Nemalujme čerta na zeď. V Británii se střílet nebude. Již Hegel napsal (a Marx to připomínal), že když se dějiny opakují, tak poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. Ale cosi tu společného je: i zdánlivě podružná rozhodnutí, od kterých se neočekává zásadní hrozba, přinášejí těžko předvídatelné důsledky. Důsledky přineslo vyhlášení suverenity Slovinska a Chorvatska – a důsledky přinese i britský odchod z EU.
Už teď se ukazují jisté zádrhele, tedy to, čemu němčina říká Dichtung und Wahrheit (snění a realita). Britové začínají zjišťovat, že jejich rozhodnutí se bere vážně a že v EU nepřevažuje touha jim odchod usnadnit. „Německo chce udržet Londýn jako partnera, ale o automatickém přístupu k volnému trhu nemůže být řeč,“ zaznělo v médiích již v sobotu. Cynicky vzato: David Cameron sklízí, co zasel. Referendum pojal jako řešení vnitrostranického boje mezi britskými konzervativci. Může se divit, že reakce na britský krok je zase součástí vnitřního boje v německé vládní koalici? (I jinde, ale Německo je klíčové.) Angela Merkelová vede vládu a de facto i EU, ale sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier vede ministerstvo zahraničí. Cameron teď může jen sledovat, ale už ne do toho zasahovat, jak se Němci dohadují, nakolik to mají Britům „dát sežrat“, či naopak usnadnit.
To je ale jen maličkost ve srovnání s rolí Evropské unie jako takové. Tím se vracíme k Balkánu. Právě vztah k EU byl měřítkem toho, jak se postjugoslávské státy vyrovnaly s traumatem války i odchodu z federace. Slovinsko je už v jádru EU (v eurozóně i Schengenu). Chorvatsko unijním nováčkem. A „zbytek“ se chová podle toho, jak velí přitažlivost EU. Kálo by se Srbsko za masakr ve Srebrenici (jel by tam prezident Tadič), kdyby Bělehrad před sebou neměl perspektivu členství v EU? Toť otázka. Jenže teď se rozkolísal sám cíl té perspektivy. Britové sledují, že 59 procent Skotů chce suverenitu. Hrome, není to jako se Slovinci před 25 lety?
