Lidovky.cz: Černá vzducholoď vyšla poprvé v roce 2001. Letos vychází potřetí, ve výpravné verzi. Jak k tomu došlo?
Tahle idea vznikla v nakladatelství Teapot. Rozhodli se, že by to chtěli vydat, a abych k tomu udělal ilustrace, čtyři litografie. Tím si mě naklonili, protože já si dělám ilustrace ke svým věcem hrozně rád. Malování je totiž moje původní profese, začínal jsem jako reklamní grafik. Pak jsem to opustil, dal jsem se na jinou dráhu, ale tohle dělám pořád jako koníčka.
Jiří Suchý: Černá vzducholoď (Teapot 2014)Poéma Jiřího Suchého Černá vzducholoď vydává nakladatelství Teapot v originálnímu knižnímu designu Johany Kratochvílové a obalu z dílny Studia Činčera. Text doprovázejí čtyři nové Suchého litografie vytištěné Martinem Boudou. Zaujímavostí je i neobvyklá přiznaná koptská vazba v knižním zpracování ateliéru Daruma. Precizně připravená kniha vychází v omezeném nákladu 120 výtisků. Zakoupit ji lze na webu vydavatelství www.tpot.cz a ve vybraných knihkupectvích za cenu 6990 Kč.  Jiří Suchý při práci na knize Černá vzducholoď (Teapot 2014) |
   |
Lidovky.cz: Když nemalujete a nepřipravujete knihu, čím se poslední dobou zabýváte?
Divadlem. Semafor má statut autorského divadla, to znamená, že hrajeme pouze to, co napíšu. Mám v úvazku minimálně tři premiéry do roka, takže musím napsat tři divadelní hry, nastudovat je, poněvadž to i režíruju, dělám výpravy a poslední dobou taky skládám muziku. Všechno to dělám kvůli tomu, že to dělám zadarmo. Kdybychom měli angažovat režiséra a výtvarníka, už jsme dávno zanikli.
Lidovky.cz: Vy jste stále aktivní i na jevišti. Kolikrát do měsíce hrajete?
V Praze hrajeme patnáct představení měsíčně, ale potom jezdíme na zájezdy, nebo mám různé koncerty, takže si nemůžu stěžovat, že bych nebyl vytížen.
Lidovky.cz: Nemáte chuť odejít na tak zvaný zasloužený odpočinek?
Nemám. To by mě nebavilo. Kdežto dělat divadlo, něco vymýšlet, kreslit, psát... to mě baví. Já to neberu jako práci, spíš jako koníčka, všechno to, co dělám.
Lidovky.cz: Semafor oslavil letos 55 let. Co to pro vás znamená?
Nikdy mě nenapadlo, že budeme tak dlouho existovat. Říkám si, že o tom, kdy přestaneme existovat, nechť rozhodne publikum. Až k nám přestanou lidi chodit, až nikoho nebudeme zajímat, tak to sbalíme. A zatím chodí, zvlášť poslední dobou máme narváno.
Lidovky.cz: Jste žijící legenda a zároveň aktivní autor. Vaše písně nejen z 60. let jsou stále populární a živé, dokonce se k nim vracejí mladí hudebníci. Před pár lety vyšla kompilace For Semafor, kdy vaše písně po svém přezpívali současní hudebníci. Jak se vám to líbilo?
Zaprvé mi strašně lichotí, že se mých písniček ujímají další a další generace, a zadruhé je to pro mě strašně zajímavé. Já bych s tím nedokázal udělat nic jiného, než co už jsem dokázal, a teď to každý z nich se svojí vlastní fantazií přetvořil. Je to pro mě i zajímavá lekce, jak nakládat s písničkou.
Lidovky.cz: Sledujete současnou hudební tvorbu?
Moc ne. Ne že bych nechtěl, ale kvůli času. Občas se někam dostanu, třeba nedávno jsem byl pokřtít novou desku kapele Chinaski, na koncertě v Music Baru. Deska je fantastická. Michal Malátný je náš velmi blízký spolupracovník, hraje u nás ve dvou hrách a požádal mě o to, tak jsme to naplánovali tak, že zrovna v den, kdy nehraju, jsem mohl přijít.
Lidovky.cz: Jak jste se dali s Michalem Malátným dohromady?
