Uším milovníků přírody to musí lahodit: podle ekologů a ochránců zvířat se do české, potažmo evropské přírody navrací divočina. Jenže je otázka, co to vlastně znamená? Vždyť celé roky slýcháme, že příroda je v totálním područí člověka a díky němu ve strašlivém stavu. A to s nějakým ideálním stavem, natož romantickým návratem nedotčené divočiny dost dobře nejde dohromady.
„Člověk svojí činností někomu prospívá a někomu zase škodí. Jeho činnost nemá pouze devastující efekt. Navíc se příroda neustále proměňuje sama o sobě, nezávisle na člověku,“ říká k tomu biolog David Storch, který se v rámci svého bádání zabývá makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, jak na tom tedy česká příroda a její ochrana ve skutečnosti jsou.
ČESKÁ POZICE: Co si má v dnešní době člověk pod pojmem návrat divoké přírody představit?
STORCH: Do české, potažmo evropské přírody se doložitelně navrací řada „velkých“ zvířat. To se týká třeba bobra nebo rysa, který byl úspěšně vypuštěn v osmdesátých letech minulého století na Šumavě. Dnes rys žije v celých jižních a západních Čechách (a dosahuje až do Brd) a na severní Moravě. Jeho populace se u nás uchytila, přestože je lákavým terčem pytláků.
„Pokud budeme mluvit o nejvýraznějším rysu současného vývoje v přírodě, musíme se vrátit o několik tisíc let nazpátek“Přibývá také řada druhů ptáků. Ne že by se nějak masivně navraceli ti u nás vyhynulí, ale u jistých – hlavně lesních – druhů se zvětšují jejich populace. Ale zase ne všech: třeba tetřeva a tetřívka v české krajině rapidně ubývá; naopak jeřábi, kteří u nás jednu dobu vůbec nebyli, postupně přibývají.
To je sice úspěch, na druhou stranu ale spousta druhů živočišné říše, zvláště třeba hmyz otevřené krajiny, vymírá. Takže asi úplně nejde říci, že se s velkými zvířaty navrací komplet divoká příroda v nějaké ideální podobě. Navíc řada projektů, jako je třeba vysazení zubra evropského, divokého koně či nově vyšlechtěného pratura, kteří kdysi v přírodě jako býložravci dokonale fungovali jako velcí udržovatelé lesa, se teprve rozbíhá. Právě její zarůstání je největším problémem české krajiny.
ČESKÁ POZICE: Často se říká, že má člověk na přírodu především devastující vliv. Začal být ohleduplnější, či nikoliv?
STORCH: Tlak civilizace na přírodu je určitě obrovský, přesto to nejde takto zjednodušit. Za posledních šedesát let se náš vztah k přírodě přece jen zásadně proměnil. Dnes už lidé dobře vědí, že by se příroda měla spíš chránit než jednosměrně drancovat či poškozovat. Blíž pravdě je to, že člověk svojí činností někomu prospívá a někomu zase škodí. Lidská činnost má tolik dimenzí, že nemá pouze jediný, a to devastující efekt. Navíc, ať chceme nebo ne, příroda se neustále proměňuje sama o sobě, nezávisle na člověku. Je to z definice svět, který my jako lidé jednoduše do důsledku neovládáme.
V lidech jsou však tendence buď si toho nevšímat, či naopak tvrdit, že se to neustále jen zhoršuje. Někdy je těžké říci, co se vlastně zlepšuje a co zhoršuje. Pokud ale budeme mluvit o nejvýraznějším rysu současného vývoje v přírodě, musíme se vrátit o několik tisíc let nazpátek. Už tehdy totiž začalo to, čemu říkám „zvětšování zrna krajinné mozaiky“. To, co bylo kdysi „jemnozrnná“ záležitost, tedy třeba jak byl složen katastr běžné obce – nějaká pastvina, pole, obec, voda, les –, tak tyto struktury se postupně zvětšovaly, díky čemuž je dnes krajina rozrůzněná na mnohem větších škálách.
ČESKÁ POZICE: Co to přesně znamená?
STORCH: Docela výraznou proměnu celé krajiny. Kdysi byla základní funkční jednotka krajiny „malá“, protože lidé museli mít všechno potřebné ke svému životu na jednom místě. Dnes se základní funkční jednotka hodně zvětšila, a to má za příčinu velkou krajinnou proměnu. V místech, kde jsou zemědělská sídla, není vůbec žádný les, a kde je více lesa, tak tam naopak nejsou žádná pole. Kde byla tradičně zemědělská půda, jejím scelováním se zvětšila její rozloha. Kde byly tradičně spíše lesy a mezi nimi nějaká políčka, tak ta zanikla a vznikají celé souvislé pásy lesů.
Takže to, co bylo dřív drobnou mozaikou políček, luk, pastvin, lesů a malých mokřadů, jsou teď obrovské kusy „monotónní“ krajiny, které člověk na jedné straně ponechal ladem a na straně druhé hodně intenzivně kolonizoval. Tato proměna krajiny souvisí s dopravou, tedy nebývalou možností převážet zboží sem a tam na obrovské vzdálenosti.
ČESKÁ POZICE: Jaký to má následek?
STORCH: Z pohledu přírody docela dramatickou věc. Dnes v přírodě vymírají organismy té extenzivně obhospodařované jemnozrnné zemědělské krajiny. To je jev, který pozorujeme na území celé Evropy. Dobře je to vidět na ptácích. Když se podíváme na to, kteří přibývají a kteří ubývají, tak ubývají hlavně ptáci zemědělské krajiny, jako například skřivan, křepelka, koroptev, ťuhýci. Naopak většinou přibývají druhy lesní. Obecně se tak dá říci, že otevřená krajina se spíše zhoršuje a lesní porosty se nejen zvětšují, ale i zlepšují svoji kvalitu, a nabízejí tak možnost života – třeba v podobě doupných stromů – nejrůznějším organismům.
ČESKÁ POZICE: Koho vymírání postihuje především?
„Motýli jsou povětšinou vázáni na otevřenou krajinu, a jak ta pomalu mizí, dochází k jejich masivnímu vymírání“STORCH: Bezobratlé a hmyz, například motýly. Motýli jsou povětšinou vázáni na otevřenou krajinu, a jak ta pomalu mizí, dochází k jejich masivnímu vymírání. Lesních motýlů je málo, a i ti jsou ohroženi: mají totiž rádi otevřené lesy, které postupně také ubývají. To se týká rovněž brouků, jako byly například majky, samotářské včely nebo některé další druhy blanokřídlého hmyzu.
Ohrožené jsou i druhy vázané na mizející písčiny, z hmyzu třeba hrabalky a kutilky, ale i řada na písčiny vázaných rostlin. Další alarmující věcí jsou mokřady, které kdysi byly neodmyslitelnou součástí otevřené krajiny a dostaly zabrat hlavně kvůli masivním melioracím. I když dnes víme, jak jsou důležité a snažíme se je více chránit, přesto lokální malé mokřady mizí.
ČESKÁ POZICE: To zní hodně dramaticky. Jaký má takováto proměna vliv?
STORCH: Že se zvětšuje krajinné měřítko a mizí extenzivně obhospodařovaná krajina, kde je všechno namixované se vším, není vlastně nic tak zcela nového. To je trend nastavený už někdy od pravěku. Takzvaná neolitická revoluce se odehrála asi před sedmi tisíci lety, kdy sem přišli první zemědělci a začali krajinu extenzivně obhospodařovat a vytvářet jemnozrnnou mozaiku. Dnes ale vznikem intenzivního hospodaření ta neolitická doba, tedy zemědělský způsob života většiny populace, skončila. Krajina je samozřejmě dál obhospodařovaná, ale žije v ní jen zlomek populace. Tehdy to byly desítky procent populace, dnes jsou to pouhá tři procenta. To je ten zásadní a nejdůležitější vliv, který vlastně změnil celou krajinu.
ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?
„Dnes je zeleně daleko víc, což bychom mohli vnímat pozitivně, ale má to za následek dramatické vymírání druhů vázaných na otevřenou krajinu“STORCH: Jednoduše řečeno – krajina bez člověka, který se z ní v dosud nebývalé míře vytrácí, doslova zarůstá. V krajině ležící ladem vzniká takzvaná nová divočina, a překvapivě je jí dokonce víc, než tomu bylo kdysi. Když porovnáte staré fotografie s dnešním stavem, tak ještě před takovými sto lety bylo vegetace málo, krajina byla takřka holá. Byla v ní vidět jenom pole, louky, pastviny, sem tam nějaký ten lesík či stromová alej podél cesty. Dnes je zeleně daleko víc, což bychom mohli vnímat pozitivně, ale jak už bylo řečeno, má to za následek dramatické vymírání druhů vázaných na otevřenou krajinu.
ČESKÁ POZICE: Kde takzvaná „nová“ divočina kupříkladu vznikla?
STORCH: Například na okrajích měst, dokonce i v Praze. V Praze můžete potkat orla mořského, krahujce, sokola, kunu skalní či dokonce lišku nebo divoká prasata. Obecně se divočina vrací do míst, která člověk opustil. Ve městech jsou to hlavně opuštěná místa periferie, průmyslové zóny, ale také samozřejmě různé kouty v běžné zástavbě jako třeba křoviska v neudržovaných parcích či kolem potoků.
Jinak se divočina ukázkově vrací na hodně viditelná místa, jako jsou bývalé výsypky u hnědouhelných dolů, či se v téměř neporušené podobě objevila v bývalých vojenských újezdech, které u nás dnes představují nejpestřejší přírodu. Nakonec v mnoha případech platí, že pokud umožníme přírodě třeba právě na těch výsypkách, aby si dělala, co chce, čili necháme je bez jakékoliv rekultivace svému osudu, dopadne to pro přírodu asi úplně nejlépe.
ČESKÁ POZICE: Jak se tedy dnes v krajině daří jinému než lidskému životu?
STORCH: S tím zarůstáním souvisí eutrofizace, což znamená, že je v přírodě daleko víc živin, než tomu bylo dříve. Je to důsledek používání umělých hnojiv, díky nimž je množství dusíku a fosforu v dnešní biosféře nesrovnatelné s jakýmkoli minulým stavem. To urychluje zarůstání; některým rostlinám, jako je třeba kopřiva, se daří nadmíru, ale řada organismů tím trpí.
Hlavně to ale způsobuje kolaps dalšího typu prostředí, o němž jsme zatím nemluvili, totiž stojatých vod, hlavně pak rybníků. Ty se přeměnily v takovou až hypertrofní břečku doslova nadopovanou živinami. Jsou zarostlé řasami, nedá se v nich koupat, o pití ani nemluvě. Z rybniční vody, ve které kdysi žilo vícero druhů ryb, množili se v ní obojživelníci a žila v ní spousta druhů vodního hmyzu, se stala voda vhodná tak jenom pro kapry, kteří v ní jako jediní dokážou přežít. To je hodně zásadní proměna, která vede přinejmenším k lokálnímu vymření velkého množství sladkovodních organismů. Jestli něco považuji opravdu za ekologickou katastrofu, tak to je především pozvolný zánik stojatých vod.
ČESKÁ POZICE: Znamenají tyto změny nevratnou devastaci, či je to jen přechodný jev?
STORCH: Lokální vymírání celých druhových společenstev nevratnou devastaci často znamená. Na druhou stranu, pokud vezmeme celoevropské měřítko, tak opravdu definitivně a nezvratně vymřelých druhů zase až tolik není. Spíše se zmenšují jejich areály. Proto se nedá jednoznačně říci, že se zhoršuje úplně všechno.
