Událost, která před necelými sedmi lety otřásla světem, je v Norsku živá dodnes. Už proto se musel režisér na začátku vypořádat s otázkou, jak svůj film postavit. „Nechtěl jsem zasazovat nové rány. Mým cílem nebylo traumatizovat lidi, ale pomáhat při léčivém procesu,“ prohlásil Poppe na tiskové konferenci v Berlíně. Nakonec se rozhodl pojmout snímek jako realistickou rekonstrukci natočenou v reálném čase (celý útok na ostrově trval 72 minut) výhradně z pohledu napadených teenagerů. „Mluvil jsem s lidmi, kteří tam byli, a s jejich rodinami. Podle mě je důležité, aby si svět pamatoval, co se tam stalo, a co znamená extrémismus. Nechtěl jsem ale upozorňovat na teroristu, chtěl jsem vše ukázat z perspektivy mladých lidí, kteří to prožili, a zachovat reálný čas,“ dodal režisér.
Berlinale 2018: Hitem festivalu je psí animák Wese Andersona |
Celý film je natočený v jediném dlouhém záběru, který divákovi stejně jako napadeným nenechává možnost úniku a má ho přimět prožívat stejnou hrůzu, jakou musely prožívat oběti. A alespoň zpočátku to funguje. Film otevírají dokumentární záběru útoku v Oslu, který událostem na ostrově předcházel. Následuje hraná část, v jejímž úvodu se skupinka účastníků letního tábora mladých labouristů dozvídá o útoku v hlavním městě a diskutuje o něm. Na ostrově je několik stovek mladých lidí, kteří si užívají prázdniny. Mezi účastníky je i osmnáctiletá Kaja (ve vynikajícím podání Andrey Berntzen), z jejíhož pohledu bude divák nahlížet všechny následující události, a to v reálných dvaasedmdesáti minutách. V prvních chvílích Kaja ani její přátelé ještě netuší, co se bude dít o pár minut později, kdy se z dálky ozve první střelba a následně se objevují další a další v panice prchající studenti, snažící se před neznámým útočníkem ukrýt v nedalekém lese. Zodpovědná a starostlivá Kaja, o které se později dozvíme, že touží stát se premiérkou, má však starost nejen o sebe, ale i svou mladší sestru, se kterou se těsně před útokem pohádala, a kterou nyní zoufale hledá.
  |
Emoce s odstupem
Film po celou dobu neopouští perspektivu hlavní hrdinky a zprostředkovává všechny její prožitky během dlouhých dvaasedmdesáti minut, kdy útok trval: čekání, ukrývání v lese, útěk před střelbou na pobřeží, zoufalé pokusy schovat se před útočníkem, kterého vlastně nikdy nezahlédne. To vše je natočené v popisném dokumentárním módu, bez přidaných zvukových či jiných efektů. Strach, odhodlání, panika, odvaha... Všechny tyto emoce jsou ve filmu vidět, ale ne vždy je divák i cítí. Jakoby si režisér přes pečlivou rekonstrukci chtěl zachovat odstup a snad s ohledem na přeživší a na oběti a jejich rodiny neudělat udělat z filmu napínavý „biják“. Zůstávají však potom otázky, čeho chtěl svým filmem dosáhnout, a zda třeba neměl vzniknout až později. Jako připomínka a rekonstrukce tragických událostí Utøya může fungovat, ale je otázka, zda obstojí jako film, který by měl divákům zprostředkovat autentický prožitek. Hodnocení a reakce na film se v recenzích, které přinesl po premiéře světový tisk, velmi různí. Od nadšených komentářů hovořících o „dojemném svědectví prostého lidského hrdinství“ (Screenonline), až po výtky, že film je jen popisným shrnutím několika stránek z Wikipedie (Cineuropa). Recenze v magazínu The Hollywood Reporter podotýká, že filmu zejména ve třetí části chybí dramatičnost a pokládá otázku, jaký vlastně druh filmu chtěli tvůrci vytvořit, a co má divákovi přinést... Zda a jak film zarezonuje u porotců letošního ročníku Berlinale, v jejímž čele stojí režisér Tom Tykwer, bude známo v sobotu 24. února. Do českých film snímek už zakoupila společnost Be2Can Distribution.
