Ropná hrozba z Ruska? Jako pojistka už čtvrt století funguje ropovod z bavorského Ingolstadtu

Rusko vyhrožuje v souvislosti s útokem jeho agentů na muniční sklady ve Vrběticích a následným vyhoštěním 18 pracovníků ruského velvyslanectví v Praze nespecifikovanou odvetou. Nelze vyloučit ani komplikace v dodávkách ropy. Ještě větší riziko ale představuje soustředění ruských vojáků u hranic s Ukrajinou.

Pokud by vypukl válečný konflikt, byl by ohrožen i provoz Družby a zásobování připojených zemí. Přes Ukrajinu vede k nám z Ruska i plynovod, ale v tomto případě by konflikt na východě Česko tolik neohrozil. Už dnes odebíráme 90 procent tuzemské spotřeby plynu ze severu, z Německa. Byť jde také o plyn ruský.

Začalo to u Čalfy

Budovat nezávislost na jediném zdroji ropy bylo rozhodnutí federální vlády Mariána Čalfy, realizovala ho pak první vláda Václava Klause. Postavit ropovod, známý jako IKL, byl geniální tah, dodnes velebený všemi odborníky na energetiku. Potrubí poblíž bavorského Ingolstadtu spojuje obě české rafinerie v Kralupech a v Litvínově s Transalpinským ropovodem TAL, vedoucím z italského přístavu Terst.

„Vybudování IKL byl jednoznačně velký úspěch. Jednak jako diverzifikace zdroje ropy z bezpečnostního hlediska, ale z ropovodu stal i běžný nástroj pro komerční byznys,“ říká expert na energetiku Jiří Gavor, jednatel poradenské firmy ENA a výkonný ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií.

Dílo v hodnotě 14 miliard korun má kapacitu, která umožňuje z tankerů a nalezišť po celém světě v případě potřeby dopravovat veškerou Českem potřebnou ropu. Už teď „Ingolstadt“ zajišťuje zhruba polovinu tuzemské spotřeby. Zejména kvalitnějšími druhy ropy, které zpracovává rafinerie v Kralupech a které by se Družbou do Česka neměly šanci dostat.

‚Car‘ Vladimir bude věčný. Rusko je kvůli sankcím v politické izolaci, doma ale Putin vyhrává

Faktem ale je, že plné přesměrování dodávek z východu na západ by nešlo provést vzhledem k dlouhodobým obchodním smlouvám a vytížené kapacitě potrubí na cestě mezi Terstem a Německem ze dne na den. Ani z měsíce na měsíc. Technicky tu ale taková možnost existuje.

Hlavou, která projekt v Čalfově a pak Klausově vládě prosadila, byl tehdejší ministr hospodářství, respektive průmyslu a obchodu, Vladimír Dlouhý, dnešní šéf Hospodářské komory ČR.

„Tehdy byla politická situace taková, že všichni chápali, na bavorské, německé spolkové i české straně, význam takové alternativní trasy ropovodu,“ popsal Dlouhý pro Lidovky.cz.

Důležitá byla i role tehdejšího šéfa Fondu národního majetku Tomáše Ježka. Fond tehdy díky jeho podpoře poskytl pro financování garanci, bez které by na dílo nepřispěly firmy jako Shell, ConocoPhillips a ENI (Agip), které se staly podílníky českých rafinerií (kromě tehdy státního Unipetrolu) a stavba západního ropovodu byla jednou z jejich podmínek.

Otec ze státní Benziny

Myšlenka na trasu napojenou na Transalpinský ropovod z Terstu (vede z Itálie přes Rakousko do Německa) však původně vzešla podle Dlouhého od skupiny českých odborníků z ropného průmyslu. Jedním z otců IKL tak byl Václav Loula, někdejší pracovník státní Benziny, posléze manažer Unipetrolu a dnes expert České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu. V době Dlouhého úřadování v Čalfově a Klausově vládě působil na ministerstvu jako poradce pro národohospodářské koncepce a rozvoj se specializací na ropu a pohonné hmoty. Už na jaře 1990 byl společně s dvěma dalšími experty vyslán do Chorvatska prozkoumat možnosti českého napojení na tamní ropovod Adria, vedoucí z chorvatského přístavu Omišalj do Maďarska.

Rusko se dohodlo na odškodnění. Dodávky špinavé ropy vyjdou tamní dodavatele draho

„Vrátili jsme se po týdnu s rozpačitými dojmy. Omišalj je menší přístav než Terst, pojme méně tankerů. A také... už jsme tam viděli rostoucí politickou krizi mezi Chorvaty a Srby, ostatně do roka tam vypukla válka, která pak negativně ovlivnila i provoz Adrie,“ vzpomíná Loula. „Bylo nám jasné, že napojení na TAL a přístav v Terstu se ukazuje jako nejlepší řešení,“ dodal.

Strategický význam stavby dokládají i aktuální čísla společnosti MERO, která od roku 1995 provozuje nejen IKL, ale současně i Družbu. Od svého zprovoznění přepravilo potrubí IKL do Česka víc než 65 milionů tun ropy. Z celkem 16 zemí původu bylo do českých rafinerií přepraveno 38 druhů ropy. Loni se IKL dělil s Družbou o celkový ropný dovoz do Česka v poměru asi půl na půl.

Zprovozněním západní cesty došlo podle generálního ředitele MERO Jaroslava Kociána k zásadnímu posílení energetické bezpečnosti naší země. „Prozíravost tohoto rozhodnutí se v minulosti již několikrát potvrdila, když omezení dodávek, ať již z technických, politických, či ekonomických důvodů, skutečně nastalo,“ uvedl Kocián.

Družba, roury plné rizika

Družba, dokončená u nás v roce 1965, sice po průběžné modernizaci patří, alespoň na území Česka a Slovenska, k moderním ropovodům, ale dál na východ je její stav už hodně nejistý. K větším či menším výpadkům provozu, ať už kvůli technickému stavu, nebo politickým krizím, došlo v uplynulých 25 letech mockrát.

Poslední vážný incident nastal v dubnu 2019, kdy se na Uralu dostalo do potrubí velké množství organickým chloridem kontaminované ropy, což mohlo poškodit technologie v cílových rafineriích. MERO u nás na několik týdnů provoz Družby zastavilo. Když v Litvínově došly vlastní zásoby, přišly na řadu státní rezervy, které má Česko zhruba na 80 dní.

IKL v tomto případě nepomohl. Jeho slabost je totiž v pomalé reakci. Než vlastník rafinerií, koncern Orlen Unipetrol, objedná náhradní ropu z tankeru kdesi na moři, než ten dopluje do Terstu a než pak ropa doteče ropovodem stovky kilometrů přes Itálii, Rakousko a Německo do Česka (v potrubí většinou proudí rychlostí pěší chůze), uplynou týdny.