Chybí mi tam něco o českém jazyku. Obávám se, že cizinec žijící v Česku, cítící se být Čechem, ale neovládající či dokonce odmítající národní jazyk, se součástí českého národa nikdy nestane resp. bude se snažit pojem národa ztotožňovat se všemi obyvateli území našeho státu. Mně se výklad pojmu národ jakožto (plovoucí) množiny lidí, nespojených ničím jiným než dlouhodobějším vztahem k území Českého státu, tuze protiví.

Masarykovské ideály humanismu. Češství jako dobrovolná identia pro vezdejší cizozemce. To první jsou v zásadě univerzální myšlenky západního humanismu. Středoevropský, poosvícenský prostor vycházel z etnického pojetí národa. Černoch nemůže být Čech, Němec nebo Polák. Tohle je západevropská, multietnická vize národa spojená se státem. Takže. Vize autorů je spíše vizí západní, liberálně-demokratické společnosti. Z tou se dá identifikovat snadno a není třeba do toho cpát češství. Nabízí se otázka. Není náhodou idea českého národního státu slepou uličkou 19. století?

Primerena a kontrolovana emigrace lidi s vyhovujicim vzdelanim a kulturni a moralni schopnosti se zaradit do cesko-moravske spolecnosti, ano. Vytvareni etnickych a nabozenskych enklav, vedouci v budoucnu k podobnym problemum, coby napriklad v UK, USA, Belgii, Francii - to rozhodne ne!

Jenže realita je jiná: ani jednoho čmouda!!