10. prosince 2017 6:32 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Cykloputování Tanzanií: Jak se v Africe opravují kotoučové brzdy?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kilometrový útes na Mambo View Poin | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kilometrový útes na Mambo View Poin | foto: Jan Haráč

Snad na každé výpravě po světě jsem viděl cestovatele, kteří danou zemi poznávali ze sedla kola. Chtě nechtě mě tento způsob cestování začal lákat. I když nejsme žádní velcí cyklisté, vyrazili jsme na víc než 500 km dlouhé cykloputování Tanzanií.

Na kole jste svými pány

I když je takovou cestu potřeba naplánovat a náklady na letenku jsou kvůli přepravě kola o něco vyšší, všechno se vám vrátí jak na zážitcích, tak na financích. Na kole se nemusíte s nikým handrkovat o ceny autobusů nebo ubytování. Jednoduše sednete na kolo a posunete se o pár kilometrů dál.

A co je na cestování na kole úplně nejlepší? Vyhnete se, konkrétně v Africe, „bílým koridorům“ a dostanete se do míst, kde je turista vzácností a místní lidé se ještě úplně nenaučili, co to znamená živit se turismem. Kolo vám prostě dává absolutní svobodu. Klišé, já vím, ale ono to tak prostě je.

Až pod Kilimandžáro

Od pobřeží Indického oceánu z metropole Dar es Salaam jsme se vydali na severovýchod země do města Moshi. To leží nedaleko keňských hranic pod horou Kilimandžáro a je výchozím místem pro safari. Z hlavní silnice, spojující obě města, jsme trasu okořenili odbočkou přes pohoří Usambara Mountains. Po ose Bagamoyo – Msata – Mkata – Segera – Korogwe jsme po šesti dnech jízdy dorazili do vesnice Mombo, která leží na úpatí východní části pohoří.

Tanzanské pohoří s nejvyšším vrcholem Mount Mgamba (2440 m) je turisty téměř nedotčené. Zaplatit si však můžete sedmidenní trek, při kterém projdete podobnou trasu jako my, akorát se jde více po stezkách v džungli než po cestě.

5 dnů, 100 km, 2500 výškových metrů, 50 kg zátěže a hóóódně dětí

Pětidenní přejezd hor začal strmým stoupáním z vesnice Mombo do vysoko položené vesničky Soni. Šestnáctikilometrový kopec s převýšením kolem 850 metrů, pod nohama zátěž o váze kolem 50 kilo (včetně kola) a třicetistupňové vedro pod spalujícím africkým sluncem vytvářelo koktejl, který sliboval „parádní zábavu“.

Poprvé jsme také pořádně okusili pronásledování místními černoušky. Ve svém nadšení nás tlupy dětí nejen obklíčily a bujaře u toho pokřikovaly, navíc nám všetečně dloubaly do věcí nebo se dokonce stavěly do cesty. S přibývajícími kilometry se četnost osad snižovala a dětí ubývalo. Nakonec jsme v tom zeleném ráji plném neskutečného množství skalních stěn a věží, které lemovaly údolí, byli docela sami. A to až po Soni. Odtud bylo třeba překonat ještě 400 výškových metrů, než jsme dojeli do hlavního města Usambara Mountains – Lushoty.

Pradleny v Lukozi
V kráteru jsou dva nosorožci, řidiči jsou ve spojení vysílačkami a doslova si...

Následující den nás čekalo dalších 800 metrů převýšení po nezpevněné cestě. Úmorná dřina byla odměněna náhodným setkáním s tlupou opic, které jsme pozorovali z velké blízkosti. Z nejvyššího bodu trasy ve výšce 2050 m následoval sjezd do vesničky Lukozi, kam jsme odrazili právě včas na promítání anglického fotbalu v jedné ze stodol. Tanzanci jsou do fotbalu úplně zbláznění a anglickou nejvyšší soutěž tady naladíte opravdu všude. Po předešlé dřině jsme v Lukozi uvítali den odpočinku. Na konec východní části Usambara Mountains nám zbývalo 40 km. Po jejich zdolání jsme dojeli na magické místo, vyhlídku Mambo View. Útes, který převyšuje okolní savanu o 1200 metrů, patřil bezesporu k nejhezčím místům, kde jsem zapíchnul stanový kolík.

Defektní jízda

Následující den nás čekalo už „jen“ 1300 výškových metrů sjezdu. Jak daleko jsme byli od pravdy! Neskutečná strmost, špatný terén a vysoká váha kol v kombinaci s jednou „napůl funkční“ brzdou, která zabírala tak ze 70 %, často vyústily v sestup po svých. V podvečer jsme se ocitli v polopoušti a k asfaltové cestě a civilizaci nám chybělo ještě 35 kilometrů. 

Autor článku při opravě kola

Kvůli všudypřítomným trnům a pokažené pumpě, která nebyla schopná dostatečně nahustit duše kol, jsme „nasbírali“ osm defektů. To nás přibrzdilo natolik, že jsme k asfaltové cestě dojeli až další den pozdě odpoledne. Podle mnoha místních jsme byli vůbec první, které viděli kompletně přejet tuto část Usambara Mountains tzv. „na těžko“, tedy s taškami. Nedělám si iluze, že by podobný podnik už někdo neuskutečnil, ale asi by se přejezdy daly spočítat na prstech pár rukou a nohou.

Nepodceňuj Afričana s kladivem v ruce

Po Usambara Mountains se nám doslova rozpadla kola. Brzdy nebrzdily, přehazovačky nepřehazovaly, pumpa nepumpovala, duše došly a lepení bylo pomálu. Bylo potřeba nutně vyhledat servis, a tak jsme i s koly dojeli stopem do nejbližšího města. V Same mi nejdřív místo opravy kotoučovky nabízejí, že mi na kolo přimontují podobnou brzdu, akorát na motorku, a to beze srandy. Vyděšeně odmítám a vysvětluju, že dám přednost opravě. Servismani po chvíli berou do rukou kladivo a šroubovák.

Až hystericky se jim to snažím rozmluvit, ale oni si nedají říct. Kolem stojí hlouček přihlížejících a se zájmem zírá na naše zoufalá gesta. Přichází chvíle pravdy: testovací kolečko kolem servisu. Světe, div se, ti kluci ušatí to spravili! Kotouč sice trochu drhnul, ale kolo bylo pojízdné a na povel zastavilo. V tu chvíli se nám všichni přihlížející začali hlasitě smát a servismani nám posílali významné pohledy ve smyslu „Mzungu, a co řekneš teď?“. S velkým uznáním jsme těmto cyklomágům zaplatili a pokračovali ke Kilimandžáru.

Jan Haráč, HedvabnaStezka.cz
  • 0Diskuse