25. září 2017 9:43 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Čecha ve výtahu poznáte hned, říkal herec Jan Tříska

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 43Diskuse
Jan Tříska (2012). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Tříska (2012). | foto: Ladislav Němec, MAFRA

V pondělí 25. září zemřel herec Jan Tříska, bylo mu 80 let. Podlehl následkům pádu z Karlova mostu. Server Lidovky.cz přináší poslední velký rozhovor, který Tříska poskytl magazínu Pátek Lidových novin 21. října 2016. Rozhovor vedla Alena Plavcová.

Kdysi dávno, hluboko v minulém tisíciletí, jsem měla dva idoly: Jana Třísku a Zdeňka Svěráka. Tříska byl tenkrát okouzlující mladý rebel, bylo v něm nějaké vzrušující tajemství. A Zdeněk Svěrák? Někdo tak herecky roztomile neohrabaný a přitom talentovaný a zábavný se hned tak nenarodí. Takže když jsem vešla v jihočeských Slavonicích do hotýlku Besídka a tam si právě tihle dva u stolku ve výčepu vyprávěli vtipy, trochu se mi podlomila kolena. I když jednomu z nich bylo nedávno 80 a druhému 80 za pár dní bude.
Zdeněk Svěrák, o němž je známo, že by se pro legraci přerazil, mi poslední vtip rád zopakoval. Byl o muzikantovi, který zásadně nastupoval o takt později. A tak klesal do horších a horších orchestrů, až nakonec skočil... za vlak. Hned mi bylo líp. Protože, na rozdíl od nebohého umělce, mně se do Slavonic, kde Jan Svěrák natáčí podle scénáře svého otce film Po strništi bos, podařilo dorazit na minutu přesně. Z Prahy je to skoro dvě stě kilometrů, ale zpoždění by mi pedant Tříska pravděpodobně neodpustil.

LN: Říká se, že máte fenomenální paměť. Tak schválně: pamatujete si, že jsme spolu už jeden rozhovor dělali?

Ó ano. Je to... počkejte, čtrnáct let. V hotelu v Nerudovce. A bylo to před Learem nebo po Learovi, kterého jsem hrál na Pražském hradě.

LN: Bingo! Bylo to před Learem.

Jojo, utíká to. Zrovna jsme o tom mluvili se Zdeňkem Svěrákem. Ale Zdeněk se zdá být k tomu problému běžícího času takový... nonšalantní. Kdežto já, ať dělám, co dělám, té nonšalance nějak nedokážu dosáhnout. Já se bojím, víte? Já se bojím přibývajícího času.

LN: Čemu říkáte nonšalance?

Takovému lehkému bezstarostnému přístupu. Takové to: moc se o to nestaráme. A já se prostě starám. Já jsem starostlivý. Možná přepečlivý. Pedantský.

LN: Když jste sám začal o pedantství – vaše maminka prý říkávala:„Kdepak náš Jenda. Ten na kole nejezdí. On ho pořád jenom čistí.“ A v Kalifornii, kde žijete, údajně luxujete i v garáži.

To je pravda, že luxuju i v garáži. Luxuju téměř denně, někdy úplně denně. Já pořád uklízím. Všechno musí být pořád čisté, auto musí být čisté, garáž musí být čistá, v krabicích musí být všechno srovnané. A když není, znervózňuje mě to. Taky na computeru musí být nejnovější operační systém downloadovaný, totéž na telefonech. Kalhoty musí být vyžehlené, košile musí být vyžehlené a tak dále.

LN: Nestojí vás to příliš mnoho energie?

No to víte že jo. Ale já mám totéž jaksi i na divadle. Nesnesl bych, aby partner či partnerka byli méně připravení nebo něco odflákli.

Filmový a divadelní herec Jan Tříska (fotografie z roku 2001)

Filmový a divadelní herec Jan Tříska (fotografie z roku 2001)


LN: Když shrnu, co o vás vím: pracovitý perfekcionista, vegetarián a nekuřák, co má rád kaktusy a celý život žije s jednou ženou. Po kom takovou povahu máte?

Já vám ani nevím. Asi to ve mně nějak bylo a život to ve mně ještě podporoval. Ale to věčné studentství, to, že se denně hrabu ve slovnících, to mám určitě po otci. Otec byl povoláním psycholog a měl knihovnu, jejíž jedna půlka byla o psychologii a filozofii, ale taky matematice, což bylo jeho zvláštní hobby. A druhá půlka knihovny byla poezie. Takže já, sotva jsem se naučil číst, jsem četl básničky – a ty mě myslím přivedly k divadlu. Já se ale i dneska učím básničky nazpaměť, učím se celé kusy ze Shakespeara ve dvou jazycích, to jest v originále a v češtině. Mozek se dá trénovat jako svaly, víte?

