19. dubna 2018 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Adaptace Tomáše Svobody. Je možné reálně vystavit jen jednu vteřinu filmu?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Polapen ve smyčce. Roman Zach v rozhovoru se svým psychologem o tom, že už... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Polapen ve smyčce. Roman Zach v rozhovoru se svým psychologem o tom, že už... | foto: MICHAELA DVOŘÁKOVÁ

BRNO Konceptualista Tomáš Svoboda přetavil svůj loňský snímek Jako z filmu do brněnské výstavy. Pro diváky připravil nový slalom asociací

V čase, kdy se mluví o intermediálním umění, kdy jsou žánry a jazyky popřeny a pomíchány, je těžké v galerii přesvědčit diváka, aby otevřel svou mysl a zapojil se do hry s otevřeným koncem.

Premiéra celovečerního snímku čtyřiačtyřicetiletého konceptualisty Tomáše Svobody Jako z filmu se konala už loni, ale nyní Svoboda svůj film adaptoval v samostatnou výstavu v Domě umění v Brně. I když to je řečeno velmi zjednodušeně. Film coby médium vytváří zdání, že zachycuje skutečnost, výtvarné umění zase mluví řečí, která se pohybuje až někde za realitou.

Menzel vypráví Ostře sledované vlaky

Jednotlivé instalace výstavy Jako z filmu: Adaptace pracují s tématy, která byla ve filmu někdy příliš uměle spojována a zde dostávají nový smysl. Adaptace tak pomáhá divákovi v orientaci – má dost času si videoinstalace promyslet a užít. V Brně najdeme i starší práce, nejde tedy jen o nápady z filmu, ale o ukázku kontinuity tvorby Tomáše Svobody týkající se iluzí a také limitů našeho uvažování. Stereotyp myšlení ve formě příběhů máme totiž v genech.

Autor svými instalacemi zkouší, jestli jsme ochotni se ho vzdát – nutí diváka přepínat z různých módů do dalších a dalších, sjíždět rychlý slalom imaginací. Například filmové záběry typu „déšť skrápí smuteční hosty“, které si okamžitě vybavíme jako klasické klišé, jsou převedeny do prostých nápisů na plexiskle a postaveny volně do galerie. Vyvolávají sice adekvátní, ale nepřítomné obrazy. Navíc v každé mysli vypadají asi jinak.

Režisér Jiří Menzel zase vypráví jako divák v kině děj vlastního filmu Ostře sledované vlaky, takže se původní snímek promění v něco jiného. Virtuální počítač o kus dál zaznamenává průběh nápadů o teorii filmu nepřítomného tvůrce, který působí jako robot. Dalším exponátem se stala jedna vteřina filmu vystavená jako obrázky jednotlivých filmových okýnek.

Příběh v příběhu

Centrální m ísto galerie je koncipováno jako kinosál, jehož autenticita je narušována „ne-dolby“ zvukem a také smyčkou, vníž sice hrají známí herci Roman Zach a Martin Pechlát, ale jejich minipříběh běží stále dokola. V něm si herec stěžuje příteli psychologovi, že přestává rozeznávat realitu od filmu, že nepozná, kdy hraje a kdy žije, načež jsou oba napadeni na chalupě jednoho z nich jakýmsi válečným komandem, které je zastřelí a odlétá s nálezem svatého grálu. Herci umírají a vzápětí obživnou a pokračují donekonečna.

Další kapitolou Svobodovy umělecké hry je gondryovské „švédování“ (podle režiséra Michela Gondryho a jeho filmu Prosím přetočte), v němž se přiznávají filmové postupy, které sice mají přinášet jakousi iluzi reality, vznikají však amatérskou metodou DIY. Nakonec ale diváka okouzlí svým vlastním příběhem v příběhu. Zde v podobě videa, kde vidíme záběry z kamery postavené na dětském vláčku.

Emblematický závěr výstavy tvoří simulovaná dokumentace z natáčení filmu s Miroslavem Krobotem – stále se opakující klapky, pokyny a němé mávání hrdiny na klíčovacím pozadí.

Nekončící zrcadlení, překlápění a přepínání, jízda asociací a Gondryho věčný svit neposkvrněné mysli – to jsou způsoby, kterými Tomáš Svoboda dokáže diváka vzrušit, rozhodit i znejistit.

TOMÁŠ SVOBODA – JAKO Z FILMU: ADAPTACE

Dům umění města Brna, do 22. 4.

Lenka Lindaurová, výtvarná publicistka
  • 0Diskuse