Připomeňme si několik jednoduchých skutečností. Virus se šíří určitou rychlostí (mezičasem přidává), ohrožuje víc starší a nemocné (mezičasem rozšiřuje apetit na mladší a zdravější). K jeho zastavení pomáhá omezit kontakty. Kde je omezit nelze, máme pomůcky, které omezí přenos vzduchu do mých plic, který byl před chvílí v plicích někoho jiného. Jak prosté.
I čelní představitelé se mohou vyvíjet. Zatímco britský premiér pobytem na nemocničním lůžku s covidem-19 přešel od „zlehčovače“ k „omezovači“, zdá se, že středoevropský premiant se z polohy novozélandské premiérky pohybuje k roli brazilského prezidenta. Možná scházel pobyt na lůžku.
Nová verze starého bonmotu
Chování viru není raketová věda. Hammer and dance, kladivo a tanec, je tvar křivky zvládané epidemie. Kladivo je, že si všichni sednou doma pár týdnů na bobek. Následně se vše dává do pohybu a hlídají se ohniska nákazy – testováním, trasováním, izolací. „Tanec“ je série lokálních vzplanutí a udušení nákazy. Je však rozdíl, zda zkoušíme tančit při necelé tisícovce nakažených denně na 100 tisíc obyvatel, či počtu menším asi pětkrát (Německo), nebo desetkrát (Dánsko, Finsko). Zejména když jsme na podzim zanedbali taneční.
Omílaným bludem je, že lze chránit ekonomiku, a přitom rozvolňovat opatření. Různé ekonomické zdroje z loňského roku prokázaly opak. Čím více daná země ochránila obyvatele před nákazou, tím menší je její ekonomický propad (například Our World in Data). Mezičasem neřešíme abstraktní „ekonomiku“, ale konkrétní příběhy lidí, kteří pomalu nemají na živobytí. Přestože jsou u nás úspory domácností na vyšší úrovni než jinde, nejsou bezedné.
Dopracovali jsme se do nové verze bonmotu z dob socialismu. Říkalo se, že lidé se tváří, že pracují, a stát se tváří, že jim za to platí. Aktuálně se lidé tváří, že něco dodržují (rouška na půl žerdi, hospoda coby petiční místnost), a stát se tváří, že jim něco kompenzuje (a když už, přijde to přísně zkontrolovat). |
Starší čísla uvádějí, že výpadek příjmů by u nás více než 60 procent domácností ustálo tři měsíce. Evropský průměr je 55 procent domácností. Bavíme se však o třech (!) měsících a někomu schází příjem již tři čtvrtě roku. Dopracovali jsme se do nové verze bonmotu z dob socialismu. Říkalo se, že lidé se tváří, že pracují, a stát se tváří, že jim za to platí. Aktuálně se lidé tváří, že něco dodržují (rouška na půl žerdi, hospoda coby petiční místnost), a stát se tváří, že jim něco kompenzuje (a když už, přijde to přísně zkontrolovat).
I s definitivním uzavřením něčeho, co je nabíledni (lidi, běžte domů, lyžování letos skončilo), se přešlapuje sem a tam s tím, že nakonec ti vynalézaví si to nějak užijí (taženi rolbou na kopec), a stát se tváří, že se toho zas tolik nestalo. Motivace je mocná čarodějka a umí dovést k dobrému konci i zdánlivě bezvýchodnou situaci – nejsou roušky, ušijeme. Míchat vakcínu v kuchyni ale nejde. Tak kdybychom aspoň dodržovali omezení přenosu.
Nabízí se otázka proč. Proč mám něco dodržovat, když se zdá, že to nefunguje. Že „tam nahoře“ nevědí kudy kam a neumějí to věrohodně vysvětlit. I citlivému „nevíme, poraďte“, lze zatleskat. Jsme na křižovatce. Můžeme zkusit oprášit známá fakta o přenosech, ochraně, testování, trasování, izolaci ohnisek, a především vymáhat lokální opatření. Anebo pojďme se tvářit, že horší to už nebude, proto si to nějak užijme. Půl roku před volbami se iluze lepší nálady může hodit. Co?
Ochrana nosu a úst
Nebo zkusíme zmobilizovat ještě to, co umíme. Testování ve firmách se děje u některých již skoro rok. Nyní – jak se zdá – má testování v podnicích mnohem jasnější zelenou od úřadů. Zbývá dotáhnout detaily a firmy motivovat. Podobně ve školách. I maloobchod se potřebuje probudit. To však přinese větší cirkulaci lidí. O. k., nosme ochranu nosu a úst. Nosme ji ale správně a vyžadujme to. Nemůže u každého krámu stát policista, musíme se upozornit i navzájem. Stejně jako to děláme, když má někdo špinavé boty, nebo mluví sprostě.
Jak se správně nosí rouška či respirátor, může být součástí rozsáhlé kampaně. Ale nikde nic takového nevidíme. Ne proto, že by to někdo nedokázal vymyslet, ale autority to nezajímá. I kdyby, přijde velký problém, „jak to vysoutěžíme, aby nás nikdo nemohl napadnout“. Ach jo. Tak budeme raději skuhrat, že jeden nepřišel a druhý nepodpořil. Netradiční doba si žádá netradiční řešení. Potřebujeme kupříkladu proočkovat ještě nemalou část seniorů.
Nosme ochranu nosu a úst. Nosme ji ale správně a vyžadujme to. Nemůže u každého krámu stát policista, musíme se upozornit i navzájem. Stejně jako to děláme, když má někdo špinavé boty, nebo mluví sprostě. |
Rádi by se nechali očkovat u svých praktických lékařů. Ti ale zatím neočkují. Ne že by nechtěli, ale nemají čím. Žádat od praktiků, aby po šichtě chodili pracovat do očkovacích center, je nesmysl. Nejefektivnější se jeví očkovaní ve velkokapacitních centrech. Tam ale senior nedojede. Tak jak? Mobilní očkovací jednotky? Složité, neefektivní. Svážet seniory na výlet autobusem do očkovacího centra? Komplikované.
Téměř každý senior má buď příbuzného, nebo blízkého, který je schopný ho posadit do auta a dovézt do krajského města na očkování. Motivace? Přivez seniora, dostaneš vakcínu! Na druhou dávku se objednáte také spolu. Nutno pouze obětovat utkvělou myšlenku, že nejdříve staří, potom nemocní, potom tito, potom tamti. Zbytečně se to komplikuje.
Doprovod se zaočkuje také a celé se rozběhne samo. Pochopitelně až bude dost vakcín, ale to je jiný příběh. Dobrých nápadů je přehršel. Všichni lidé dohromady vědí vše, ale musí o to někdo stát. Jde o rozhodnost, odpovědnost a důslednost. Nikdo nic lepšího nevymyslí. Ani Mára ne.