LN: Je pravda, že váš tatínek uměl třináct jazyků?

Ano. A když mu říkali, „pane doktore, to je obdivuhodné – jak můžete umět tolik jazyků?“, odpovídal: „To je snadný. Mlátili mě ve škole přes prsty pravítkem, když jsem neuměl řecky nebo latinsky skloňovat.“ Říkal, že základ toho, umět jazyky, je umět řecky a latinsky. A já mu dávám za pravdu. On byl taky pěkný podivín, v lecčems skoro pošuk. Říkali mu „pane doktore“, protože byl pan doktor, ale on se úmyslně oblíkal, jako kdyby byl cestář. Chodil v takových, jak se tomu říkalo, modrácích, montérkách, na hlavě měl napařenou rádiovku. Maminka říkala: „Kájo, prosím tě, proč si nevezmeš sako a kravatu?“ A on jen mávl rukou, že je to dobrý.

LN: Proč měl přezdívku Čingiz?

Jak vy to všechno víte, paní Plavcová? Už ve škole mu tak spolužáci přezdívali, což byl takový racial swear, rasistická narážka na to, že měl vystouplé lícní kosti, jako mají Číňani nebo Japonci, a úzké oči. Já mám v pracovně vystavených několik fotek svého otce. Na jedné se sklání někde v Šárce, my bydleli v Liboci, a sbírá zřejmě houby. A na další je v uniformě, v době, kdy byl jako rakouský voják odveden do první světové války. Protože tenkrát se nerozlišovalo, jestli jste Čech, Moravák nebo Rakušák. Byl prostě rakouský voják, kulometčík. Padl dokonce do italského zajetí. Vzpomínám na něj často, protože se ubírám, marná sláva, v jeho šlépějích. (ukazuje prstem nahoru)

LN: Pořád jsme ještě nezjistili, po kom z rodičů jste zdědil to svoje pedantství.

Možná že... maminka byla protestantka. Ta pořádkumilovnost k tomu jaksi patří. Já třeba musím mít všechno na stole perfektně srovnané. Já bych nemoh’ opustit dům, kdybych neměl na psacím stole tužky srovnané takhle a takhle...

LN: ... musí zařezávat?

Ano. Ano!

LN: Dává vám to pocit bezpečí?

Asi jo. Já jsem se teď setkal po mnoha a mnoha letech s mojí zlatou sladkou bývalou Julií Mařenkou Tomášovou. My jsme spolu hráli na Národním divadle a pak v Divadle za branou. A ona přišla na tu session a měla s sebou takovejhle velkej štos papírů! Horečně v tom listovala a nacházela, co potřebovala. „Já mám doma papírů...“ říkala. Ale já nemám doma vůbec žádné papíry! Já prostě všechno okamžitě zahodím – včetně účtů. Účet, který je splatný za 28 dní, zaplatím okamžitě, abych ho mohl zahodit. No, asi to není úplně nejlepší vlastnost, já se za to nechválím. Jen vám popisuju, jak to je.

LN: Jste takhle náročný i ve vztazích s lidmi? Může být vašim přítelem bordelář?

No... popravdě, bordeláři mně nejsou příjemní. Jestli může být můj přítel bordelář, to nevím, protože žádného přítele bordeláře vlastně nemám. Já myslím, že moji přátelé byli vždycky pořádní lidé.

LN: Tak Václav Havel, váš přítel z nejbližších, měl taky pořádek dost rád.

On byl pedant v mnoha věcech. Ale v některých zase ne. Já bych to řekl takhle: možná že bych i moh’ mít kamaráda bordeláře, pokud by mi ovšem nedělal ten bordel v mým domě. Ať si ho dělá u sebe!

LN: Když tak tíhnete k dokonalosti – máte vy vůbec nějakou neřest?

Ó jó. O tom ale, paní Aleno, mluvit nebudeme. Ani naznačovat. Musíme mít nějaká tajemství.

LN: Jsme ve Slavonicích, kde se natáčí film Po strništi bos. Máte v něm roli zlého dědečka, kterého měl původně hrát Zdeněk Svěrák. Ale prý by mu to diváci nevěřili, že je zlý. Vy berete role zlých podivínů rád?

