ČÍNSKÝ ŠOK: Šanghajské Benátky aneb Městečko na kanálech s 36 mosty

Ač jsem po malebném výhledu hodně toužila, představa husího pochodu v zástupu na vrcholky a tříhodinové fronty na lanovku mě dokonale odradily. Nemluvě o tom, že po přestupu v Šanghaji by nás čekalo dalších 300-400 kilometrů, a náš čas byl limitován pracovními povinnostmi v Pekingu. A tak jsem se pídila po místě neméně malebném, ale bližším Šanghaji. Až se někdo zmínil o vodních městech a šanghajských Benátkách. Považovala jsem to za slabou náplast za Žluté hory, ale vyrazila jsem.

Podobných městeček je v okolí Šanghaje víc, naše volba padla na Zhujiajiao. Ukázalo se, že je dostupné metrem, takřka na konečné, která měla název jak ze Šehrezády – Oriental land. Z centra jsme s kamarádkou cestovaly asi hodinu a půl, metro se pozvolna změnilo v nadzemku. Při výstupu ze supermoderní stanice, která se nacházela „in the middle of nowhere“, jsem začínala hořce litovat promarněného času, nic široko daleko neslibovalo očekávanou zajímavost. Šly jsme po směrovkách přes městečko (na místní poměry zapadákov o 60 000 obyvatelích), které se netvářilo nijak zvláštně, ale bylo mile autentické. Hlavní ulice byla lemovaná přízemními obchůdky, které nenásilně vybíhaly ven, častokrát bylo víc zboží vystaveno venku než uvnitř. 

Darina Ivanovová Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do loňského léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září minulého roku pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

A nejen obchůdky, ale i služby, holilo se a stříhalo, prováděla pedikúra (k mému překvapení hlavně mužské klientele) skoro na ulici, žádná hranice intimity úkonů. Nedalo mi to nevzpomenout na obrázek zubařského křesla (téměř) na ulici v jiném čínském městečku. Co mi přijde sympatické, je fakt, že obchody, které nejsou v nákupních centrech, si uchovávají tradiční uskupení podle prodávaného sortimentu. Když kloboučnictví, tak troje vedle sebe, když ovoce, tak rovnou celá ulička. V Pekingu mi ale zůstává rozum stát, jak se může uživit například pět rámařství v řadě.

Po 15 minutách chůze se objevily první kanály s domy, ovšem žádná turistická atrakce, ale takové normální skromné bydlení na vodě. Pak už se mi obličej jen projasňoval, vešly jsme totiž do kouzelného městečka na kanálech, starého více než 1700 let. Proplétaly jsme se úzkými uličkami, kde na sebe navazovaly obchůdky s řemeslnými výrobky (mým favoritem se ukázalo košíkářství), čajovny, restaurace a nepřeberně výroben sladkostí všeho druhu, protože nejtypičtějším suvenýrem z cest zůstává pro většinu Číňanů nepřekvapivě – jídlo. 

Vstoupily jsme do jedné z restaurací, která měla krásný výhled na kanál (tedy popravdě, ten tady mají všechny restaurace) a milá servírka nás upozornila, že teď není čas jídla, ale čaje. Objednaly jsme si tedy zelený čaj (neboť ten jediný mi zázračně vytanul na mysli z mé skrovné čínské slovní zásoby) a slečna nás usadila venku na úzkém ostrohu, kam se vešel právě jen stolek s dvěma židlemi a přátelský labrador provozovatelů restaurace. Slunce svítilo, bylo nadmíru příjemně a na dosah ruky tiše klouzaly gondoly. Slastný okamžik.

V městečku je 36 mostů přes kanály, jsou hlavně do oblouků klenuté, od dřevěných po mramorové. Většina z nich opravdu okamžitě evokuje Benátky. Projely jsme se taky gondolou a až jsme si v jeden moment musely zakázat mobily a kochat se jen svými zraky, bylo totiž stále co fotit. Výlet jsme zakončily po čínsku, tedy knedlíčky v restauraci, jak jinak než s výhledem na tichou zátočinu kanálu. Podvečerní slunce pozlatilo idylu a já musím přiznat, že šanghajské Benátky jsem opouštěla krajně nerada a s myšlenkou, že v Žlutých horách toho dne rozhodně nemohlo být líp.