To, že třeba nějací ptáci u nás v nějaké lokalitě vymřou, ještě neznamená, že vymřeli v celé Evropě. Jen se stáhli z toho svého původního areálu a přesunuli se jinam, třeba na Slovensko či na Balkán. Jiné ptačí druhy zase místo nich do téže krajiny přibyly a ta „výměna“ je skoro vyrovnaná. Třeba šelmy spíše přibývají. Vymírání se tak týká hlavně bezobratlých, jako jsou už zmiňovaní motýli.
ČESKÁ POZICE: Pokud je návrat divoké přírody, jak říkáte, spíše samovolným procesem, jaký vliv má na přírodu její legislativní ochrana?
STORCH: Se současnou legislativou samozřejmě souvisí řada změn k lepšímu. Pokud zůstaneme pouze v Česku, tak se díky institucionální ochraně podařilo řadu organismů a společenstev udržet v krajině. Naše legislativa také neumožňuje bezhlavě střílet velké šelmy. To se týká i vlků a medvědů, kteří byli kdysi součástí naší přírody a byli do jednoho vystříleni. Tlak člověka prostě polevil, a proto se divočina zčásti vrací.
Návrat zvířat samozřejmě ovlivňuje i to, že lidé v krajině už tolik nejsou. Dobře jsou na tom savci, jako třeba kuna skalní, ta se dokonale adaptovala na současnou dobu a žije třeba i ve městech. Takové proměny vědecká obec vůbec neočekávala. Ještě před pár desítkami let se soudilo, že se příroda už může jenom zhoršovat a bude ubývat diverzita, což se sice děje, ale méně a jinak, než se čekalo.
ČESKÁ POZICE: Může si člověk jako potenciální ničitel oddechnout?
STORCH: Ochrana přírody představuje složitý komplex různých činností a úsilí a řada věcí se povedla. Ať už je to třeba zřízení nových parků, vznik desítek chráněných území či nových legislativních norem.
„Ani tak diskutované moderní industriální město není vymřelá pustina, jak by se možná zdálo – není v něm o nic méně druhů než v okolní krajině“V této souvislosti je ale potřeba si uvědomit, že návrat velkých zvířat, o kterém jsme mluvili, je v celém komplexu problému ochrany přírody jen okrajový jev. Třeba rys se sice mohl do přírody vrátit díky naší ochraně, nicméně řada jiných zvířat se v ní objevila nezávisle na nějaké institucionální ochraně, což je třeba případ vydry. Je také třeba si uvědomit, že skoro každý zásah do přírody někomu škodí a někomu jinému pomáhá. Když někde vysadíme stromy na louce, tak jsme sice zničili louku, ale zase pomohli lesu – který ovšem dnes moc pomoci nepotřebuje, na rozdíl od té louky. Takže jsme nezničili přírodu jako takovou, ale konkrétní louku nebo mokřad či rybník.
Neexistuje prostě jedna jednolitá příroda, kterou buď ničíme, nebo naopak chráníme. Ani tak diskutované moderní industriální město není vymřelá pustina, jak by se možná zdálo, ale se svým specifickým prostředím patří také do přírody, a mnoho živočišných druhů je na něj dokonce vázaných. V tak komplikovaném prostředí, jako je město, není o nic méně druhů než v okolní krajině.
ČESKÁ POZICE: Kteří z živočichů žijí ve městě?
STORCH: Mnoho druhů, pro které je městské prostředí analogické jejich původnímu typu prostředí. V domech a na domech žijí například druhy, které jsou primárně obyvateli skal. To se týká nejen rorýsů a kavek, ale také například kuny skalní, která také žije i přímo v centru Prahy. Podobně fungují různá staveniště a rumiště. Ta jsou zase analogií stepi. Pro některá zvířata, jako jsou u nás téměř vyhynulý bělořit či chocholouš, tedy druhy vázané na holý či kamenitý povrch bez trávy, slouží tyto nevábné typy prostředí jako poslední refuga čili útočiště, protože v Česku stepi prakticky vymizely. Mnohá zvířata se zkrátka dokázala na město adaptovat.
ČESKÁ POZICE: O které živočišné druhy je naše příroda ochuzena, protože nenávratně vyhynuly?
STORCH: U ptáků to není zase až tak drastické, nicméně z naší krajiny zmizel třeba mandelík hajní nebo ťuhýk menší. V mnoha oblastech vymizely některé mokřadní druhy; na Třeboňsku například úplně vymizel jeden z kdysi nejhojnějších ptáků, bukáček malý, nebo třeba volavka červená, kterou už u nás neuvidíte nikde.
Vymírání se ale týká hlavně hmyzu a bezobratlých, to jsou desítky, možná stovky druhů. Vezměte si, že ptáků u nás žije asi sto padesát druhů, hmyzu kolem padesáti tisíc. Takže druhové bohatství připadá hlavně na hmyz a bezobratlé. Přesto se v celkovém úhrnu dá říci, že počet druhů na našem území vzrůstá, a to díky biologickým invazím. Šíří se druhy nepůvodní, a ty svými počty nahrazují, a dokonce přesahují to vymírání.
ČESKÁ POZICE: Vznikají také nějaké nové druhy?
STORCH: To sice vznikají, ale děje se tak převážně v úplně jiných časových měřítkách, takže to těžko můžeme zaznamenat. Nicméně u některých druhů hmyzu či ryb může stačit ke vzniku nového druhu třeba jen třicet generací (což je většinou třicet let). To je ale velmi vzácné. Problém je, že pokud nové druhy vzniknou takto rychle, jsou hodně podobné těm původním, ze kterých vznikly. Vznikl něčeho opravdu zcela nového a odlišného je možný leda křížením dvou druhů, což se u živočichů stává málokdy. Něco takového se ale běžně děje u rostlin. Křížením křídlatky japonské a sachalinské, pěstovaných původně na zahrádkách a později zplanělých, vznikl nový invazní druh – křídlatka česká.
ČESKÁ POZICE: Týkají se biologické invaze i živočichů?
STORCH: Ano, třeba slavného a zahrádkáři hodně neoblíbeného zrzavého plzáka, který sem přišel společně s dováženou zeleninou. Díky globálnímu oteplování se také třeba v Polabí objevil jedovatý pavouk původem z jižní Evropy. Jiným známým invazním živočichem je norek americký, což je kunovitá šelma, která utekla z kožešinových farem. Její výskyt v naší přírodě znamená katastrofu pro místní populaci raků, která se navíc potýká se znečištěním vod a také s šířením nepůvodních druhů raků z Ameriky. Ti američtí je sice přímo nevytlačují, ale jsou přenositeli račího moru, vůči kterému naši raci nejsou imunní.
ČESKÁ POZICE: Má takové druhové střídání či stěhování nějakou analogii v historii?
STORCH: V takovémto rozsahu se to děje poprvé. Za počátek se považuje moment, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. V masivním měřítku to ale začalo až díky rozvoji mezikontinentální dopravy v 19. a zvláště 20. století. Invazní druhy způsobují obrovské hospodářské škody, vzpomeňme jen na mandelinku bramborovou. Je zajímavé, že evropské druhy, jako třeba špaček či vrabec, škodí v Americe daleko více než ty americké u nás. Obecně se biologické invaze považují za jeden z největších problémů životního prostředí vůbec.
ČESKÁ POZICE: Je tedy podle vás ochrana přírody dostatečná?
STORCH: Povedlo se leccos, podstatné je třeba už jen to, že se daří udržet příznivý stav rezervací, což znamená například lokální zabránění zmíněnému zarůstání krajiny. Spousta druhů tak pořád nějak přežívá, a třeba právě motýli proto nevymřeli úplně všichni. Územní ochrana dokáže ten proces vymírání biologických druhů alespoň lokálně zablokovat.