Mně v žádném případě nevadí. Ale já myslím, že zrovna tady to adjektivum zlý není úplně přesné. On je to podivný dědeček. Starý, zatrpklý, ale během filmu zjistíme, proč je takový. On přišel díky své nezřízené vášni mazat karty o velkou lásku a právě v té době zatrpkl. Ale nebyla to žena. Víc bych prozrazovat neměl. A ještě k tomu je taky perfekcionista a má takový komplex, že se musí na lidi trošku vytahovat. Ten příběh je zvláštní v tom, že v něm jenom ten malý hrdina, chlapeček, který se jmenuje Eda, má pravé jméno. Ostatní postavy mají jen taková generická jména: maminka, tatínek, teta, babička, dědeček, strejda... Ten klučík jediný má skutečné jméno, protože je středem příběhu, je středem filmu a zároveň středem světa a středem vesmíru, neboť my jako diváci se o něj bojíme.

LN: Když čekáte na záběr, jak se k malému Edovi chováte? Jste zlý pořád, abyste nevyšli ze cviku? Bojí se vás ten kluk?

A víte, že na začátku jsem měl opravdu starost, jak se k němu chovat? Protože než jsem sem přijel před prvním natáčecím dnem, viděl jsem toho kluka jen na fotografii. A já nevěděl, jestli je lepší si udržovat ten vztah „nebezpečný dědek“ a „malý chlapíček“, nebo jestli máme spolu mít kontakt jako dva kolegové herci. Ale ono se to vyřešilo úplně samo: ten kluk je tak hodný, tak sladký, tak bezprostřední, že mi od prvního dne normálně říkal: „Ahój!“ Já povídám: „Tak pojď, zopakujeme si text.“ – „Tak jó.“ On se prostě choval od začátku jako profesionální herec. A jestli se mě má, nebo nemá bát i mezi záběry, mu bylo úplně jedno. Ten kluk, v opravdovém životě se jmenuje Lojza Grec, je velký talent. A ještě k tomu má dojemné uši, skrz které krásně prosvítá světlo.

LN: Jak vy vzpomínáte na své dědečky?

Já jsem, představte si, žádného svého dědečka nepoznal. Tatínek mojí maminky dokonce umřel, když ona ještě byla malé dítě. Já sám jsem teď dědeček dvou vnoučat. Ovšem žijí ve státě Minnesota, ve městě Minneapolis a to je od nás z Kalifornie strašně daleko. Takže je vidím někdy dokonce jen jednou do roka, na Vánoce, kdy v Minnesotě napadne příliš mnoho sněhu a je tam příliš velký mráz. A tak přiletí k nám do Kalifornie a chodí se koupat do moře.

LN: Když vás tak poslouchám, jak to, že jste si i po těch skoro čtyřiceti letech v Americe zachoval tak dobrou češtinu? Mluvili jste česky doma se ženou?

Já myslím, že jsem si zachoval češtinu, protože mám dobrou paměť. Ale musím říct, a lidi to i pozorují, že mluvím sice správně česky, ale češtinou ze 60. let.

LN: Máte pocit, že vaše čeština je archaická?

Divíte se něčemu, co tu teď slyšíte?

Pokaždé mě tu něco v řeči překvapí. Sice rozumím, co se tím myslí, ale odmítám ten výraz použít. Například jsem okamžitě chápal, co znamená „v pohodě, pohodovej, vona je pohodová“. Ale sám bych to nikdy nepoužil, nejsem ochotný ten výraz přijmout. Já zase třeba řeknu: „Pojedu tam podzemkou.“ A lidi se mi posmívají. Protože oni sice taky vědí, co to je, ale nepoužili by to. Čili je to od vás hezké, že mě chválíte, jak mluvím česky, ale moje čeština zůstala v 60. letech, zatímco ten jazyk se vyvíjel, speciálně ve slangu. Což chápu, neboť to je vlastnost každého jazyka, že se vyvíjí. Jen já to prostě nepřijímám. A jak jste se ptala, jestli s Karlou mluvíme česky... My spolu mluvíme tím, co se v angličtině nazývá kitchen language, kuchyňská angličtina. Prostě jako spolu mluví manželé v kuchyni – co je snazší a rychlejší vyjádřit v angličtině, řekneme anglicky, a co je snazší česky, řekneme v češtině. A někdy jsou to totální patvary ze dvou jazyků, které bych vlastně nerad vysvětloval. Koši na odpadky například říkáme lanďák, což je bizarní spojení.

