12. března 2014 6:40 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Lališ: Svaté místo jezídů v Kurdistánu

Dívenka s kozami. Lališ, Irák. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dívenka s kozami. Lališ, Irák. | foto: Bohuslav KramolišHedvábná stezka

Mladá pohledná slečna nám podává přeslazený černý čaj v tradičně tvarované skleničce. Snad u každého domu jsme takto přivítáni a pohoštěni. „Panir?“ nabízí otec rodiny domácí sýr. Ostýchavě přikyvujeme.

Pro Evropana je tato pohostinnost velice nezvyklá a člověk často neví, zdali ji má přijmout nebo zdvořile odmítnout. Druhou možnost nám často rodina nedovolí.

Festival bez lidí

Máme štěstí, dorazili jsme do městečka Lališ, poutního a nejsvatějšího města jezídů, zrovna v období každoročního festivalu. Je zde ale docela prázdno. Chrám uzavřený příkrými horami hlídají stovky vojáků. Na jediné příjezdové cestě projíždíme třemi checkpointy. Prohledávají naše zavazadla a ptají se všetečné otázky. Kurdsky neumíme a jediná anglická slova ozbrojence ověšeného kalašnikovem a zásobníky jsou: „What is this.“ Vždy ukáže na předmět v batohu. „This is GPS, this is pillow...,“ vysvětluji.

Pohled na část města Lališ.

Pohled na část města Lališ.

Krabička mátového tabáku koupeného v Erbilu se zdá v této svaté krajině jako problém. Kontroly jsou zvýšené a vojáci na každém kroku. Před pár dny v hlavním městě iráckého Kurdistánu proběhl teroristický útok. První výbuch po asi šesti letech na území této autonomní oblasti. Lidé mají strach. A náboženské minority oprávněně. Vždyť právě jezídové byli za minulých režimů mnohokrát terčem útoků, pronásledování a perzekucí. Právě proto je zde tak málo lidí, v tak významnou událost. Nedokážeme si představit jak se do úzkého prostoru mezi chrámy vleze 200 000 lidí, kteří zde pravidelně přijíždějí právě v období festivalu. Alespoň podle slov novináře Loqmana, který se nás hned ujal a prováděl kouzelnými uličkami a domy Lališe.

-


Chodí zde všichni naboso, aby měli kontakt se zemí. Proto i my ukazujeme respekt ke kultuře, a boty sundáváme. V porovnáním s jakoukoliv jinou vesničkou, kterou jsme mohli v uplynulých deseti dnech navštívit je zde překvapivě čisto. Místní ženy pravidelně ometají chodníčky a uklízí před domy. Lidé chodí v bílém, aby dali najevo své čisté srdce.

Téměř nepochopitelná pohostinnost

Je čas oběda a s člověkem který se nás ujal usedáme na na koberec. Muž, který nás hostí pracuje jako řidič. Každý rok přichází zde s celou svou rodinou na týden. Každý den zabije jednu svou kozu a pohostí kohokoliv, kdo přijde do jeho domu. Prosil Loqmana: „Nemám koho bych pohostil, přiveď nějaké hosty do mého domu.“ A tak jsme tady. Měkké výtečné maso, rýže zelenina, hojnost. A ten okamžik kdy se člověk stydí a je fascinován zároveň.

Náš hostitel právě přináší oběd. Rýže, maso a zelenina nesmí chybět. Irák.

Náš hostitel právě přináší oběd. Rýže, maso a zelenina nesmí chybět. Irák.

Odpoledne se vydáváme do hlavního chrámu. Bohatě zdobený vchod se dvěma pávy a černým hadem. Právě ten černý had, který ucpal díru v noemově arše, v okamžiku, kdy narazila na pevninu. Vedle vchodu sedí starý muž a nad ním je hlínou přilepeno luční kvítí a vejce. Jezídský nový rok začíná v dubnu. Hojnost, příroda a krása. A taky příliš krásný měsíc na to se ženit (vtípek našeho jezídského kamaráda). Hlavně nešlapat na práh, ale přeskočit do další místnosti. Chvíli trvá než si oči zvyknou na přítmí a uvidíme, že veškeré sloupy v místnosti jsou ovázané barevnými šátky sedmi barev. A na každém z nich je uzel. Uzly jsou uzavřená přání. Jejich rozvázáním přání otevíráme, vyslovíme své a opět jej uzavřeme. To nyní čeká na otevření někým jiným...

Za dalším prahem přicházíme k hrobce významného jezídského představitele Şêx Adî. Střechy chrámů tvoří ostré kužele s útvarem na špici. Znázorňují paprsky světla vycházející ze Slunce, Měsíce a hvězd. A právě světlo hraje v životě jezídů nezastupitelně důležitou roli. Proto další místnost je věnovaná právě zdroji světla. Oleji. Hektolitry oleje v plastových i tradičních hliněných nádobách.

Hrnce, ve kterých se vaří jídlo pro kohokoliv, kdo přijde. Irák.

Hrnce, ve kterých se vaří jídlo pro kohokoliv, kdo přijde. Irák.

Každý večer ještě před setměním zdejší kněz zapaluje knoty namočené právě v tomto oleji a roznáší po vesnici a přilehlých kopcích. Přes tři sta knotů vytváří pohádkovou atmosféru, kterou dokresluje vůně hořícího oleje. Venku už je tma, a my se rozhodli zůstat zde v Lališi. V domě hostitele dostáváme večeři. Velice milá a početná rodina se o nás stará tím nejuctivějším způsobem. Jsme zaskočeni, a cítíme se provinile, když s plnými žaludky pozorujeme, když děti usedají k poloprázdným talířům.... Měli jsme jim nechat víc? Měli jsme odmítnout? Měli jsme urazit hostitele? Ráno vyměňujeme kontakty a odjízdíme dál vstříc tureckým hranicím....

Silvestr Tkáč, HedvábnáStezka.cz

Najdete na Lidovky.cz