Nebudu už dál dělat stafáž socialistům, co se od těch oficiálních liší jen tím, že chodí do kostela. Přibližně těmito slovy se Miroslav Kalousek loučil s potápějící se lodí křesťansko-demokraticko-lidovou. Někteří lidovci mu to tehdy vraceli bonmotem, že jim coby liberál, který do kostela zajde, jen když se mu to politicky hodí, zase tolik scházet nebude.
Možná, že by se měl nyní nejúspěšnější ministr financí provinčních zemí svým bývalým spolustraníkům omluvit. A vlastně nejen jim. Správce veřejné pokladny, na jehož téměř dva roky starou složenku si můžeme směle připsat dalších zhruba 30 tisíc korun českých, přišel s nápadem na snížení státního deficitu, pro nějž si ze svých daní platíme nikoli jeho, ale levicové parlamentní strany.
Nerozumný návrh
Bude-li totiž po jeho, zvýší se nám daně a těm, kdo zakládají rodinu či žijí ze starobních důchodů, se sníží příjem. Takový návrh není rozumný snad z žádného politicky důležitého hlediska. Z hlediska hospodářského je nerozumný, protože, jak potvrzuje dosavadní zkušenost, uvalením vyšších daní (a tedy následným zdražením zboží a služeb) se zpravidla jejich vyšší výběr nezajistí.
Navíc navrhované zvýšení daní z plynu, elektřiny a uhlí má nepříjemný multiplikační efekt, jež se projeví dalším růstem cen všech výrobků a služeb. Takový krok může ve výsledku vést k nižší spotřebě, o kterou se však Kalouskův rozpočtový optimismus pro následující roky dluhové krize opírá. Mnohem rozumnější by bylo daně snížit a radikálně omezit přerozdělovací procesy na úrovni státu a veřejných institucí. Kolik miliard by se dalo ušetřit zrušením či sloučením řady státních úřadů a organizací!
Kombinace dluhové a demografické krize představuje smrtící koktejl pro asistenční stát blahobytu. Nemá-li se dnes na něčem šetřit, pak na podpoře rodiny a porodnosti.
Kdy lidem konečně dojde, že stále větší část našich výdělků a příjmů odchází na sanaci v této sestavě neudržitelné eurozóny, kofinancování často zcela nesmyslných projektů z korumpujících eurobondů a na biopaliva, fotovoltaiku a jiné environmentální programy, jež škodí nejen hospodářskému rozvoji, ale i životnímu prostředí, a začnou po politicích ohánějících se rozpočtovou odpovědností požadovat soulad mezi jejich slovy a činy?
Smrtící koktejl
Definitivní zrušení porodného, jež ministr financí Kalousek navrhuje, je už jen spíše symbolickým završením jeho výrazné redukce v roce 2011. Sáhnout při takovém plýtvání mladým rodinám na porodné je však nerozumné z hlediska sociálního i morálního. Kvůli nízké porodnosti se stále rychleji blížíme stavu, kdy se k dluhové krizi připojí i vážná krize demografická. A jejich kombinace představuje smrtící koktejl pro asistenční stát blahobytu. Nemá-li se dnes na něčem šetřit, pak na podpoře rodiny a porodnosti.
Zmrazení důchodů vedoucí k jejich reálnému snížení se zdá ospravedlněno zjištěním, že na důchodovém účtu chybí přibližně 30 miliard korun. A společnost, jíž vládnou politici, kteří znesnadňují manželským párům zakládat zejména početnější rodiny, žádná omlazovací kúra nečeká. Kdo by si myslel, že tento problém řeší přechod do druhého důchodového pilíře, velmi se mýlí. Ten pro stát znamená jen další závazky vyplývající z nižší míry odvodů do průběžného systému.
Shrnuto, současný důchodový systém funguje jen za předpokladu, že populace vykazuje růst. Proto nejspíš nelze reformovat a bude třeba hledat kroky, jak nevyhnutelnou demontáž asistenčního státu účinně kompenzovat posilováním státem neřízené mezigenerační solidarity vycházející ze společenského primátu tradiční rodiny a svépomocných organizací sociálního i hospodářského charakteru.
Na takový úkol však nejspíš nestačí žádná z dnešních parlamentních stran, natož nějaký socialista, který ani nechodí do kostela.