LN: Jakým jazykem jste nadával po bouračce? Vlastně se ptám na to, který jazyk je váš primární.

Já myslím, že jsem tenkrát nenadával vůbec. Přišel policajt a já na něj pochopitelně mluvil anglicky. Ale hele, pamatuju se, že hned jak jsem přišel do Ameriky, někdo mi řekl: „Typické je, jak si člověk sám pro sebe počítá.“ Teda jestli si říká one, two, three, four, five..., nebo jedna, dvě, tři, čtyři, pět... A já jsem od samého začátku počítal jen v angličtině. Možná to bylo nějaké takové moje „já se snažím“. Ale já jsem taky čtyřicet let sbíral slovníky. Kdykoli jsem viděl v knihkupectví nějaký nový slovník, který jsem ještě neměl, hned jsem si ho koupil. Já jsem absolutně posedlej slovníky.

LN: A vy si v nich čtete jako v knize?

No. Jenže musím říct, že od doby internetu mě najednou papírové slovníky přestaly vzrušovat. Postupně se stěhovaly do garáže, pak jsem to vnucoval dětem, které to pochopitelně nechtěly, až jsem je dal úplně pryč. Má velikánská sbírka, prostě police a police slovníků, je pryč. A já to všechno dneska udělám na dvě kliknutí. Mám slovníky v elektronické podobě, computer mám plný slovníků a hrabu se v nich v podstatě pořád. Nejvíc mě vzrušuje etymologie slov, čili odkud které slovo pošlo.

LN: Protože ve slovech je ukrytá historie?

Přesně. Před pár dny jsem právě tady ve Slavonicích narazil na slovo „nebiš“. „Ti jsou nebiš!“ Což je takové: Jsou neschopní. Slabí. A zjistil jsem, že je to z jidiš, ale do jidiš to vstoupilo z češtiny, ze slova „ubohý“. On je takový ubohý, ne-bo-hy. Takové věci mě fascinují. Zajímá mě latinská a řecká etymologie, ale taky mě zajímá třeba stará norština. Ti Vikingové, ti zarostlí bídáci a vražedníci, kteří na lodích dopluli do Anglie a tam tou svou lokální hatmatilkou ovlivnili angličtinu na staletí a staletí. A narazíte na to i v divadle, v Shakespearovi je spousta výrazů ze staré norštiny.

LN: Řekla bych, že herec si nemůže být nikdy ničím jistý. Pokaždé začíná znovu. Zažil jste někdy na jevišti nebo před kamerou pocit, že to, co děláte, nemá smysl?

Ne. Opravdu ne. Pro mě bylo důležité, že jsem na úplném začátku měl to štěstí a potkal Otomara Krejču. Strašně moc mě naučil. Tenkrát se rádo říkalo: „Herectví je řehole.“ A říkalo se to tak jako polovážně a poloironicky. Ale já to bral to-tál-ně vážně. Já dodnes považuju herectví za řeholnickou práci. Je to zpověď o mých špatných vlastnostech, o mých dobrých vlastnostech, ale hlavně to je veřejná služba. Je to totéž jako být autobusák. „Paní, nastupte si, já vás dovezu o tři stanice dál. Já jsem váš služebník.“ Herectví je služebné povolání. Já jsem sluha veřejnosti, která si zaplatila lístek do divadla nebo do biografu.

Jan Tříška jako Král Lear.

Jan Tříška jako Král Lear.

LN: Může herce ovlivnit postava, na které pracuje?

No to samozřejmě. To prožívám každý den. To prožívám třeba teď při tom Svěrákově filmu, protože hraju člověka nerudného a nepříjemného. A já cítím, že se chovám i k maskérovi a ke kostymérce úplně nepříjemně, protože je to nutně ve mně po celou tu pracovní dobu zakódované. Je to vlastně hrozné, já se úplně chci omlouvat. On mi lepí knír, a když už se mi zdá, že to trvá příliš dlouho (vší silou dupne do prkenné podlahy, až mi nadskočí židle), mám chuť ho kopnout do šimpánu! To je vliv té postavy. A takový král Lear, to je vlastně utrpení hrát. Protože je to jedna z nejstrašnějších rolí, co existují. Je to o člověku, který ztrácí rozum, uvědomuje si to, pozoruje to a ví, že to nejde zastavit. Co může být hroznějšího? Strašné... a hele, tamhle jde venku Zdeněk Svěrák. Jak je to možný, že nepracuje? Měl bych ho jít popohnat...

