22. října 2018 10:18 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Mongol Rally Pt. VI. Nehorší úsek cesty? Mongolsko-ruské hranice

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zdoláváme Altaj | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdoláváme Altaj | foto: High5team

Ještě týž večer diagnostikujeme auto. Spojka vypověděla službu nadobro. Zadřené ložisko a zničené další součásti včetně lamely. Ráno děláme válečnou poradu. Vzhledem k tomu, že máme v Turkmenistánu k dobru jenom jeden den, poté musíme kvůli tranzitním vízům zemi opustit, rozhodujeme se auto dostat přes hranici do Uzbekistánu a opravovat tam. Pohled jinak komisních celníků, když k celní kontrole táhne auto několik lidí na laně, byl k nezaplacení. Trochu potíž nastala ve vaně s roztokem na čištění kol.

Nebyli jsme schopni auto do z jámy vytlačit. Celníci se smějí, až se za břicho popadají, nicméně nám pomáhají chromou Buchanku z lavoru dezinfekce vyprostit. To je poprvé, kdy jsme viděli celníka pracovat manuálně a ke všemu být užitečný. Přechod hranice probíhá v přátelské atmosféře, po necelých dvou hodinách máme hotovo. Ze zvyku nasedáme do auta… abychom vystoupili a odtlačili ho do Uzbekistánu.

Spřátelený team se stařičkým Peugeotem 205 podává pomocné lano a odtahuje nás do 30 km vzdáleného města Nukus. Kolemjdoucím se naskytuje bizarní pohled, kdy malé francouzské autíčko s vytočeným řvoucím motorem táhne sovětský kolos. Sháníme servis, který nám auto kupodivu ještě ten večer dává dohromady.

Během opravy trávíme čas nad mapou a zjišťujeme, že pokud chceme stihnout letadlo, musíme výrazně zrychlit náš postup. Všichni jsou pro, až na auto. Osekáváme tedy trasu na minimální možnou a plánujeme noční přesuny. Jinak to nepůjde

V Uzbekistánu se zastavujeme pouze v Buchaře a Samarkandu. Nádherná historická města, mešity a paláce zdobené modře glazovanými kachličkami, které tvoři nádherné mozaiky. A spousta suvenýrů. Není času nazbyt, upalujeme směr Kazachstán. UAZ začíná vykazovat příznaky unavenosti, interval mezi poruchami se zkracuje. Naštěstí stíháme vše opravovat sami a poměrně rychle.

Velbloud - Mongolsko
Samarkand - pohled na město

Trasu Kazachstánem plánujeme tak, abychom se vyhnuli vysokým horám. Výkonu nemáme nazbyt, nechceme riskovat. Kazašské vnitrozemí tvoří jedna velká step, na které se pasou velká stáda koní a krav. Míjíme jezero Balchaš, které je z části sladkovodní a z části slané, ovšem oplývající hojností ryb, které se připravují na různé způsoby. Nejvíce nám chutnají zauzené suchým kouřem. Ideální k místní vodce.

Pokračujeme dále do Ruska na Altaj. Dechberoucí krajina, zasněžené hory, sibiřská tajga, milí domorodci. A opět odcházející spojka. Symptomy podobné, jako minule. Pro jistotu kupujeme všechny potřebné součásti, což se později ukazuje jako skvěle utracených 800 korun.

Kazašská step - nekonečné pláně, koníci. A v popředí vedení plynu

Přechod Rusko – Mongolských hranic byl asi nejhorším zážitkem z cesty. Před mongolskou celnicí stojíme v koloně v dešti a chladu 6 hodin. Povolání celníka přeskakuje v našem interním žebříčku nejzbytečnějších profesí finančního poradce, genderového specialistu a dokonce i ministra bezportfeje a obsazuje první příčku. Na mongolské celnici stojíme další čtyři hodiny. Úředníci bojují s počítačem, jsou neochotní a budí dojem, že neoplývají intelektem a neví, co dělají. Tato domněnka se při výstupu ze země, kdy nám chybělo důležité lejstro, ukázala jako pravdivá. Čekání si krátíme tvorbou stanov „Klubu nepřátel Mongolska o.p.s.“, který po návratu hodláme založit. Třešničkou na dortu je závora za celnicí, kde pochybně vypadající týpek vybírá poplatek za vstup do národního parku. Který, jak víme od ostatních teamů, vůbec nepotřebujeme. Samozvaný strážce parku má štěstí, že nevládne žádným světovým jazykem, ostatně jako drtivá většina Mongolů, jinak by si naše vysvětlení, proč mu nic nezaplatíme, za rámeček nedal.

Mongolská příroda ovšem stojí za to. Hornatá nesmírně rozlehlá země, velmi řídce osídlená. Travnaté stepi, sněhem pokryté vrcholky hor. Nejbližší města jsou vzdáleny řádově stovky kilometrů. Všude lítají orli a pobíhají divocí koně.

Mongolové dodnes mimo města žijí v jurtách a vedou kočovný způsob života. Po stepi se přepravují na koních, nebo na motorkách čínské provenience. Překvapil nás vozový park. Nejčastějším autem je Toyota Prius. Kterou jsou schopni místní používat jako offroad. Často je tedy vidět jedoucí stepí mimo cestu, nebo položená „na břiše“ na hromadě hlíny, která by protrápila i čistokrevné offroady. O benefitu hybridního pohonu a životnosti baterií v situaci, kdy teploty v zimě atakují -40 stupňů celsia se dá pochybovat…

Takový normální kruhový objezd.

Trasu volíme jižní, na severu byly nedávno záplavy a část je nesjízdná. Už dávno neplatí, že Mongolsko = offroad. Intenzivně probíhá stavba silnic a dálnic. Ty ovšem budují čínské firmy, čínskými stroji a s čínskými dělníky. Zajímavý krok místní vlády, kdy dává přednost zahraničním firmám před místními.

Nedostavěný úsek dálnice dělníci „označují“ fůrou hlíny. Podle trosek automobilů u každé z nich soudíme, že místní hlína neobsahuje reflexní prvky a v noci může být taková „stopka“ nepříjemným překvapením.

Mongolská kuchyně je založená na vařeném mase, hlavně skopovém, většinou tlustém a šlachovitém. Na místní speciality – ovčí hlavu připravenou pomocí letlampy a grilovaného sviště jsme neměli odvahu. První zmíněné vypadalo spíše jako rekvizita z hororu. A mongolští svišti trpí často dýmějovým morem, který přenášejí paraziti, žijící v jejich kožešině. Tyto delikatesy si tedy odpouštíme.

Kromě asi 400km se dá překonat Mongolsko z ruského Altaje po Ulanbátar po asfaltu. Před terénní etapou si pronajímáme servis s montážní jámou a věnujeme se autu. Spojka má opět namále. Tentokrát se rozhodujeme ji opravit sami. A jako bonus rozebíráme převodovku. Uzbecký mechanik nedotáhl šrouby spojující klec spojky s blokem motoru a opět odešlo ložisko a pár věcí okolo. Místní lomí rukama a hořekují, že jsme jim na několik dní obsadili dílnu. K údivu místních mechaniků a konec konců i nás samotných o 8 hodin a několik lahví vodky později sedáme do auta na zkušební jízdu. Nadšený řev stupňující se s každou další fungující rychlostí budí polovinu města. Místní mechanik nevěří, že někdo rozebral a složil převodovku na UAZ během pár hodin. Balíme tedy naše nářadí, sedáme do auta a vydáváme se nocí do stepi.

Čas se krátí, krátí, proto spěcháme na Ulanbátar. Předměstí vypadá jako velké šrotiště, samotné centrum je moderní a docela hezké. Zajímavým urbanistickým prvkem je uhelná elektrárna vkusně zakomponovaná do širšího centra metropole. Inu, máme se co učit.

Spřátelený italský tým. Takto to dopadne, když přehlédnete značku.

Míříme na sever směrem k cíli. Poslední dvě stovky kilometrů v Rusku nám daly pořádně zabrat. Postupně seřizujeme ventilovou vůli, předstih, hledáme upadlé kontakty, opět seřizujeme předstih a hledáme zkrat v elektroinstalaci.

Nakonec se zadařilo a do cíle dojíždíme v předvečer našeho letu domů. Najíždíme autem na cílovou rampu a pořizujeme vítězné fotografie. Euforie je obrovská. Jsme první, kteří absolvovali Mongol Rally s UAZem, máme třetí nejstarší auto, které letošní ročník dokončilo.

Urazili jsme celkem 12134 km po území 12ti států. Vylezli na 5 vrcholů, z toho 4 byly nejvyššími v daném státě. Náš alegorický vůz se během celé cesty 61x vypověděl službu, přičemž jsme ho 60x opravili sami. A na Dobrocentrum při Fakultní nemocnici U sv. Anny v Brně jsme získali téměř 70 000 korun.

Docela slušná bilance na jeden výlet, nemyslíte?

High5team
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz