Jak už se to občas stává, byly ovšem začátky velkolepé změny skromné. Tomáš Baťa sice měl už na konci první dekády 20. století určitou představu, jak by mohlo moderní sídlo jeho firmy vypadat, konkrétní podoba se ale rodila postupně. Důležité bylo v tomto ohledu pro Baťu setkání s Janem Kotěrou (1871–1923), tehdy profesorem pražské Uměleckoprůmyslové školy a nejvýraznější osobností naší architektonické scény.
První jejich vzájemnou spolupráci přinesla stavba Baťova domu. Podnikatel si totiž nechal postavit své sídlo nedaleko zlínského historického centra na místě, odkud měl výhled na rostoucí tovární areál za říčkou Dřevnicí. S jeho návrhem, který v roce 1909 vypracoval vizovický stavitel František Novák, však nebyl spokojen. Oslovil proto Kotěru, který provedl určité úpravy projektu a dal tak stavbě definitivní podobu, samozřejmě ve stylu asketické moderny, s výraznou korunní římskou a valbovou střechou zakončenou věžičkou. (V opravené vile, obklopené zahradou, již navrhl František Thomayer, dnes sídlí Baťova nadace.)
Profesor a jeho žák
Shodou okolností se Kotěra úpravám Baťova domu věnoval v době, kdy se krom jiného zabýval také projektem dělnických kolonií v anglickém stylu. Řadové domy, dvojdomky i samostatně stojící objekty v tomto pojetí obklopuje zeleň, jsou to vlastně malá zahradní města. Smyslem těchto enkláv bylo vytvořit zdravé, kvalitní a důstojné bydlení pro zaměstnance, byť to nebylo právě levné.
Kotěra navrhl takových kolonií několik, ale jen jediná, ta určená železničním zaměstnancům v severočeských Lounech, se dočkala realizace víceméně dle jeho představ. Ostatní – v Rožnově, Králově Dvoře (na ní spolupracoval s architektem Josefem Zaschem) a právě ve Zlíně – byly provedeny pouze torzálně. Konkrétně dělnických domků pro Baťu bylo postaveno podle architektova regulačního plánu z roku 1915 jen pár (podél dnešní Kotěrovy ulice), nicméně se i tak staly základem typické zlínské zástavby.
Jednalo se o jednoduchou architekturu, přesto představovaly domky pro tehdejší zaměstnance obuvnické továrny, kteří přišli do Zlína za prací z chudých moravských regionů, velmi dobrý standard. Později však byly přestavěny nebo zbořeny.
Jan Kotěra zůstal Baťovým poradcem pro architekturu i v následujících letech. V době nemoci na prahu dvacátých let však doporučil jako nástupce na tomto postu svého nadaného žáka Josefa Gočára, který pak s Tomášem i Janem Antonínem Bati spolupracoval jako architekt i konzultant v následujících letech na řadě projektů.
Skelety
Hlavní hvězdou Baťova Zlína se však ve dvacátých letech stal jiný Kotěrův žák – zlínský rodák František Lydie Gahura (1891–1958).
Podle vzpomínek dalšího významného Baťova architekta Vladimíra Karfíka přitom stála u Gahurovy architektonické kariéry náhoda. Kotěra na stavbě Baťovy vily pochválil mladého políra, který byl velmi šikovný, a Tomáš Baťa, jenžměl zase rád velká gesta, na to odvětil, aby si tedy Kotěra Gahuru vzal jako svého žáka na Umprum. Mladý adept pak skutečně odešel do Prahy, ale slavný architekt a pedagog se mezitím přestěhoval na Akademii výtvarných umění, kde pro něj byla zřízena speciální škola architektury. Gahura proto studoval nejdříve na Umprum u slovinského projektanta Jožeho Plečnika, navíc ještě absolvoval sochařský ateliér Josefa Drahoňovského (to mu přišlo později vhod, když dostal za úkol zhotovit Baťův oficiální portrét). Teprve poté přešel na AVU ke Kotěrovi.
Po návratu do Zlína v roce 1923 se Gahura zúčastnil soutěže na novou zlínskou radnici na historickém náměstí a jeho projekt zvítězil. Jako věrný Kotěrův žák vyprojektoval budovu ve stylu pozdní moderny, a to tak, že skutečně silně připomíná díla jeho učitele z té doby. Navíc jde o kontextuální stavbu, jež respektuje charakter okolních domů.
  |
Baťa ale s výslednou podobou radnice spokojen nebyl. V té době se již naplno rozjížděl konstrukční systém, který továrník viděl v zemi, jež mu byla ve všem vzorem – USA. Sám odtamtud přivezl plány různých skladišť a továren, postavených v tom nejracionálnějším stylu, tedy jako vyzdívané železobetonové skelety s válcovými sloupy v modulu 6,15 na 6,15 metru. Stejně si přál stavět i v Československu. Zvolený konstrukční systém se dal aplikovat téměř na jakýkoli typ budovy – od tovární haly až po obchodní dům, hotel, internát, školu nebo třeba i kostel. Jen rodinné domky pro zaměstnance se stavěly tradičně z cihel a obklopovaly je malé zahrádky, neboť Baťa vyznával heslo „Společně pracovat, ale individuálně bydlet“.
Mladý architekt rychle pochopil, o co panu šéfovi jde, a v následujících letech pak vzorně plnil zadání. Tak vznikla slavná racionální baťovská architektura, která nás dodnes fascinuje...