„Myslím, že je čas na úplně nové kampaně. Třeba právě co se týče alarmujícího stavu stojatých vod, respektive totálně zničených rybníků.“Spousta věcí se v rámci ochrany přírody či životního prostředí povedla díky ekologickým hnutím a jejich účinným kampaním. Třeba co se týče freonů či v současnosti celoevropsky platné smlouvy o chemikáliích, které se smějí používat. I když se ale snažíme jisté věci měnit – jedů se třeba do přírody pouští méně –, přesto ochrana přírody podle mého soudu dostatečná není a asi nikdy nebude, podobně jako je tomu i v jiných oblastech – nezávadnými potravinami počínaje a lidskými právy konče. Proto si myslím, že je čas na úplně nové kampaně. Třeba právě co se týče alarmujícího stavu stojatých vod, respektive totálně zničených rybníků.
ČESKÁ POZICE: Co může pro přírodu dělat normální občan?
STORCH: Záleží na tom, kde žijete. Pokud žijete a pracujete ve městě, příroda je pro vás něčím hodně vzdáleným a na nějakém jejím poškozování se podílíte velmi zprostředkovaně například svojí účastí v konzumním řetězci. Podobně vzdálené je to ale i s osobním podílem na nějaké její ochraně. To se děje především prostřednictvím odváděných daní, volbou vhodné politické strany či tím, že třídíte odpad nebo si pořizujete takové výrobky, které jsou k přírodě šetrnější než ty ostatní.
Daleko více než městský člověk ale můžou udělat lidé žijící na venkově či ti, kteří k přírodě mají nějakým způsobem blízko – třeba jako majitelé pozemků. Ti se můžou na její ochraně podílet mnohem zásadnějším způsobem tím, jak budou své pozemky obhospodařovat. Jestli na nich budou chtít mít krásné louky a květiny s motýly, či nikoliv. Většina lidí si totiž bohužel pořád myslí, že příroda je jenom les a velká zvířata a víc už nic.
ČESKÁ POZICE: V čem je nedostatek?
STORCH: Řekl bych, že v obecné vůli k ochraně životního prostředí. Ta se za současného stavu pohybuje zhruba ve třech úrovních:
- První je ochrana životního prostředí v úzkém slova smyslu, jako je třeba zachování čistoty vzduchu a vody. To se bezprostředně týká našeho zdraví, a je to proto také nejjednodušší, protože každému pochopitelné.
- Další stupněm je ochrana zdrojů, jako je půda a minerální zdroje. To je nám ale už trochu vzdálenější, protože to se netýká přímo nás, ale budoucích generací.
- Třetí úroveň, tedy ochrana přírody v pravém slova smyslu, už nesouvisí s našimi bezprostředními potřebami, a je pro nás proto nejvzdálenější – není ani pro naše zdraví, ani pro život našich potomků. Z mého pohledu je ale naopak tou nejdůležitější. Je to ochrana toho nelidského světa, který nemáme pod kontrolou a jehož funkce se nedá jednoduše převést do kolonky zdrojů či kvality našeho zdraví. Existence tohoto světa je pro nás lidi přesto zcela zásadní, ale málokdo si to plně uvědomuje.
ČESKÁ POZICE: Oč tedy jde v ochraně přírody?
STORCH: Podle mého soudu má ochrana přírody dva hlavní ultimativní cíle. Jednak aby toho moc nevymíralo, protože to je nenávratná ztráta. Každý druh má v přírodě svoji přesnou funkci, kterou ani mnohdy neznáme, a proto může být zánik druhů ze všech směrů nebezpečný. Druhým cílem je harmonizace vztahu člověka a krajiny. Tedy aby v krajině nedošlo kvůli naší činnosti k nějakým nevratným excesům, které by ji negativně poznamenaly na desítky či stovky let dopředu.
Možná si někdo řekne, k čemu tak asi motýla či nějakou neviditelnou mušku potřebuju. Sice nejde snadno operovat nějakými morálními zásadami, protože každý má jiná morální kritéria a hodnoty, přesto by měl člověk o přírodu stát, protože ji jako základní složku světa jednoduše potřebuje. A to nejen aby měl co dýchat, jíst a pít, ale také aby mohl potkávat ještě něco mimo lidský svět, co ho nějakým způsobem dokáže překvapovat a inspirovat.
