Brněnská nordistka mapuje osud zachránce Elieho Wiesela. Dostala řád od norského krála

Miluše Juřičková byla v roce 2012 spoluorganizátorkou mezinárodní konference o Eitingerovi v Brně, kde představila nejen jeho životní příběh, ale také přiblížila aktivity Fridtjofa Nansena. Tento norský cestovatel byl od roku 1921 byl vrchním komisařem pro uprchlíky ve Společnosti národů a inicioval vznik tzv. Nansenova pasu, který byl velmi důležitý pro tisíce uprchlíků v celé Evropě. Lidé, kteří byli na útěku a neměli žádné doklady, díky němu mohli legálně cestovat do 52 zemí, včetně Československa. V roce 1930 Fridtjof zemřel a Norsko tak přišlo o hlavního zastánce pozitivního přístupu k židovským uprchlíkům. Pohled na ně se radikálně změnil, norské království vnímalo Židy, kteří chtěli do bezpečí, jako ekonomické uprchlíky.

Záchrana z Norska

Náměstkyně Kolínská navrhla Bangu na pražské ocenění. Za 'postoj proti nenávisti'

Nansenův syn Odd byl velmi zklamaný z přístupu norských úřadů a rozhodl se, že bude pokračovat v práci svého otce. V roce 1936 založil Nansenovu nadaci na pomoc židovským uprchlíkům, která měla sídlo v Oslu a pobočku v Praze. Koncem října 1939 z Prahy a z Bratislavy odjelo do Norska 37 dětí, kde se jich ujali pěstouni. O půl roku později bylo Norsko okupováno a dvacet dětí se vrátilo do Česka, protože si jejich rodiče mysleli, že bude lepší, když budou pohromadě. Bohužel nikdo z těchto dětí válku nepřežil. Nansenova nadace pomohla také několika dospělým, jedním z nich byl třicetiletý brněnský lékař Leo Eitinger. „Jeho osud je v Norsku velmi známý. Po válce se zabýval se léčením traumat z války a podílel se na řadě humanitárních aktivit. Tady u nás se s jeho životem a dílem seznamujeme až v posledních letech. Je to pro mě velká čest, ale i závazek do příštích let, že jsem získala tak významné ocenění,“ říká Miluše Juřičková, kterou včera norská velvyslankyně v Praze, Siri Ellen Sletner, jmenovala komandérkou královského řádu sv. Olava.

Setkání po letech

Eitinger pocházel z Lomnice u Tišnova a byl absolventem lékařské fakulty v Brně. S pomocí Nansenovy nadace si v Norsku sehnal práci, skrýval se na různých místech až do listopadu 1942, kdy byl deportován spolu s ostatními Židy do Osvětimi. Pracoval jako táborový lékař a jednou měl rumunského pacienta, kterého musel okamžitě operovat. Neměl k dispozici narkózu, a tak mu slíbil, že ho bude držet za ruku, dokud se neprobudí. Ten pacient se jmenoval Elie Wiesel, který se po válce publikoval řadu knih o válce a v roce 1986 získal Nobelovu cenu za mír. Na svého zachránce nikdy nezapomněl, zmiňuje ho i ve své autobiografii. „Mnoho let po válce jsem jel přednášet do Osla. Přistupuje ke mně jakýsi důstojný a elegantní muž: ,Myslím, že jsme byli ve stejném táboře.‘“

Leo Eitinger byl v roce 1966 jmenován profesorem psychiatrie a vedoucím Psychiatrické kliniky na Univerzitě v Oslu. Založil psychiatrický obor viktimologie, který se zabývá důsledky agrese na oběť. Zemřel v roce 1996. Od roku 1984 uděluje univerzita v Oslu Cenu Lisl a Lea Eitingerových v oblasti lidských práv.