LN: Půl života jste prožil v Čechách a půl v Americe. Čím se ty dva světy nejvíc liší?

Já vám to řeknu aforisticky. Kdykoliv pracuju v Evropě, nejenom v Čechách, bydlím v hotelu. Zkrátka producent mi zaplatí hotel. A v hotelu se používají výtahy. Evropana, speciálně Čecha, poznáte ve výtahu hned. Když do něj vstoupí, nikdy se vám nepodívá do očí. Začne si takhle rejpat nehet (předvádí to) nebo si prohlížet své boty (předvádí to) nebo ho zrovna něco strašně zajímá na stropě. Když vstoupí do výtahu Američan, víte okamžitě, že je Američan, protože se vám podívá do očí a zařve „good morning!“. Zkrátka má s vámi přímý lidský kontakt. A v tom je ten základní rozdíl. V Americe s vámi každý vždycky jedná z oka do oka.

LN: Býváte k Čechům dost kritický. Přesto, když sem přiletíte, je něco, co vás tady chytne za srdce?

(dlouho mlčí a vzdychá) Paní Aleno, správně bych měl říct, že jo. (zase mlčí) Nevím. Když přiletím do Říma, chytí mě to taky za srdce. Když přiletím do Stockholmu, taky mě to chytí za srdce.

LN: Chcete říct, že v Praze to pro vás není v ničem jiné?

Ale jo. A hele, už zase chodí Svěrák pod okny jak apoštol a nepracuje! To je borrrdel! Samozřejmě je to jiné v tom, že oproti Paříži nebo Stockholmu umím tu řeč. Ale včera tady byl zrovna nějaký večírek a syn mladého Svěráka, čili vnuk tady toho, co se tu teď fláká pod oknem, Franta Svěrák, mi povídá: „No ale, Honzo, tuhle jsme jeli s tátou...“ A teď popisoval jakousi českou krajinu, ty mírný kopečky: „Copak to se ti nezdá hezký?“ A já říkám: „Franto, co blbneš? Takových krajin s mírnými kopečky znám ve státě Iowa, ve státě Minnesota, ve státě Wisconsin spoustu.“ On si z nějakého důvodu myslel, že je to tady nějaké výjimečné. A to není pravda.

Jan Tříska a jeho role: se Zdeňkem Svěrákem ve filmu Na samotě u lesa.
Jan Tříska a jeho role: jako Radúz ve filmu Radúz a Mahulena (1970).

LN: Změnila vás Amerika?

Asi jo. Například pomaleji jezdím autem. V Americe se jezdí pomalu velkými auty po širokých silnicích. Tady se jezdí rychle malými auty po úzkých silnicích.

LN: Ameriku, která vám poskytla nový domov, jste vždycky chválil. Vůbec nic vás na ní nerozčiluje?

No to víte že jo! Spousta věcí. Politika například. Donald Trump. Ten ne že mě rozčiluje, ale zvracím! A úplně nesnášíme ty gun laws, zákony o zbraních. To, že je v ústavě napsáno, že každý má právo si jít koupit zbraň, že čtrnáctiletý kluk si může koupit samopal a pak postřílet svoje spolužáky, je absolutně nesnesitelné.

LN: Považujete se dneska za Američana? Nebo za koho vlastně?

Hele, já jsem americký občan s americkým pasem platící americké daně. Čili jsem Američan. Technicky jsem Američan, a protože se mi líbí tamní vztahy mezi lidmi, i lidsky jsem Američan. Ale zároveň, protože existují zákony o podvojném občanství, jsem taky Čech. A ještě k tomu mám i kanadský passport. Ale když jsme odtud utekli, a nejenom já, ale i moje žena a naše dvě malé děti, dva roky jsme byli takzvaní stateless people, lidé bez občanské příslušnosti. Nikam jsme nepatřili a neměli v podstatě žádná práva. Byli jsme uprchlíci, emigranti. Proto já teď mám strašný soucit se všemi Syřany a tak dále. Protože i já jsem uprchlík. Moje žena je uprchlík. Moje děti jsou uprchlíci. Měli jsme štěstí. Ale dva roky jsem byl bezprizorný, téměř se nedorozuměl, neměl jsem práci a bál se, že moje děti zemřou hlady. O tomhle tématu ale už dost. Jen bych se rozčiloval.

LN: Poměrně často sem jezdíte kvůli práci. Jak vypadá náš polistopadový vývoj, když ho vidíte jako fotografické momentky?

Paní Aleno, vy to víte moc dobře, jak to tady vypadá.

