1. prosince 2018 5:25 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Chtěl jsem jen každý den šlapat a na nic nemyslet, říká cestovatel

Pacifické pobřeží Ekvádoru | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pacifické pobřeží Ekvádoru | foto: Matěj Balga

Matěj Balga objel svět, použil k tomu částečně kolo, přestože se za cyklistu nepovažuje, částečně kajak, k pádlování má stejný přístup jako k cyklistice, a pak všechno, co šlo.

Projel Hedvábnou stezku až do Číny, ze Šanghaje letěl na Aljašku a odtamtud až dolů do Panamy, pádloval na nafukovacím člunu Karibským mořem z Panamy do Kolumbie, ztroskotal a přišel o všechno, půl roku se dával v Medellínu dohromady, aby pak zkusil znovu štěstí, proplul na tom stejném člunu Amazonskou džunglí a nakonec přeletěl do Afriky a projel Saharou zpátky do Evropy. To všechno a vlastně mnohem více zvládl Matěj během své cesty kolem světa.

Matěji, popiš ve zkratce svou cestu pro Ty cestovatele, kteří Tě ještě nestihli zaregistrovat?
Na začátku byla jedna dívka, vážná nemoc a kolo z bazaru. Byl říjen 2014, vybral jsem osm set dolarů a vydal se hledat ztracenou lásku a léčit svoje rány tam, kde dny začínaly dřív.

Co bylo hlavní motivací, že ses na podobně dlouho cestu vlastně bez jednoznačného cíle vydal?
Měl jsem pocit, že už tu pro mě nic nezůstalo. A hlavně,… na místech, kde mi Ji všechno připomínalo bych se asi zbláznil. Chtěl jsem prostě jen každý den šlapat, dávat si do těla, a moc na nic nemyslet.

Absolvoval jsi většinu cesty na kole. Ty jsi ale předtím žádný velký cyklista nebyl, pokud se nepletu. Jak Tě to napadlo?
Nebyl jsem nikdy žádný pumpičkář, ve smyslu že bych jezdil kolečka nebo nedejbože na nějaký horský průsmyk jenom proto, abych se projel. Ale když mám cíl, to je pak úplně jiná a měl jsem to tak celý život. Když mi bylo pět a dostal jsem svoje první kolo, měl jsem povoleno jezdit dokola kolem babiččina domu a po každém kolečku (5 min) jsem měl zazvonit. To mě velice rychle přestalo bavit, zazvonil jsem dvakrát a pak tři hodiny nic, protože jsem se jel podívat do vedlejší vesnice.

Snad nejvíce z celé tvé cesty mě zaujaly okamžiky, kdy jsi našel opuštěný přístřešek kdesi u Amazonky a nějakou dobu tam sám žil. Přišel jsi tam na podstatu lidského bytí nebo sis jen potřeboval odpočinout od lidí?
Úplně původně jsem tu noc hledal jen místo, kde bych se schoval před bouřkou. Druhý den ještě pořád pršelo, tak jsem zůstal, četl si a psal. Třetí den se mi nikam nechtělo, tak jsem zhodnotil zásoby a řekl si, že tam ještě dva týdny pobudu, přečtu spoustu knih a hlavně… jednu tam napíšu. Po týdnu jsem ale za ne zcela hezkých okolností musel vzít nohy na ramena.

I další okamžiky byly dost na houpačce, chvíli si žil jako bezdomovec v San Francisku, jindy ses zase dobře živil jako programátor (pokud si to dobře pamatuji). Jaká fáze cesty byla pro Tebe zpětně nejzajímavější?
Asi nedokážu vypíchnout jednu část - beru to jako celek - je to jakoby si člověk vybíral mezi dětstvím, pubertou a dospělostí, přitom každá etapa má něco do sebe. Ale nejsilnější zážitky byly určitě: Magický autobus na Aljašce, spaní na pustých mini-ostrovech v Karibském moři, noci v Amazonské džungli nebo plejáda divokých zvířat v Africe.

Saharou na sever
Přes průsmyky Pamíru

Těšil ses pak vlastně do Čech? Byla jsem na Tvé první přednášce v Česku, kde ses zastavil ještě předtím, než jsi dojel domů, a čišelo z tebe takové nadšení, že jsem měla pocit, že domů ani nedojedeš a budeš rovnou pokračovat dále.
Ano, byl jsem dost rozjívený a dával jsem si tak měsíc, maximálně dva, jenže pak mi to psaní knížky zabralo dýl, než jsem čekal, prožil jsem tu zimu a pak ještě celé jaro a začal si pomalu uvědomovat, že ta touha zmizet už nebyla tím odvážným rozhodnutím, jako když jsem se na cestu v roce 2014 vydal, ale naopak spíš zbabělým úprkem před realitou a neschopností jí čelit a žít v ní. Bylo na čase se na chvíli zastavit a zkusit zase „normálně žít” a chtělo to nakonec víc odvahy, než ten původní odjezd.

Jak myslíš, že se Ti vlastně daří na svých přednáškách předávat to své nadšení a pohled na život?’
Já popravdě nevím, jestli předávám nadšení - má to nakonec docela existencialistické poselství, že ani sebedelší cesta nenabídne jednoduché řešení a neodpoví na všechno. Ale jsou k tomu aspoň hezké animace a podmanivá hudba, tak mají přesto celkem úspěch.

Už jsi v Česku skoro rok. Co se za tu dobu stalo? Chybí Ti cesta nebo se nyní cítíš být na správném místě?
Konečně jsem si tak trochu zvykl, že tu jsem, tak si to ještě pořád užívám. Trvalo mi rok, než jsem našel nějaké bydlení, tenhle měsíc si konečně pořídím ledničku (a přestanu krmit ptáky za oknem), mám teď pár nějakých nových triček a co vám budu povídat, není to úplně špatné.

Aktuálně dokončuješ knihu. Jaká bude?
Už je hotová, jmenuje se Saudade (aneb Na kole a v kajaku kolem světa) a vyšla 20. září. I když se to tak vydavatelství ze začátku snažilo nastavit, rozhodně to není čistokrevný cestopis, já sám bych to rád viděl jako román o cestě vlastními myšlenkami v kulisách světa a rád bych taky věřil, že si najde cestu i k lidem, kteří k cestování žádný vztah nemají, protože je to nakonec prostě a jednoduše kniha o životě a hledání odpovědí na velké otázky, které občas trápí každého z nás.

Brazílie

Na podzim se s tebou čtenáři mohou potkat na Festivalu Obzory. Chystáš krom toho i další přednášky?
Pár jich ještě na podzim je, ale redukuju to - nechci o tom mluvit donekonečna, protože jednak nechci znít sám sobě jako přeskakující deska a potom, na padesáté přednášce už se mi bude autentické nadšení předávat těžko. Tento rok ale mluvím především o knize, na kterou jsem docela pyšný, takže se ještě pořád dá na něco těšit.

Matěji, a jak dlouho v Česku zůstaneš?
Do té doby, dokud zase nepřijde nějaký velký impuls k tomu, jet na druhý konec planety, abych tam něco našel. Mám takový pocit, že se to ještě určitě aspoň jednou stane.

Kateřina Petríková, HedvabnaStezka.cz

Najdete na Lidovky.cz