Mnoho měli společného, zajímavější byly rozdíly, díky Jiřího povaze poněkud skryté. Možná byl Daniel poetičtější a Jiří prozaičtější. Takové srovnání ovšem ihned evokuje představu několika vtipně jízlivých replik, které by bratři pronesli všemi směry.
Jak to bylo, nebylo?
Jiří byl překladatel, a jak si pěkně všiml Reynkovic soused, David Bartoň, jeho jazyk byl nenápadně osobitý. Pokoušel se prý vygooglovat některé Jirkovy „normální“ věty, ale nebylo jich více. A přitom to byl jazyk vesnické pošťačky. Bytelný a výstižný. Šťavnatý, avšak nezdobivý. A vyslovován, musel i pěkně znít.
Snad zamýšlel být knězem, rozhodně si estébé myslela, že jím byl tajně vysvěcen, trýznila ho, možná se i okolí trápilo přemýšlením, jak to s Jiřím vlastně je... |
Jiřího život byl poznamenán jakýmsi stínem kněžství. Snad zamýšlel být knězem, rozhodně si estébé myslela, že jím byl tajně vysvěcen, trýznila ho, možná se i okolí trápilo přemýšlením, jak to s Jiřím vlastně je, což citlivý Jiří cítil a asi ho to trochu štvalo. Estébé určitě, vytrpěl si dost, s búrany vyběhnout neuměl, a oni se na něj kdysi lepili, jeden dokonce i na pastvu za Jirkou chodil, a trápil ho už jen samou svou búranskou existencí, natož pak, když otevřel hubu. Jiří chodil celý život ministrovat, a to přece nemohlo být jen tak! Nakonec se to nikdo nedozvěděl, jak to s tím tajným svěcením bylo nebo nebylo, protože to je úplně jedno.
Slyšel jsem námitku, že přikládat k Jiřímu Reynkovi slovo „kněz“ by bylo nepatřičné, bylo by to – při vědomí všeho, co je s tímto pojmem také spojeno – určitou neomaleností. Namítl jsem, že by se tento pojem dal naopak nově nasoudit od Jiřího, neboť jeho hypotetické kněžství by bylo spíše kvalit, o jakých psal Graham Greene.
Nebyl dobrák...
Jiří měl mnoho trápení a moc s nimi bojoval. Byl to však chlap z jednoho kusu. Došlo mi to podivuhodně při několika příležitostech, kdy Jiří po parádním obědě – při svém extrémně nízkém tlaku – omdlel a my jsme ho s Daníkem přemisťovali ze židle na gauč. Taková sušinka, ale jak byl těžký! Ten chlap má kostru ze železa. Ten chlap je ze železa, doklaplo mi rukama, když mi to předtím nedošlo hlavou.
Jiří Reynek nebyl dobrák, řekl David Bartoň. Chtělo se mi protestovat, ale cítil jsem, že má pravdu. Žádné rozměklé, politicky korektní dobráčisko to opravdu nebylo. To by neustál život tak, jak ho ustál, to by prostě nebyl on. Byl velmi vyhraněný, ale ne agresivně navenek. To železné jádro se projevilo, když na něj někdo zatlačil. Odešel, když to šlo. Zůstal stát, když nebylo kam ustoupit. A myslel si své, a nezapomínal to. Ale když to mělo být, ozval se.
Byl velmi vyhraněný, ale ne agresivně navenek. To železné jádro se projevilo, když na něj někdo zatlačil. Odešel, když to šlo. Zůstal stát, když nebylo kam ustoupit. |
Úchvatné byly Jiřího jazykové znalosti. Jeho etymologické exkurzy, napříč jazyky a hluboko ke kořenům, byly napínavé, logické a objevné. Jeho encyklopedické znalosti flóry a fauny a geografie doplňovaly jeho průnik do oblasti krásných věd a umění, ať již šlo o hudbu, literaturu, výtvarné umění, od filozofie přes religionistiku až k teologii.
Duševní svěžest si uchovával do posledních chvil. Při jedné z posledních návštěv přišla zmínka na ostrov Korfu. Jirka se hned chytil – kousek od Albánie, odlišné mikroklima od okolních ostrovů, proto zván ostrovem zeleným, má zvláštní geomorfologické podloží. Ruku pozdvihl stěží, ale ta hlava!
V kraji Karla Havlíčka nelze nevzpomenout Jiřího výrok, který by se Borovskému jistě velmi líbil. Jiří takto lapidárně zhodnotil působení kněžských seminářů na mnohé absolventy: „Oni tam už hloupí jdou, a chytřejší neodejdou.“
Na závěr snad už jen repliku jedné z nejkrásnějších vět, kterou jsem od něj slyšel: Díky za přátelství, Jirko.
V Petrkově skončila jedna éra.