Jednou přišel jednou s tím, že by si rád zahrál v Semaforu. Tak jsme ho obsadili do hry, která se jmenuje Osvobozené divadlo Semafor. Pak přišel s nápadem, že bych těl hrát ještě v něčem dalším. Tak jsme ho obsadili do hry Prsten pana Nibelunga. Tam ovšem vznikl problém, že už toho měl u nás moc, k tomu ještě koncerty se svou skupinou, začal v tom trošičku lítat, takže jsme ho museli alternovat. Řekli jsme si, že on je pro mládež, tak ho necháme alternovat někým, kdo bude pro tu starší generaci a oslovili jsme pana Harapese. Zavolal jsem mu, jestli nechce hrát v naší nové hře a on povídá: Na tenhle telefon už čekám čtyřicet let! A okamžitě nastoupil.
Kniha Černá vzducholoď obsahuje čtyři originální litografie Jiřího Suchého.
Lidovky.cz: Aktuální hra, kterou hrajete, je Opera Betlém, ve které účinkují dospělí i děti. Jak se vám s malými účinkujícími pracuje?
Jsou to většinou děti, které už mají nějaké divadelní zkušenosti, takže se s nimi pracovalo velice dobře. Poradil mi to kdysi Jan Werich. Když jsme chystali komedii Taková ztráta krve v roce 1960, tak říkal: Na Broadwayi se vždycky na scéně potácí v těch muzikálech nějaké děti a ono to prolidšťuje, zkuste to taky! A tak jsme do té Ztráty krve dodatečně napsali písničku Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko – a koukali jsme, jak to zabralo! Ještě do dneška to děti zpívají. Nutí je k tomu už v mateřských školkách... Od té doby občas zamontujeme do hry nějaké dítě a ono to skutečně působí na diváky velice příjemně.
Lidovky.cz: Nikdy jste nepsal vysloveně protestsongy, ale vždy jste nějak reflektoval aktuální dění. Naposledy asi hrou Děti kapitána Granta, která reflektovala nešťastnou grantovou politiku. Nechystáte teď také nějakou aktualitu, nebo vás poměry zatím tolik neznepokojují?
Děti kapitána Granta, to bylo bojovné představení, asi naše jediná satira. Vznikly v době, když nám odepřeli grant a divadlu hrozil zánik. Dohnal nás k tomu pud sebezáchovy. Ale já reaguju, jenom když se situace opravdu hodně vyhrotí. Samozřejmě jsou pořád nějaké problémy, ale to už si tady člověk zvykl, v této vlasti. Já nerad brojím. Občas musím, ale dělám to nerad a se zaťatýma zubama.
Knihu Černá vzducholoď vydává nakladatelství Teapot v exkluzivním vydání 120...
Lidovky.cz: Kdy jste napsal vůbec první báseň?
Když mi bylo sedm let. Zajímavá věc je, že teď když se na to dívám, je to naivní, hloupoučké, ale po řemeslné stránce tam neshledávám jedinou chybu. Má přesný počet slabik, naprosto dobré, štěpné rýmy... Nevím, kde se to ve mě tehdy vzalo, ale zřejmě už jsem to v sobě měl. I přízvuky jsou na správných místech. Prostě žádný prohřešek proto textařskému řemeslu.
Lidovky.cz: O čem ta báseň byla?
Začínalo to „Pan človíček vyjel hned, podávat se na ten svět“. Pak to pokračovalo „Pan človíček šel k parníku, by mohl vidět Ameriku.“ Vidíte? Ten rytmus je naprosto správný a rýmy jsou taky celkem kvalitní, nekulhá to. Už jsem to tenkrát zřejmě cítil. A to mě ještě dlouho nenapadlo, že bych se tím živil.
Lidovky.cz: A co první píseň?
Tu teď zpívám ve hře Osvobozené divadlo Semafor, jmenuje se Sardinka. Složil jsem ji, když mi bylo sedmnáct a musím říct, že je v tom představení velice úspěšná. Napsal jsem ji pod vlivem Voskovce a Wericha, kteří psali různé bajky - o brabencích, o stonožce... Byl jsem jimi ohromně ovlivňován, takže jsem tehdy taky napsal takovou bajku, o sardinkách.
Lidovky.cz: Když mluvíte o vlivu Voskovce a Wericha na vás, vy sám jste ovlivnil celou řadu umělců, zpěváků, básníků...
Někteří folkoví zpěváci se ke mně hlásí, že jsem je ovlivnil, a to jsem vždycky hrozně pyšný. Určitý vliv jsem na ně musel mít, poněvadž jednak to sami přiznávají, a jednak jsem ho v tom cítil. Je to třeba Karel Plíhal, Jiří Dědeček, Jan Burian...
Lidovky.cz: A v divadle?
V době, kdy vznikl Semafor, vzniklo po Československu na dva tisíce malých divadel, většinou amatérských, která zase záhy zanikla, a ta vesměs se hlásila k nám. Ale to byla amatérská divadla, když z toho herci vyrostli, tak to opustili. Spíš bych řekl, že divadla, která vznikala po nás, třeba Sklep, šla úplně svou vlastní cestou, myslím, že jsme je neovlivnili. Což je taky dobré. Svědčí to o jejich invenci.
Lidovky.cz: Sledujete kritiky vašich představení?
Zajímají mě, ale nedělám z toho žádné veliké uzávěry. Za těch pětapadesát let jsem si zvykl na to, že co se jednomu kritikovi zamlouvá, to druhý naprosto odsuzuje, takže není možné se podle toho řídit. Musím se nakonec řídit sám podle sebe. O tom vlastně je i naše poslední inscenace, která se jmenuje Nejveselejší tragédie v Česku a má podtitul Semafor, pětapadesát let ústrků a slávy. Tam se také probírají kritiky a lidé se baví protichůdností názorů, jak jeden něco vychvaluje a druhý totéž naopak považuje za kaz celé inscenace. Takže kritiky je zajímavé si přečíst, ale zatím jsem nenarazil na kritika, kterému bych tak věřil, že by mě nějak určoval můj další vývoj. Musela by to být silná osobnost a ta kritika by musela být velmi důkladná a fundovaná, nikoliv povrchní. Pak bych se tím asi zabýval a pak bych tomu věřil.
Lidovky.cz: Na koho nejvíc dáte, když ne na kritiky?
Na Jitku Molavcovou, ta je naprosto určující. Když něco napíšu, přečtu jí to a hned o tom diskutujeme. Ona dost neomylně vycítí, že tam jsou ještě nehotové věci, slabiny, nebo je to naopak výtečné. Pracujeme spolu už pětačtyřicet let a pořád to funguje, nikdy jsme se za tu dobu nepohádali, je to až k nevíře.
Jitka Molavcová a jiří Suchý na jevišti Divadla Semafor
Lidovky.cz: Měl jste někdy období tvůrčí krize?
Skutečnou krizi, kdy bych nebyl schopný nic vyprodukovat, jsem si nemohl dovolit, poněvadž divadlo na mě visí. Ale krizi vidím v tom, že se některé věci třeba nepovedou tak, jak bych si přál, a protože divadlo je pod tlakem, musí se hrát, tak to třeba uvedu a nejsem s tím stoprocentně spokojený. Tomu říkám krize. Ale takováto krize má pro mě dost dobrý význam v tom, že se snažím si v příští hře napravit reputaci.
Lidovky.cz: Na co z vaší tvorby jste nejvíc pyšný?
Myslím, že by se našlo pár desítek písniček, kterých si považuju. Na to, že jsem jich napsal tisíc tři sta, těch pár desítek není zas tak moc. Pravda je, že jsem v těch písničkách myslím nikdy neklesl pod nějakou úroveň, i když ne všechno je takové, že bych se tím mohl extra chlubit.
Lidovky.cz: Jaké máte plány s divadlem na příští rok?
Mám před sebou dvě premiéry, jednu už mám napsanou, jmenuje se Slečinky a lupiči, ta bude na jaře, a na konci sezóny v červnu uvedeme Skleněné prkno. To je hra, kterou jsem napsal už v sedmdesátých letech a tenkrát ji zakázali a já jsem se rozhodl, že ji přeci jenom teď uvedu. Ale když jsem ji četl, zjistil jsem, že už hrozně zestárla, takže na totéž téma píšu teď novou hru s novýma písničkama.
Jiří Suchý, divadlo Semafor
Lidovky.cz: Jak se udržujete v psychické v kondici, je jasné, ale co fyzická stránka?
Fyzicky se neudržuju, to se mi udržuje samo. Že bych něco dělal speciálně pro zdraví, cvičil nebo jezdil do lázní, to ne. Ale proti zdraví taky nic nedělám. Nekouřím, nepiju, takže jdu zdraví trochu naproti. Ne že bych byl abstinent, ale alkohol zkrátka ke štěstí nepotřebuju. Když měsíc nemám krůpěj alkoholu, nezneklidňuje mě to. Když je příležitost, vypiju dvě tři deci vína nebo jednoho panáka a to mi stačí. Naštěstí mám záklopku. Není to moje zásluha, není to odříkání, ale prostě už jsem takovej.
