Moorem – bylo „Molotovův koktejl, který Američané hodili po liberálních elitách“.
Je čas na třetí příběh. Tentokrát už bude domácí a vydáme se za ním na Hrad a do Lán.
Grebeníček u Masaryka
„Klaus slib plní, izolace KSČM končí“, hlásal titulek Mladé fronty DNES 8. května 2003. Pod titulkem se skví dnes již legendární fotografie prezidenta Václava Klause s komunistickým předákem Miroslavem Grebeníčkem. Prezidentská pozvánka do Lán, kam Václav Havel soudruhy nikdy nepustil, byla odměnou komunistům za pomoc při zvolení Klause prezidentem. Ale nový hradní pán nelibě nesl, že ji média přetiskovala při každé možné příležitosti jako symbol nových pořádků.
Faktem je, že komunisté byli de facto mimo centrum moci celých 29 let až do chvíle, kdy se o ně v létě 2018 opřel současný kabinet premiéra Andreje Babiše.
I to je veliké unikum postkomunistických dějin. Od jara 1990 do zimy 2013 byla česká politická scéna mezi okolními zeměmi naprosto jedinečná. Ať se dělo, co se dělo, strana bývalých vládních komunistů neměla žádný podíl na moci. Ať se dělo, co se dělo, hlavou státu byl vždy prozápadní politik. Ať se dělo, co se dělo, ať byl premiérem Pavel, nebo Šavel, ať byl prezidentem Václav H., nebo jeho celoživotní protivník Václav K., neopírali se o staré sentimenty a jejich programem byl, alespoň deklaratorně, Západ. Proč ty jistoty náhle neplatí?
Co vařil Havel za socialismu i na Hradě? Lukašenkův hněv či federální guláš, přinášíme recepty |
Odpověď leží o trochu hlouběji v čase. 21. srpen 1968, kdy se naší zemí přehnaly sovětské tanky, měl jednoznačné důsledky: takzvanou normalizaci, která kromě masové emigrace přinesla také vnitrostranické a vnitropodnikové čistky. Důsledek se dostavil takřka ihned: z vládnoucí partaje byli vypuzeni všichni jen trochu reformní soudruzi, což morálně zbankrotovanou stranu vyprázdnilo i intelektuálně. Členy KSČ zůstali jen tvrdí stalinisté a oportunisté. A když se o dvacet let později ve střední a východní Evropě hnuly ledy, ve všech okolních komunistických stranách existovaly reformní síly, které se převlečeny do sociálnědemokratických kabátků během pár let vrátily ke kormidlu. Jen u nás ne.
V Polsku se Sojusz Lewicy Demokratycznej (Svaz demokratické levice) vrátil k moci už v roce 1993, a v dekádě 1995–2005 měl dokonce svého prezidenta (Aleksandra Kwaśniewského, který v přímém souboji porazil legendu Solidarity a mírového nobelistu Lecha Wałęsu). V Maďarsku se Magyar Szocialista Párt (Maďarská socialistická strana) k moci dostala v roce 1994 a s výjimkou jednoho období vládla nepřetržitě do roku 2009.
V Česku se KSČ sice proměnila na KSČM, ale zůstala stejně dogmatická jako dříve. Ale ačkoli byla důsledně izolovaná, její voliči a příznivci tu jsou celou dobu s námi.
Lidé, kteří už tři dekády volí levý (KSČM) či pravý okraj (SRP-RSČ, Úsvit, SPD), jsou celou tu dobu pečlivě politicky marginalizováni. Teprve s příchodem Miloše Zemana na Pražský hrad konečně našli zastání. A s příchodem současné vlády i nemalý podíl na moci.
Unikátní tedy není fakt, že se postkomunisté hlásí o slovo. Unikátní je, že se nám skoro třicet let dařilo držet je daleko od mikrofonů.
Konec konce dějin
Když si lid Spojených států amerických zvolil do svého čela sebestředného, narcistního excentrika, jako by se mnohým lidem i mimo severoamerický kontinent zhroutilo nebe nad hlavou. Místo nástupu uhlazených politiků, jako je kanadský premiér Justin Trudeau, se v čele nejmocnějšího státu světa objevil Donald Trump.
Nejpozději v tu chvíli i ti pomalejší z nás pochopili, že vzestup politiků jako Miloš Zeman, Viktor Orbán či Jarosław Kaczyński, odchod Velké Británie z EU či právě vítězství Donalda Trumpa nejsou žádný historický omyl, ale svým způsobem logická reakce na tři dekády dominance liberalismu. A že liberalismus není jednou možností, jak uspořádat komunitu, stát či soustátí. Považujeme jej momentálně za nejlepší, zejména proto, že nejméně škodí všem jednotlivým entitám od člověka přes nejrůznější menšiny až po národ. Ale není jediný a není bez vady. Současný odklon voličů od proponentů liberalismu je reakcí na „nezamýšlené důsledky“, které tři dekády jeho naprosté nadvlády v západním světě přinesly. Čeká nás už jen poslední stručná historka do skládačky, než odhalíme její výsledný tvar.
Kde se scházeli Havel, Kubišová i Michnik. Naučná stezka v Malé Úpě připomene disidenty |
V létě roku 1989 publikoval do té doby takřka neznámý úředník ministerstva zahraničí Spojených států amerických v časopise The National Interest esej s odvážným názvem Konec dějin?. Jmenoval se Francis Fukuyama a svým textem zažehl jednoznačně nejzajímavější intelektuální debatu konce milénia.
Ještě před pádem berlínské zdi, dominovým rozpadem vazalských států Sovětského svazu a koncem samotné „říše zla“, zkusil pojmenovat fakt, že svět se náhle změnil: svobodné volby a volný trh, tedy kapitalismus a liberální demokracie, začaly být uznávány jako jediný všeobecně akceptovaný způsob řešení společenských konfliktů.
Své teze následně rozvedl do knihy Konec dějin a poslední člověk, v níž samozřejmě neoznamuje konec cyklu rození a smrti ani konec mezinárodních konfliktů, ale ultimátně tvrdí, že skončilo hledání nových institucí a společenského uspořádání. Dějiny chápe v hegelovském (a Marxově) smyslu jako hledání konečného uspořádání společnosti: „Liberální demokracie zvítězila nad konkurenčními systémy, jako jsou dědičná monarchie, fašismus a nejnověji i komunismus.“ Fukuyama nepopírá evidentní, tedy že na světě jsou stále rozdílně uspořádané komunity, ale říká: liberální demokracie je jediné uspořádání, které roste a k němuž směřují státy ze všech civilizačních okruhů. Žádné jiné společenské uspořádání tuto přitažlivost ani všeobecnou mezinárodní legitimitu nemá.
Nehlásá tedy konec válek, jen konstatuje, že liberální demokracie i se všemi svými chybami dominuje nad ostatními. A v tomto smyslu je podle něj „konečnou formou uspořádání vlády“.
S praotcem Čechem
Současné zklamání a frustrace jedné generace (či jedné společenské skupiny, záleží na optice) mají tři hlavní kořeny.
Kořen první: historicky ojedinělou a z logiky věci dočasnou dominanci politického a ekonomického liberalismu jsme si mylně spojili s koncem totality. Protože tyto dva jevy probíhaly současně a protože jsme budovali nové pořádky v unikátně liberálních časech, chápali jsme oba procesy jako propojené, ne-li dokonce kauzální. Ústup politického liberalismu (který ovšem nemusí znamenat ústup liberální demokracie jako takové!) tak vnímáme jako zhroucení celé naší polistopadové identity a celého procesu dekomunizace a budování kapitalismu.
Havel je i dnes trefou do černého. Žebrácká opera v Brně je taškařicí i mrazením v zádech |
Kořen druhý: čtvrt století se naší nové politické reprezentaci dařilo držet poražené roku 1989 daleko od kormidel moci; zhruba kolem roku 2013 se situace změnila. „Ponížení“ a „marginalizovaní“ se derou o slovo silou umocněnou frustrací, kterou prožívali přes dvě dekády.
A co víc: zcela se proměnilo věkové složení populace. Tento demografický rozměr změny je zrovna pro nás v Česku dost možná nejzásadnější. Velmi zjednodušeně: voličsky nejspolehlivější a nejpočetnější skupinou jsou dnes senioři a kmeti, tedy skupina občanů, která prožila celý život v reálném socialismu. Volí pak statisticky nejčastěji právě toho, kdo jim zajistí vyšší státní důchod a evokuje to nejlepší z tehdejších časů.
To je veliký obrat. Po roce 1989 stávaly ve volebních místnostech fronty stařečků a stařenek, kteří si pamatovali první republiku a kteří bez ohledu na vlastní socioekonomický status volili étos první republiky, étos kapitalismu, étos změny.
Kořen třetí: česká společnost je ve své podstatě kromobyčejně rovnostářská, etatistická. Fakt, že volila tzv. pravicové strany, byl spíše historickou anekdotou. Ve všech průzkumech hodnot jsme požadovali a požadujeme rozhodující podíl státu v penzích, školství, zdravotnictví i sociálních službách. Pravicové strany jsme volili proto, že ztělesňovaly změnu, přesun od totality k lepším zítřkům (což je mimochodem jediný důvod světového unikátu, že česká a moravská města volila „pravici“ a malá města s venkovem „levici“). Pravice symbolizovala změnu, levice staré pořádky. Po třiceti letech už žádnou potřebu postkomunistické transformace necítíme, ekonomicky i společensky liberální strany volí jen přesvědčení ekonomičtí a společenští liberálové.
Kde je ten obraz?
Finále a s ním slibovaný obraz jsou tady.
Píseň Taxman nám osvětluje, jak moc ještě nedávno byla západní Evropa „socialistická“ a jak je světovláda ekonomického liberalismu vlastně krátká. Láska Jima a Johna nám ukazuje, kam až došel liberalismus politický a jakou bouři rozpoutal. Dohody Klause s Grebeníčkem a Babiše s Filipem pak připomínají, že v celém našem sousedství se bývalí komunisté vrátili k moci hned v devadesátých letech, my je drželi daleko od bran čtvrt století, ale o to urputněji oni a jejich příznivci teď buší na brány.
A konečně příběh Francise Fukuyamy připomíná, jak se nám nechtěně a nevědomky propojila cesta od komunismu s cestou ke konečnému vítězství politického liberalismu. Jenže politický liberalismus (jako politický směr) je něco úplně jiného než „liberální demokracie“, tedy rozdělení moci, vláda práva a do jisté míry i nepřímo volených institucí. My však ústup, možná spíše korekci politického liberalismu intuitivně vnímáme jako ohrožení celého polistopadového vývoje a liberální demokracie jako takové.
Apendix
To, co právě prožíváme, jsou ale úplně obyčejné dějiny. Dějiny, v nichž jeden názorový proud nedávno dosáhl vrcholu a je na ústupu. Dějiny, v nichž se liberálové učí respektovat, že součástí společností jsou i konzervativci, komunisté, socialisté či národovci a že také mají nárok na život a politické zastoupení. Ačkoli totiž dominance liberalismu přinesla ohromnému množství lidí po celém světě vyšší blahobyt a osobní svobody, těch, kdo byli v rámci jeho globálního vítězství sami lokálně poraženi, není vůbec málo. Od Jeseníků po Detroit.
Mám tak pro svou generaci / sociální bublinu před zítřejším svátkem nedobrou zprávu: Václav Havel nevstane z hrobu. Nevrátí se ani devadesátá léta a v dohledné době se nevrátí ani globální ofenziva liberalismu. Nevrátí se, světe, div se, ani naše mládí. A, překvapivě, na tom není vůbec nic strašného.
Jak v komiksových Opráscích sčeskí historje pravil Zmikund Huzovi, toho času na kostnické hranici: „Se stim smiř.“
