ČÍNSKÝ ŠOK: Jaro v Pekingu trvá tak týden a hned nastupuje léto

A ti s nadsázkou říkají, že jaro v Pekingu trvá asi tak týden, než se teploty přehoupnou přes dvacet a pak už jen směřují k červnovým čtyřicítkám. Zatím to vypadá, že letošní jaro asi nebude výjimkou, na příští týden už předpovídají opravdu oněch dvacet (zatímco dnes, v úterý, jsme měli „pouze“ sedmnáct). Všechny stromy začaly raketově pučet a hnát do květu, vůbec nerozumím, odkud k tomu čerpají sílu, protože po vláze ani stopy (a vlhkost vzduchu dnes 10%).

Darina Ivanovová Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do loňského léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září minulého roku pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

A tak se začaly zalidňovat parky. I když „zalidňovat“ asi nebude to správné slovo. Spíš v parcích lidí začalo přibývat. Pamatuju si, jak na mě v teplých zářijových dnech minulého roku udělaly ve zdejších parcích dojem dvě věci- zaprvé, že vůbec jsou v takovém počtu a rozsahu v centru, a zadruhé - kolik lidí do nich chodí. A nejenom chodí, oni se tam scházejí a sdílejí spoustu aktivit, neorganizovaně, jen proto, že jsou prostě zvyklí takto společensky žít. Babičky s vnoučaty potkáte v parcích všude po světě. Ne tak důchodce, kteří se sejdou v altánku, každý s hudebním nástrojem, a muzicírujou. Občas se k nim připojí i zpěvačky amatérky vyššího věku, u kterých často převládá nadšení nad hudebním talentem. 

Chlapi v parku mastí karty (to je vůbec velká čínská vášeň), tedy víc je rozhodně kibiců okolo než samotných hráčů. Někdo osamoceně cvičí taj-či a nevnímá své okolí, někteří se mu naopak věnují kolektivně v nevtíravé hudební kulise. V každém parku natrefíte na taneční kroužek. Přenosné reproduktory a už se jede. Žádné lidové tance, ale klasika, hlavně tango se těší oblibě. Řada tančících by z fleku mohla bez uzardění vystupovat ve Star Dance. Když je nedostatek tanečníků, ženy si vystačí samy. Někdo se jen prochází (dokonce i pozadu, jak jsem viděla minulý víkend!), někdo běhá. A určitě v každém parku natrefíte i na (obvykle) staršího pána, který se věnuje kaligrafii štětcem namáčeným do vody a „krasopíše“ na chodník.

Do některých parků se platí vstupné, jako například do parku Tiantan, který obklopuje Chrám nebes, nebo do mého oblíbeného Behai parku (tomto případě 10 juanů, asi 33 Kč), který je coby kamenem dohodil od Zakázaného města. Má tisíciletou historii a byl součástí císařských zahrad, polovinu z jeho 70 hektarů zabírá jezero s ostrůvky. Na jezeře se tuto zimu bruslilo a klouzalo na jakýchsi židličkách s malými lyžemi. Jako ukázková čínská zahrada pracuje s terénem, vodou, rostlinami, kameny a dekorativními stavbami – různými pavilóny, altánky, stěnami s mozaikami a branami. Řada komponentů má symbolický charakter. Čínská zahrada neplnila historicky jen okrasnou úlohu, ale přesvědčovala ostatní, že její majitel „na to má“, prokazovala a stvrzovala jeho postavení.

Já jsem svou letošní parkovou sezónu zahájila v Ritan parku. Je menší (v čínském měřítku asi 20 hektarů), blízko české ambasády, má pokojnou atmosféru. Vůbec nebudí zdání, že je v centru Pekingu, přitom mrakodrap China Zun máte stále v zorném úhlu. Ve středověku byl vybudován jako místo, kde se rituálně obětovalo Slunci. Dala jsem si tam na břehu jezírka své první letošní pekingské open air kafe, byl všední den a klid opravdu božský a slunečný, aby se dostálo názvu parku. V Pekingu jsou i parky zasvěcené Měsíci a Zemi. Na ty se ještě těším.