LN: Jenže nevím, jak to vypadá, když se přiletí z Kalifornie.

(chvíli vzdychá) Hele, já to vidím z rychlíku. O některých zdejších politicích nemám vůbec žádné vysoké mínění. Přesto asi před čtvrt rokem jsem se na českém konzulátě v Los Angeles setkal s panem premiérem Sobotkou a jeho paní. A nesmírně se mi líbil. Klobouk dolů. Ovšem nechtěl bych se setkat třeba s jistým... tečka, tečka, tečka. Ale já jsem teď tak zažraný do americké politiky, že jsem vlastně rád, že jsem ve Slavonicích. Protože doma bych seděl dvacet čtyři hodin denně u CNN.

LN: Tolik prožíváte prezidentské volby?

Strašně to prožívám. A doufám, že to dopadne dobře. Že vyhraje Clintonka, do které teda nejsem žádnej blázen. Ale ta druhá varianta je prostě ne špatná, ale tragická.

LN: Odtud, zdálky, se zdá nepochopitelné, že se člověk jako Donald Trump vůbec dostal tak daleko.

No to je ale právě díky tomu, že existuje nějaká celosvětová tendence k populismu, kterýžto existuje i tady a reprezentuje ho ten pán, kterého tečka, tečka, tečka – nebudu jmenovat. Prostě na světě je strašná spousta křupanů. Jak vy tady říkáte „vidláků“. Což je jediné slovo, které jsem přijal do své archaické češtiny, protože ten výraz se mi líbí. Na světě je strašná spousta vidláků. A čím je ta země větší, tím je jich v ní víc. Amerika má 320 milionů lidí, zatímco Česko deset milionů. Úměrně tomu je tady méně vidláků, a tam více vidláků. A vidláci jsou právě zahledění do takových typů, jako je Trump, oni milují někoho, kdo je fool, cvok.
Radši už opravdu změníme téma.

LN: Ještě pořád po ránu běháte své tři míle?

Běhám každý den, sedm dní v týdnu, samozřejmě i tady.

LN: Je to váš způsob, jak odhánět stáří?

No to víte... sám sobě to takhle neříkám, ale vám přiznám, že je to samozřejmě jeden z motivů. Nemluvě o tom, že mi to dává tu každodenní disciplínu. A když jsem v Kalifornii, nejenže běhám, ale ještě taky plavu každý den v olympijském bazénu, který mám půl míle od domu.

LN: Jak se vyrovnáváte s americkým kultem mládí? Dá se v Kalifornii taky normálně stárnout? Bez faceliftu?

Ale jo, dá. Je dokonce dost hereček, které žádný facelift nechtějí. Například Julia Roberts nedávno řekla, když se jí právě ptali v nějakém interview: „Julia, vy nemáte vůbec žádný facelift?“ – „Samozřejmě že nemám. Já totiž chci, aby moje děti poznaly, když se na ně zlobím.“ Což je strašně vtipné, protože ženy, které mají facelift, ztratí mimiku. Takže nepoznáte, jestli se zrovna smějí, nebo rozčilují.

LN: Chodí se v Americe vůbec do penze?

No hele, jakmile je vám tam 65, automaticky začnete dostávat důchod. Ale lidi se snaží pracovat pořád, neboť vědí – nebo tuší –, že když přestanou, onemocní, zleniví, prostě zchátrají.

LN: Co vám dnes dělá největší radost?

Každá dobrá práce. A to je v této chvíli právě film Po strništi bos. Hraju v něm malou roli, ale jsem za ni vděčný a snažím se to zahrát pořádně. No a pak mi vždycky udělá radost pořádek v garáži a srovnané tužky na stole.

LN: Za pár dní vám bude 80. Snad vám touhle otázkou nezpůsobím trauma: Uvažoval jste někdy o tom, kde byste chtěl být jednou pohřben?

Hm, hm... Moje žena Karla si z toho dělá srandu: „Pamatuj si, Honzo, že já chci být rozprášená do moře.“ V Liboci, což je západní periferie Prahy, býval takový malý hřbitůvek, kam jsme si jako kluci chodili hrát. Prostě si ho pamatuju z dětství. No a v Americe mě napadlo, že tam by mě měli jednou pochovat. Jenže... oni mi ten hřbitov mezitím zrušili! Che! A víte co? Radši si se mnou pojďte dát čtvrtku vína, já vás zvu.

A když jsme to víno dopili a loučili se, řekl: „Tak zase za čtrnáct let...“

  • 43Diskuse






REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz