Co víme o masakru v bosenské Srebrenici? Že tam byly v létě roku 1995 srbskými jednotkami zavražděny tisíce muslimských mužů a chlapců (celkem jich bylo přes 8 tisíc). Že šlo o enklávu paradoxně vyhlášenou za „bezpečnou zónu OSN“. Že ostudná úloha připadla nizozemským vojákům pod vlajkou OSN, kteří nedokázali Srbům v zločinech zabránit, ba jim ještě pomáhali organizovat transporty. Že srbským vojákům velel generál Ratko Mladić, který byl dlouho poté, v listopadu 2017, Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii odsouzen na doživotí za genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
  |
Snímek Jasmily Žbaničové Quo vadis, Aida? ovšem dokazuje, že i s výše uvedenými informacemi toho o hloubce tehdejší tragédie víme velmi málo.
Zoufalý boj o všechno
Ve snímku kombinujícím reálné události a postavy s fikcí představuje Jasmila Žbaničová příběh tlumočnice Aidy (Jasna Đuričičová), původně srebrenické učitelky angličtiny, která pomáhá nizozemským velitelům při jednáních s bosenskými Muslimy i Srby. Má přístup na základnu a těší se jistému respektu Nizozemců, nebo si to alespoň myslí. Také ona má důvěru v OSN, ta se ale od úvodního momentu, kdy Nizozemci nedokážou uspokojivě odpovědět na žádost zoufalého srebrenického starosty o ochranu obklíčeného města, postupně rozpadá.
Po záboru města srbskými ozbrojenci se k základně hrnou tisíce uprchlíků, jen malá část se dostane i dovnitř, pro ostatní není místo. Vypjatá situace má pro Aidu i výsostně osobní rozměr – mezi zoufalými lidmi za plotem základny se mačkají i její manžel a synové. Pokusy dostat je protekcí dovnitř selhávají, pomůže až když se Aidin muž Nihad, bývalý ředitel místní střední školy, uvolí, že bude součástí delegace, která má za přítomnosti nizozemských velitelů jednat s generálem Mladičem o tom, co je prezentováno jako pokojný a mírumilovný odsun uprchlíků do muslimských enkláv.
Zároveň už ale přímo na základnu vtrhne srbská bojůvka a bez skrupulí lustruje a ponižuje utečence: Nizozemci v krátkých kalhotách tomu přihlížejí jako skautíci, jejichž tábor přepadla tlupa machistických hromotluků. V tu chvíli je Aidě (a divákům) jasné, že si sebevědomí páni situace udělají, co se jim zlíbí.
Začíná její boj o všechno – stejně naléhavý, zoufalý a vyčerpávající jako marný. Nespravedlnost vůči jiným utečencům v tu chvíli Aida nedokáže brát v potaz, instinkt jí velí zachránit své blízké. Ale přestože je díky své úloze tlumočnice součástí výspy demokratické civilizace, musí jen sledovat, jak tato civilizace selhává a nechává její rodinu napospas obludnému výronu zášti a zvrhlého nacionalismu.
Ani chvíle na vydechnutí
Účinek filmu Jasmily Žbaničové je mimořádný: nenechává diváky ani na moment vydechnout, napětí stupňuje (také zásluhou střihače Jarosława Kamińského) až k nesnesitelnosti. Podobně extrémní zážitek přinesl v nedávné minulosti například norský snímek Utoya o řádění střelce Anderse Breivika.
Quo vadis, Aida? ovšem nabízí víc než jen sugestivní líčení bezprostředního zrodu a průběhu masakru. V postavě Aidy zrcadlí obecný ženský úděl uprostřed – v podstatě výhradně mužské – války; díky strhujícímu výkonu Jasny Đuričičové provází diváky přesvědčivě celým bolestným procesem od nesmírného vzepětí přes zoufalství z bezmoci až po nezbytné závěrečné smíření se skutečností a úsilí o lepší budoucnost.
Přinejmenším stejně důležité jsou ale v tomto snímku záporné či rozporuplné postavy. Pro role válečných zločinců našla režisérka herce schopné ztvárnit obzvlášť odporné typy. Ne však ve smyslu přímočaré, povrchní odpudivosti. Mají charisma, dokáží strhnout, zaštiťovat se ideály. Zároveň však mají děsivou touhu urvat moc, talent rozdmýchávat temné pudy a schopnost využít omezenost a zakomplexovanost jiných jako svůj nástroj.
Emir Hadžihafizbegović prý sehrál vůdce srbského komanda Juku tak přesvědčivě, až z toho dvě komparzistky omdlely. Není vůbec divu – o to mrazivější je pak v epilogu jeho proměna ve spořádaného občana poválečné Bosny. Stejně uhrančivý je Boris Isaković v roli samolibého diktátora generála Mladiče, schopného rozdávat dětem sladkosti a jejich krajany mezitím posílat na smrt.
Johan Heldenbergh a Raymond Thiry jako nizozemští velitelé Karremans a Franken výmluvně ztělesňují nešťastnou úlohu svých předobrazů: odhodlaných zastávat západní humanistické hodnoty, ale zcela nepřipravených na realitu živelné nadvlády arogantních hrdlořezů. A nechaných na holičkách ještě nepřipravenějším vyšším velením.
Film Quo vadis, Aida? nevyhrál Oscara, na něhož byl nominován, možná i proto, že svět by na jugoslávské trauma 90. let už raději zapomněl. To je však ošidné. Nikdy není dost připomínek toho, co se stane, když se zcela konkrétním a stále stejným typům lidí podaří zmanipulovat část společnosti a získat nad ní vládu. Tlumočnice Aida v obsazené Srebrenici jim už čelit nedokáže – v dřívějších fázích zhoubného procesu však možná zastavit jdou.
